Libuše měla podivnou starou tradici. Každý rok, těsně před Novým rokem, vyhledávala věštkyni. Vzhledem k tomu, že žila ve velkém městě, novou věštkyni nenalezla těžko.
Věc byla taková, že Libuše byla samotná. Ať se snažila poznat urozeného mladého muže, marně. Ukázalo se, že všechny urozené chlapce už dávno vyčerpali
Tento rok setkáš svůj osud! prohlásila slavnostně slepá věštkyně a zívala na lesklý krystal.
Kde? Kde ho potkám? netrpělivě se zeptala Libuše. Každý rok mi říkají totéž. Roky plynou a osud se mi neukazuje.
Doporučili mi tě jako nejsilnější věštkyni. Musíš mi říct přesné místo! Jinak ti zkusím šířit špatnou pověst vyhrožovala dívka.
Věštkyně sevřela oči v obočí. Uvědomila si, že má co do činění s rozzuřenou osobou, a že se jen tak neodtrhne. Věděla, že pokud jí teď nepřijde s pravdou, Libuše bude sedět až do večera a zdržovat řadu ostatních, kteří chtějí poznat své štěstí.
V přímém vlaku! pronesla se zavřenýma očima. Vidím ho vysoký blondýn, úchvatně krásný. Jako zpohádky
No teda! radovala se dívka. A v kterém vlaku a kdy přesně?
K přednovoročnímu večeru! pokračovala věštkyně se smíchem. Jdi na nádraží. Srdce ti napoví, kam koupit lístek
Děkuji! usmála se šťastná Libuše.
Libuše vyšla z budovy věštkyně, nasedla do taxíku a rozjela se na nádraží. U pokladny se jí trochu zmenšil entuziazmus. Zmateně se dívala na jízdní řád a vůbec nevěděla, kam má koupit lístek.
Pane!, vyjekl rozhořčený hlas pokladníka a vytrhl Libuše ze zmatení.
Do Prahy třicátého prosince. Kupé, zabručela Libuše.
Už si představovala, jak sedí v útulném kupé, pije čaj a najednou se otevřou dveře a vstoupí on její snoubenec.
Když dorazila domů, rychle sbalila nezbytnosti na cestu, protože večer už měla vlak.
Nemyslela na následky cesty, na to, co bude dělat vnovoroční noc v cizím městě. Chtěla jen jediné aby věštkyněina předpověď co nejdříve naplnila.
Bylo jí těžké cítit se zbytečná, hlavně vsváteční dny, kdy se rodiny scházejí ustole a rozdávají si dárky. Všichni kromě ní
Po několika hodinách Libuše seděla v kupé se sklenkou čaje. Všechno bylo, jak si představovala. Stačilo jen počkat, až do kupé vstoupí princ.
Dobrý den! pozdravila starší paní, házejíc obrovskou kufr do kupé. Kde je druhé místo?
Tady třásknula oči Libuše a ukázala na volnou lavici naproti. Nepleťte se? To je opravdu váš vůz?
Ne, drahá, nepřehodila jsem, usmála se stará paní a posadila se na volnou lavičku.
Promiňte, dejte mi prosím projít, zamumlala Libuše. Už mi to nestačí, chci vystoupit!
Počkejte, schovám si kufr, řekla starší žena, aniž by pochopila, co se děje.
Tak vlak už vyrazil, těžce vydechla dívka. Co dál?
Proč jsi najednou chtěla vystoupit? Zapomněla sis něco? zeptala se žena.
Libuše otázku ignorovala a podívala se z okna. Pochopila, že starší paní není viníkem, že si jen sama přivodila nepříjemnosti.
Mezitím paní Milena, která nesla zkufru čerstvé domácí koláče, začala občerstvovat svou spolucestující.
Jela jsem na návštěvu dcery, teď spěchám domů, syn snevěstou přijedou na návštěvu. Budeme spolu slavit Nový rok, vysvětlila Libuše. Mám štěstí Až na nádraží možná novoroční noc přivítám, povzdechla si.
Slovo za slovem Libuše vyprávěla starší paní pravdu o svých dobrodružstvích.
Jsi hloupá! Proč běháš ktěm podvodníkům? napomenula stará paní. Najdeš svůj osud. Nespěchej. Všemu přijde čas
Následující den Libuše vyšla na nástupiště neznámého města. Laskavě pomohla spolucestující vystoupit zvlaku a stála, nevědouc, co dál.
Děkuji, Libuše! Šťastný nový rok! poděkovala Milena.
I vám! smutně odpověděla Libuše.
Paní se na dívku zadívala, netušíc, jak ji povzbudit. Věděla, že strávit Nový rok na nádraží není nejlepší začátek roku.
Libuše, pojďte ke mně! najednou navrhla. Ozdobíme stromeček, připravíme sváteční stůl
To je nepohodlné, zakoktala dívka.
A na nádraží sedět pohodlně? usmála se starší. Jedeme. To není otázka!
Libuše nakonec pozvání přijala. Milena měla pravdu venku se rozvíjela sněhová vánice, která by ztížila pobyt na nádraží.
Petr aEliška už jsou doma, usmála se paní.
Petr viděl z okna, jak matka přijela taxíkem. Stál uvýtahu a rychle vzal těžký kufr zrukou své matky.
Petře, ahoj, milý. A nejsem sama, přichází i host. To je dcera mé staré kamarádky, Libuška, zašeptala paní.
Skvělé! řekl Petr. Prosím, projděte dál, Libuše.
Dívka se podívala na vysokého, krásného blondýna a zčervenala. Přesně takový obraz si představovala ve vlaku. Osud jí zase zlehka zakřikl vtip.
Kde jeEliška? zeptala se matka.
Maminko, Elišky už není, a nikdy nebude. Nechci o tom mluvit. Souhlasíš? zamračil se Petr.
Souhlasím zakukálela paní.
Večer všichni usedli ke stolu a rozloučili se se starým rokem.
Libuše, budete unás dlouho? usmál se Petr a podával jí talíř se salátem.
Ne. Ráno odjedu, s troškou smutku řekla dívka.
Nemusela rychle odcházet z těchto útulných domovů. Měla pocit, že Libuše se zná sMilenu aPetrem celý život.
Nerozumím, proč spěchat? opovážela se starší. Libuše, zdržte se ještě chvíli.
Opravdu, Libuše, zůstaň. Máme krásnou kluziště, zítra večer můžeme jet. Neodcházej tak rychle, žádal Petr.
Přesvědčili jste mě, usmála se Libuše. Ráda zůstanu.
Nový rok pak přivítali čtyři: Milena, Petr, Libuše a malý Artem.
A vy věříte vnovoroční zázraky?
Přátelé, pokud máte chuť číst další naše příběhy, zanechte komentář a nezapomeňte na lajky. To nás inspiruje psát dál.