Přišel na svůj sedmdesátý rok, vychoval tři děti. Jeden. Manželka zemřela před třiceti lety a onnikdy se už nevdal znovu. Nešel mu to ne našel, ne šťastně, ne zas a tak dál. Mohl by vyjmenovat stovku důvodů, ale má to smysl?Zrovna neměl čas na takové úvahy.
Oba chlapci byli výtržníci a hádaři. Školu po škole je převážel, až narazili na výjimečného učitele fyziky, který odhalil, že v nich dřeví talent.A najednou ticho. Všechny hádky, výtržnosti a problémy se rozpustily jako sníh na vrcholku Šumavy.
Dcera, Vendula Dvořáková, měla problémy s kontaktom vrstevníků. Školní psycholožka už jí chtěla doporučit psychiatrické vyšetření. Pak však do školy přišel nový učitel české literatury, který založil kroužek pro začínající spisovatele.A od té chvíle psala od rána do noci. Její povídky se nejprve objevily ve školním zpravodaji, později v místních čtenářských klubech.
Mladí chlapci byli po škole přijati na stipendium k prestižnímu technickému univerzitnímu katedře fyziky a matematiky, Vendula šla studovat literaturu. A on zůstal sám. Náhle to pocítil kolem ticho jako v zimní noci, jen vlkův výkřik by se ozval. Věnoval se rybaření, zahradničení a chovu prasečků.Měl místo starý dům na velkém pozemku u řeky Vltavy. Pracoval dobře, ale zjistil, že inženýr v továrně na Škodu vydělává méně.
Mohl by svým dětem zase pomoct koupit jim levnější, ale slušná auta, přispět na drobné výdaje, pořídit jim pořádné oblečení.Avšak čas mu utekl rychleji než dřív. Všechny dny pohlcovalo hospodaření a drobný obchod. Přesto mu to sedělo. Dalších deset let uletělo jako větrný poryv a blížil se jubilejní sedmdesátý rok.Plánoval ho slavit v samotě
Chlapci už měli své rodiny a pracovali na tajném projektu pro Ministerstvo obrany, takže o víkendu nemohli odjet. Vendula cestovala po literárních sympoziích a po novinářských konferencích. Nechtěl je rušit pozvánkou.
Jednou, sám,pomyslel si. Nemám co tady slavit.Jsem sám, jen já
Prošel se po pozemku, večer chtěl s lahví české slivovice sedět v zahradě, vzpomenout si na manželku a vyprávět jí, jaké jsou děti. A ten den přišel. Vstal už za úsvitu, aby kontroloval prasátka speciální krmeníByl temně vstávaný, ale ten ráno, když vyšel ze domu na osvícený hvězdami trávník před chlebovou choulí, narazil na podivný podlouhlý předmět zabalený v plachtě.
Co to sakra je? zeptal se s údivem, a pak
Jako blesk rozsvítily se projekční světla!Osvětly trávník s podivným balíčkem a lidi, kteří se vynořili ze stínu domu. To byli jeho synové se svými manželkami a vnoučaty, několik příbuzných. Vedle nich stála i Vendula v doprovodu vysokého muže v brýlích s tlustými čočkami. Všichni drželi balónky, foukali do trubic a dráždili si tlačítka na hlasitých stříkačích se stlačeným vzduchem. Křičeli, mávali rukama a snažili se ho objímat:
Všechno nejlepší, tati!
Zapomněl na podivný předmět uprostřed zeleně. Možná to byli nějací šprýmaři, ale
Nechali ho nejít zpátky do domu, kde už manželky připravovaly stůl.
Stůj, tati, stůj, řekla Vendula. Můžu ti svázat oči?
Jasně, odpověděl.
Zavázala mu na temeni hustou látku a otočila ho několik otáček kolem osy.
Co teď? ptal se.
Dárek,odpověděl jeden z synů.
Snad nebude drahý? zastřelil ho. Nic nepotřebuji.
Neboj se,řekl druhý. Jde o malou věc, jen projev pozornosti a vděčnosti.
Vedli ho k něčemu, a Vendula mu svázku odstranila. Z reproduktorů vybuchla hlasitá hudba, doprovázená údery bubnů. Stál před tím podivným předmětem, stále zakrytým plátnem. Děti se přiblížily ze tří stran, strhly plachtu. V jasném světle projekčních lamp se leskl Škoda 120klasické české auto z padesátých let.
Ztuhl, až mu stěží dýchalo, a málem upadl na zem. Dali mu židli, aby se posadil.
Bože můj,opakoval stále.
Klid, tati,postřikovala ho Vendula vodou do obličeje. Celý život jsi chtěl tohle auto.
Ale to musí být strašně drahé,zamumlal.
Ne dražší než život,odvětil jeden ze synů.
Poďme,dodala Vendula. Sedni si do interiéru, chceme fotky udělat.
Otevřel dveře a chtěl nastoupit, ale uvnitř ležela krabice.
Co to je? zeptal se.
Otevři, řekla Vendula.
Vytáhl krabici, rozbalil ji. Zespodu na něj hleděly dva oči. Vytáhl malý chlupatý tělesko a přitiskl k sobě:
Pravý český kocourek! Jako ten, co mělš s Martou. Pamatujete? Bambulka. Když jste byli maličcí, tak ho milovali
Jasně, tati,odpověděli děti.
Nesedl do auta. Šel nahoru na druhé patro, do své pokojíku, kde ukázal koťátko na fotce ženy. Po tvářích mu tekly slzy:
Vidíš,šeptal k fotce. Marto, vidíš?Dokázal jsem.Nic nevyšlo z pamětiVidíš?
Děti mu však nedovolily dlouho zůstávat o samotě. Stůl v hospodě byl už prostřen, začaly se řečet přípitky. Vendula mu přivřela ucho a tiše prozradila, že už čeká čtvrtý měsíc těhotenství a přijela se svým snoubencem na návštěvu. Zůstane tady, protože práce na nové knize může být odkudkoli, a on Snoubenec pojede po rodičích do Anglie a za pár týdnů se vezou v kostele jejich města.
Nevadí ti to, tati? zeptala.
To je jen sen,odpověděl a políbil ji na čelo.
Den uběhl v povídání, jídle, pití a vzpomínkách. Všichni se bavili. Večer šel ke hrobu Marie a dlouze tam seděl, jako by s ní znovu hovořil.
Život nabíral nový smysl. A takové auto. Měl si pořídit starou košili, nastoupit a projet se do velkého města, třeba do Brna. Na posteli spal malý český koťátko.
Tomášku,řekl muž a zopakoval: Tomášku.
Tomášek předením natáhl tělo, rozprostřel se v plné délce. Muž se položil, hladil teplý kožíšek a usnul.
Ráno musel vstávat brzy krmení prasat, péče o zahradu, rybaření neodložilo se. Ve spodním pokoji spali Vendula se snoubencem. Chlapci s rodinami odjeli, a nastala ticho. Tomášek šel po stopách svého pána, spadl do krmítka pro prasata a zamotal se do sítí na lodi. Pak se snažil sežrat krmivo pro ryby.Muž se smál a povídal si s rozverným mazlíčkem:
Jako by se mládí vrátilo,řekl a pohladil ho po zádech.
Tomášek zavrčel a spadlí se svými malými zoubky do muže.
Ty hajzlovi!zakřičel a rozesmál se.
Tenhle příběh není nic jiného než připomínka všem, kdo ještě mohou dorazit k rodičům:nečekejte na zítřek.Vyražte hned teď!