Výbuch Bum! temnota, temnota
Konečně se začala rozcházet. Z uší se ozval hlas:
Věro Vladimírovna, máme tu výbuch.
Když jsem se snažil otevřít oči, ucítil jsem na krku ruku. Opravdu těžko se mi podařilo rozednit víčka. Před očima se mihotal náhrdelník v podobě obdélníku se znaky zvěrokruhu vyrytými na povrchu a žena v bílém plášti
Do operační síně! zvolal hlas těsně vedle mě.
Rodiče se po práci vrátili domů. Matka okamžitě vyběhla do kuchyně, podívala se do pokoje, kde jsem dělal domácí úkol. Táta, když vstoupil, hned si všiml, že mi není dobře.
Tondo, co se stalo? poplácal ho po hlavě.
Nic, zřekl chlapec ze čtvrté třídy.
Tak mluv!
Bude se blížit 8. března. Učitelka nás dneska zdržela a řekla, že musíme holkám připravit dárky.
A v čem je problém? usmál se otec.
Chlapci i holky jsou stejně. A ona nám přiřadila, komu co dává, povzdechl jsem těžce. Dostala jsem nekrásnou Věru Erofeovou.
Všechny holky chtějí k 8. březnu dárek, i ty, co nejsou krásné, snažil se táta mluvit se mnou jako s dospělým. Jak to rozřazovala? Podle abecedy? Nebo podle znamení?
Podle kompatibility, odpověděl jsem. Věra je Panna a nejlépe se k ní hodí Býk. Já jsem Býk.
To je fajn, když se hodíte! Možná se do ní zamiluješ.
Já? Do Věry Erofeové?
Táta se rozesmál. Do místnosti vtrhla máma:
Co se tu děje?
Lenko, pojď do kuchyně, byl táta přísný. Musíme si promluvit.
Když máma odešla, zeptal jsem se:
Tati, co mám teď dělat?
Dělat dárek.
Jaký?
Zítra v práci ti udělám dárek pro tvou vyvolenou.
Tati, co můžeš udělat? Pracuješ v továrně.
Ano, ale v galvanizačním oddělení. Vyrábíme povrchové úpravy kovů.
Tati, nerozumím.
Zítra uvidíš.
***
Další den mi táta přinesl na řetízku zlatý obdélníkový přívěsek. Na jedné straně byly vyryty dva hvězdné symboly Býk a Panna, na druhé pak drobným, ale krásným písmem:
Mé spolužačce Věře k 8. březnu! Antonín.
Jak se ten přívěsek třpytil! Když ho mamka zabalila do průhledného sáčku, vypadal ještě úžasněji.
***
8. března učitelka neseděla ve třídě, ale rozdávala dárky. Děti předaly dárky učitelce, ona poděkovala, pak vyzvala chlapce, aby dali dárky holkám.
Všichni se rozběhli ke svým vyvoleným. I já přistoupil k Věře Erofeové a řekl, co mi říkal táta:
Věro, přeji ti krásný 8. března! Možná jednou Býk a Panna spojí své osudy.
Po odříkání jsem se vrátil na své místo a ani si nevšiml, jak se mi rozbušilo srdce u té nekrásné dívky podle mého názoru.
Později se Věřiny rodiče přestěhovali do jiné čtvrti a Věra od páté třídy přešla do jiné školy.
***
Probudil jsem se v nemocničním pokoji, na bílém stropě. Pokoušel jsem se hýbat rukama i nohama, ale fungovala jen levá ruka.
Kde jsem? zamával jsem k někomu, kdo nebyl na scéně.
Uslyšel jsem kliknutí a k posteli přistoupil ošetřující sestra na vozíku, podívala se na mě a zeptala se:
Přivázali jste se? Jste na oddělení urgentní chirurgie.
Mám ruce, nohy celé? zeptal jsem se tiše.
Vypadá to, že všechno je na místě, jen jsi zavázaný od hlavy až k patě.
To je dobrá zpráva, když je vše v pořádku.
Sestra se na mě podívala soucitně:
Jak se cítíte?
Co se se mnou děje? odpověděl jsem znovu otázkou.
Život vám neohrožuje. Ruce, nohy zase budou fungovat. Zůstane jen pár drobných jizev, řekla a přiložila zapnutý telefon. Mamka tě chtěla volat, až se probudíš.
Mami, ozvalo se přes slzy.
Vše v pořádku, miláčku, řekla matka. Řekli, že jen malé šrámy. Brzy tě propustí.
Nesmím s tebou zůstat celou noc. Přijdu za tebou hned, jak to bude možné.
Neboj se, brzy tě pustí.
Sestra odešla, a já se zeptal spolupacienta:
Co se vám stalo?
Jsem záchranář. Na továrně explodovaly keramické baňky, povolali nás. Šli jsme vpřed, uvnitř byly tři zranění. Všichni jsme se snažili dostat ven, až přišel poslední výbuch, už jsem byl na prahu
Tak to máš, řekla sestra, k tobě přijde kolega.
Vstoupil můj kamarád:
Ahoj, Tondo! Jak jde?
Ruce, nohy celé! odpověděl jsem pravou rukou, i když jsem mohl pozdravit jen levou.
Co se dál stalo?
Byli jsme u východu, výbuch nás přiměl vrátit se, vytáhli tě krev všude, lékaři už byli.
Díky!
Tondo, o čem to mluvíš? řekl kamarád, usmívaje se. Chceme tě nominovat na medaili.
Zatím mě propustí.
Tak jo, jdu.
Do pokoje vstoupil doktor, čtyřicetiletý muž:
Jak se máš, hrdino?
Dobře.
Když už mluvíš, budeš žít. Pojďme tě prohlédnout.
Co? Jste si mě spletl? Ne, Věra Vladimírovna přijde pozítří.
***
Po dvou dnech jsem už stál na nohou, i když bolest v nohách byla stále silná, pravá ruka byla roztrhaná, po těle měl jsem řadu šrámů. Dvě jizvy na tváři po výbuchu, pravou ruku jsem stihl vystavit dopředu. V zrcadle jsem viděl otoky, ale tvář byla stále nafouklá.
Dnes mě měl kontrolovat lékař, který mě dva dny po operaci sešil v operačním sále. Byl jsem trochu nervózní.
A pak přišla. Mladá, štíhlá, s brýlemi, bílým kabátkem, který jí slušel. V dvaceti sedmi letech jsem už byl ženatý, ale po půl roce se jsme rozvedli charakterové rozdíly, a moje bývalá žena nesnášela můj plat záchranáře.
Dobrý den, pozdravila a šla ke mému lůžku.
Dobrý den! Sešili jste mě vy?
Ano, usmála se. Je všechno v pořádku?
Naopak, vše skvělé! Moc vám děkuji!
Podívám se na vás.
Přiklonila se ke mně a já uviděl náhrdelník se znaky zvěrokruhu, který se točil kolem mého krku:
Věra Erofeová! vykřikl jsem.
Podívala se na mé otoklé tváře.
Promiňte! řekla, ani mě nepoznala.
Jsem Býk, ukázal na přívěsek.
Tolik, Tolíku Goncáro? její rty se chvěly. Pamatuješ si mě?
Cože, Věro? když jsem zahlédl slzy v jejích očích, položil jsem jí malý kousek na ruku.
Promiň! vytáhla kapesník a otřela oči. Nikdy jsem nečekala, že se takhle setkáme.
***
Ten den Věra už do mého pokoje nevkročila. Ale pochopil jsem, že máme podobný rozvrh den, noc a dva volné dny. Nechtěl jsem před ní vypadat bezmocně. Celý den jsem se snažil chodit po pokoji, opírat se o postele, občas se držet za stěnu a vyjít na chodbu.
Večer odešel lékař ze směny, přišla noční směna dalo to cítit v chodbě. Byla připravená kontrola
Najednou se ozvaly křik a spěšné kroky v chodbě přicházejí další zranění. Už bylo deset hodin. Sestra přišla, zhasla světlo. Přesto jsem nemohl spát. Po půlnoci jsem zaslechl kroky, pak ticho a v tom tichu jsem spíše uslyšel, než slyšel, pláč. Vstal jsem a opatrně vyšel do chodby.
U ošetřovacího stolu seděla bývalá spolužačka a plakala, hlavu si položila na ruce. Přišel jsem a položil zdravou ruku na její rameno:
Věro!
Zavřela se mi do ramene:
Operovala jsem ženu, která spadla pod auto. Dělala jsem vše, co šlo, ale nepřežila. Má dva děti, manžel je v pokoji.
Uklidni se, Věro!
Tři roky jsem chirurgem a stále nemůžu zvyknout, že lidé umírají.
Uklidni se, uklidni se! To je naše profese. Pět let jsem viděl tolik úmrtí, ale také jsme zachránili spoustu životů. těžce oddechl jsem. Proto se moje žena vydala. Říká, že málo vydělám a vždy jsem doma.
Já mám podobně, řekla a podívala se mi do očí. Žijím s rodiči, jako malá dívka.
No nic, máme oba 27, život teprve před námi.
Ne, Tondo, máme už 27.
Věro Vladimírovna, její puls klesá, zakřičela zpanikařená sestra.
Promiň! a Věra se vrhla do resuscitace.
V noci jsem neusnul. Ráno přišla sestra jako obvykle a udělala mi úpravu.
Žena, která byla včera operována, žije? zeptal jsem se překvapeně.
Žije, ale stav je vážně těžký.
***
Tři týdny uplynuly, rány se zahojily. S Věrou jsme se potkali během jejích směn a čím dál víc mě přitahovala. Oddělení urgentní chirurgie však není místo pro takové osobní rozhovory.
Během jedné ranní kontroly doktor řekl:
Dnes vás propouštím, usmál se a dodal: Myslím, že vás pošlu do ambulance, kde rozhodnou, jak dlouho ještě budete v nemocnici.
Mohu sbalit věci?
Ano, nepřespěchej. Vydají vám výpis.
Když doktor odešel, oholil jsem se. V zrcadle jsem si všiml, že poslední dva šrámy tvář nijak neškodí, spíše ji dodávají mužnosti. Ostatní jizvy raději přehlížím.
Sebral jsem se, vyšel do chodby. Přesně v tom okamžiku jsem zahlédl pacientku, která kráčela podél stěny.
Vyhrála! mihla se radostná myšlenka.
Sestra mi podala výpis:
Na shledanou, Antonín! Už se nevracej!
Měl jsem vlastní garsonku, ale jel jsem k rodičům. Maminka na mě čekala a znepokojena. Dokonce si vzala volno.
Synu! objala mě.
Jsem v pořádku, vidíš.
Pojďme, připravila jsem ti jídlo. Jaký jsi hubený.
Jé, jak jsem si chyběl domácí jídlo!
Dokud se nezotavíš a nevdáš, budeš bydlet v rodinném domě. Tvůj pokoj je stále prázdný, křičela jako dítě. Jdi, umyj si ruce!
Do večera jsem šel do kadeřnictví, vrátil se domů, vzal si trochu oblečení. Máma vše rychle upravila.
Večer přišel otec z práce. Sedli jsme se, jako kdysi, a povídali až do noci.
Usnul jsem ve své pokoji, kde jsem vyrůstal, ale ne hned:
Zítra musím do ambulancie, pak do práce, a večer
A s tímto myšlenkovým plánem jsem usnul až po půlnoci.
***
Další ráno jsem šel do ambulancie. Dopoledne jsem chodil po odděleních, odpoledne jsem se vrátil do práce, protože jsem měl směnu. Večer jsem se balil.
Kam jdeš? zeptal se otec.
Tati, pamatuješ, když jsem byl ve čtvrté třídě? Udělal jsi mi přívěsek pro spoluA tak jsem se s Věrou setkal znovu a naše společná cesta teprve začíná.