Měl jsem kamarádku Jitku, u které se tradice táhla už od dětství. Každý rok, těsně před novým rokem, zamířila k věštkyni. Vzhledem k tomu, že žila v Praze, novou věštkyni našla snadno.
Jitka byla totiž dlouho sama. Přestože se snažila sbalit šlechtického mladíka, vše bylo marné všichni šlechtští chlapci už dávno odešli do zahraničních úřadů.
Letos potkáš svůj osud! proklamovala zaslepělá věštkyně, když se dívka dívala do lesklého krystalu.
Kde? Kde se se mnou setká? vydechla netrpělivě Jitka. Každý rok slyším totéž. Roky plynou a já svou štěstí stále nevidím.
Doporučovali mi tě jako nejsilnější věštkyni. Chci, abys mi řekla přesné místo! Jinak ti pošlu špatnou recenzi, vyhrkla Jitka.
Věštkyně si přitiskla oči k čelku. Uvědomila si, že má před sebou nepříčetnou dámu, a že se od ní neodtrhne tak lehce. Věděla, že pokud jí nebude lhát, Jitka bude stát u přepážky až do večera a zdržovat ostatní, co chtějí zjistit svůj osud.
Potkáš ho ve vlaku! řekla se zavřenýma očima. Vidím ho vysoký blondýn, nádherně krásný, jak z pohádkového příběhu.
Hurá! rozkřikla dívka. Kde a ve kterém vlaku?
Krátce před Novým rokem, odpověděla věštkyně s úsměvem. Jdi na nádraží. Srdce ti prozradí, kam si máš koupit jízdenku.
Děkuju! usmála se Jitka.
Jitka vystoupila z věštkynina bytu, nasedla do taxíku a vyrazila na hlavní nádraží. Při pohledu na okénko pokladny se jí trochu ztřástla nadšení. Zmateně zíral na jízdní řád a netušila, kam má směřovat.
Co chcete! vyhrkl pokladní, když ji vytrhl ze zástavy.
Do Brna 30. prosince. Včelí vůz, prosím, špitla Jitka.
Už si představovala, jak sedí v útulném kupé, popíjí čaj, a najednou se otevřou dveře a vstoupí on její budoucí manžel.
Po návratu domů Jitka rychle sbalila nezbytné věci, protože večer měla odjezd.
Myslela jen na to, aby věštkynino předpověď nastala co nejdříve, a ne na to, co bude dělat v cizím městě o půlnoci. Bylo jí těžké být v té době pocitu, že není nikomu potřebná. Všichni se scházeli s rodinou u novoročního stolu, vyměňovali dárky. Všichni kromě ní
Po několika hodinách Jitka už seděla v kupé s šálkem čaje. Všechno probíhalo tak, jak si představovala. Zbývalo jen čekat, až se do kupé vejde princ.
Dobrý den! pozdravila stará paní, vrhající velkou kufr do kupé. Kde je volné místo?
Tady zakřičela Jitka a ukázala na volný sedák naproti. Nepletu se? To je opravdu váš vůz?
Ne, milá, jsem si jistá, usmála se starší žena a usadila se na prázdném sedadle.
Promiňte, prosím, mohu projít, zakřičela Jitka, nakonec si uvědomila, že dělá hloupost. Nechte mě ven! Rozmyslela jsem si jízdu!
Počkat, schovám si kufr, zamumlal stařec, aniž by chápal, co se děje.
Tak vlak už vyjel, povzdechla si Jitka. Co dál?
Proč jsi najednou chtěla vystoupit? Zapomněla jsi něco? zeptala se žena.
Jitka otázku ignorovala a podívala se z okna. Věděla, že starší paní nic neudělala, a že si jen přivodila vlastní potíže.
Mezitím Jana Novotná vytáhla z košíku domácí štrúdl a nabídla ho své spolucestující.
Jeli jsme navštívit dceru, teď spěchám domů, syn s nevěstou přijedou na návštěvu. Budeme spolu vítat Nový rok, vysvětlila Jitce.
Mám štěstí A možná jsem na nádraží Nový rok potkala, povzdechla si Jitka.
Pak Jitka odhalila pravdu starší ženě.
Jsi hloupá! Proč běháš k podvodníkům? kárala stará paní. Osud přijde sám. Nemusíš spěchat. Všemu přijde čas.
Následující den Jitka vyšla na perón v Brně, městě, kde byla poprvé. Laskavě pomohla spolucestující vstoupit z kupé a zůstala stát, nevíc jak dál.
Děkuji, Jitko! Šťastný nový rok! pozdravila Jana Novotná.
I vám!, odpověděla Jitka s mírným úsměvem.
Žena se na dívku podívala, jak povzbudit chudákku, a uvědomila si, že zahajovat rok na nádraží není nejlepší nápad.
Jitko, pojďte ke mně! najednou zvolala. Vyvěšíme stromek, připravíme sváteční stůl
To je nepohodlné, zakopala se Jitka.
A na nádraží sedět je pohodlné? smála se starší paní. Jedeme. To je jasné!
Jitka nakonec souhlasila. Venku se rozběhla sněhová vánice, takže se po nádraží bloudit nechtěla.
Šimon a Lenka už jsou doma, usmála se Jana.
Šimon z okna sledoval, jak jeho matka přijíždí taxíkem, a už běžel k výtahu, aby jí pomohl s těžkým kufrem.
Šimone, dobrý den, milý. A já nejsem sama, mám hosta dceru staré kamarádky Jitku, zamávalo Jana.
Skvělé! Vstupte, prosím, pozval Šimon. Jitko, tady je ten vysoký blondýn, o kterém jsi snila.
Jitka se zarudla, když ho spatřila. Představovala si ho ve vlaku. Osud zas znovu zahrál svůj krutý žert.
A kde je Lenka? zeptala se matka.
Mami, Lenka už není a nikdy nebude. To už raději nebudu řešit, zamračil se Šimon.
Dobře zamrzla žena.
Večer všichni usedli ke stolu a rozloučili se se starým rokem.
Jitko, zůstaneš u nás dlouho? usmál se Šimon a podal jí talíř se salátem.
Ne, ráno odjedu, odpověděla s lehkou melancolií.
Neměla chuť tak rychle opouštět ten útulný dům. Měla pocit, že už zná Janu Novotnou i Šimona od dětství.
Proč tak spěchat? zeptala se stará paní. Zůstaň ještě chvíli.
Vážně, Jitko, zůstaň. Máme krásnou kluziště, zítra večer můžeme zajít. Nejezdi hned, nabídl Šimon.
Přesvědčili jste mě, usmála se Jitka. Ráda zůstanu.
Nový rok pak oslavili čtyři: Jana Novotná, Šimon, Jitka a malý Matěj
A vy věříte v novoroční zázraky?