Mikulášovi bylo čtrnáct a celý svět se mu zdál proti sobě. Přesněji nikdo ho nechtěl pochopit.
Zase ten hulvát! zakřičela teta Klára z třetího podlaží, spěšně přecházejíc na druhou stranu dvořiště. Jedna matka ho vychovává. Tady máš výsledek!
Mikuláš kráčel podél, ruce schovaná v roztrhaných džínách, a tvářil se, že neslyší. Přestože neslyšel, slyšel.
Maminka pracovala zase do noci. Na kuchyňském stole ležela lísteček: Karbanátky v lednici, ohřej. A ticho. Vždy ticho.
Právě tedy vycházel ze školy, kde učitelé opět vedli rozhovor o jeho chování. Jako by nechápal, že se stal pro všechny problémem. Rozuměl. A co z toho?
Hej, chlapče! zavolal strýc Vít, soused z prvního patra. Viděl jsi tady kulhavého psa? Musíme ho vyhnat.
Mikuláš se zastavil a podíval se blíže.
U odpadkových košů skutečně ležel pes. Neštěně dospělý, rezavý se bílými skvrnami. Ležel nehybně, očima sledoval kolemjdoucí. Ty oči byly chytré a smutné.
Ať ho někdo zabije! zakřičela teta Klára. Je nemocný, asi!
Mikuláš se přiblížil. Pes se nepohnul, jen slabě mávl ocasem. Na zadní noze byla roztřepená ránu, krví nasáklou.
Co to tu děláš? řekl podrážděně strýc Vít. Vezmi hůl a vyháněj ho!
A pak se v Mikulášově nitru něco rozpadlo.
Jenom se ho snažte dotknout! vybuchl, přikrčujíc se k psovi. Nedělá nikomu nic špatného!
Strýc Vít byl překvapen. Hele, tu máme ochránce.
A budu ho bránit! posadil se Mikuláš vedle psa, opatrně natáhl ruku. Ten očichal prsty a tiše olízl dlaně.
V srdci chlapce se rozlil teplý pocit. Poprvé po dlouhé době se k němu někdo přátelsky obrátil.
Pojďme, zašeptal psovi. Jdi se mnou.
Doma Mikuláš vytvořil psovi pelíšek ze starých bund v rohu svého pokoje. Maminka byla až do večera v práci tedy nikdo nebude křičet a vyhazovat onemocnělého.
Rána na noze vypadala hrozně. Mikuláš se ponořil do internetu, našel články o první pomoci zvířatům a s hrůzou nad medicínskými termíny zapisoval každé slovo.
Musím ji propláchnout peroxidem, mumlal, prohrabávaje domácí lékárničku. Pak ošetřit jodovým roztokem, opatrně, ať to nebolí.
Pes ležel klidně, důvěřivě položil svou zraněnou tlapu. Díval se na Mikuláše vděčně jako by dlouho na něj nikdo nehlédl.
Jak se jmenuješ? opatrně svíral tlapu. Jsi červený, že? Jak tě pojmenuju?
Pes tiše zavrčel, jako by souhlasil.
Večer přišla maminka. Mikuláš se připravoval na výbuch, ale maminka tiše přikývla k Červíčkovi, dotkla se obvazu.
Sám to přebalil? zeptala se tiše.
Ano. Na internetu jsem našel, jak to má být.
Co ho budeš krmit?
Přijdu na něco.
Maminka dlouze zírala na syna, pak na psa, který olízal její ruku.
Zítra ho vezmeme k veterináři, rozhodla. Podíváme se na tlapu. Už máš jméno?
Červíček, zamumlal Mikuláš.
Poprvé po dlouhých měsících mezi nimi nepřetrvávala zeď nepochopení.
Ráno se Mikuláš vzbudil o hodinu dříve než obvykle. Červíček se snažil vstát, křičel bolestí.
Lehni si, uklidnil ho chlapec. Hned ti přinesu vodu a něco k jídlu.
Doma nebyl žádný psí krmivo. Musel odevzdat poslední karbanátek, namočit chleba v mléce. Červíček jedl chamtivě, ale opatrně, olizujíc každou drobku.
Ve škole Mikuláš poprvé nevybuchl na učitele. Myslel jen na jedno co se děje s Červíčkem? Bolí ho? Netřeba mu je nuda?
Dneska jsi nějaký jiný, poznamenala třídní učitelka.
Mikuláš jen povzdechl. Nechtěl říct všichni by se z toho smáli.
Po škole běžel domů, ignorujíc nespokojené pohledy sousedů. Červíček ho přivítal radostným štěkotem už mohl stát na třech nohách.
Co, příteli, půjdeš ven? udělal z lana vodítko. Opatrně, tlapu chráníme.
Na dvoře se stalo něco neuvěřitelného. Teta Klára, když je spatřila, sotva nevykrvácela:
Tak ho přetáhl domů! Mikuláši! To už jsi blázen?!
A co na tom?, odpověděl klidně chlapec. Léčím ho. Brzy se uzdraví.
Léčíš?, přistoupila sousedka. Kde máš peníze na léky? Kradeš mamince?
Mikuláš sevřel pěst, ale zadržel se. Červíček se přitulil k jeho noze jakoby cítil napětí.
Nekradu. Svůj peníz používám. Na snídaních jsem šetřil, řekl tiše.
Strýc Vít pokrčil rameny:
Kluku, uvědomuješ si, že jsi se pustil do živé duše? To není hra. Musíš ho krmit, léčit, chodit s ním ven.
Každý den teď začínal procházkou. Červíček rychle docházel, už mohl běhat, jen mírně kulhával. Mikuláš ho učil povelům trpělivě, celé hodiny.
Sedni! Výborně! Dej tlapu! Tak tak!
Sousedé pozorovali z dálky. Někdo kýval hlavou, někdo se usmíval. Mikuláš nic neviděl, jen oddané oči Červíčka.
Změnil se. Ne najednou pomalu. Přestal být drsný, začal doma uklízet, známky se zlepšily. Měl cíl. A to byl jen začátek.
O tři týdny později nastalo to, čeho se Mikuláš nejvíc bál.
Šel s Červíčkem na večerní procházku, když z garáží vyběhla smečka krysovitých psů. Pět nebo šest psů zlí, hladoví, s oči planoucí v temnotě. Vede je obrovský černý pes, který se rozzářil a vyrazil vpřed.
Červíček instinktivně se stáhl za Mikulášovo záda. Tlapa ještě bolet nemohla běžet. Tyto psí drlící cítili slabost.
Zpátky! křikl Mikuláš, mávajíc vodítkem. Jděte odsud!
Smečka neustupovala. Oplétala je. Černý vůdce vrčel stále hlasitěji, připravený skočit.
Mikuláši! ozval se ženský křik z okna. Běž! Hoď psa a utíkej!
Byla to teta Klára, která vyšla z okna. Za ní se mihla další sousedská tváře.
Kluku, ne hraj hrdinu! křičel strýc Vít. Je kulhavý, stejně neutekne!
Mikuláš se podíval na Červíčka. Ten se třásl, ale neutíkal. Přitiskl se k noze pána, připravený sdílet jakýkoli osud.
Černý pes skočil první. Mikuláš instinktivně zvedl ruce, ale úder dopadl na rameno. Ostré zuby prorazily bundu až na kůži.
A Červíček, navzdory bolavé tlapě a strachu, se vrhl na vůdce, zabodl zuby do jeho nohy a přitiskl se tělem celým.
Bitka se rozběhla. Mikuláš odrážel kopyty, rukama, snažil se chránit Červíčka před štípáním. Dostával kousnutí, škrábance, ale neustoupil.
Pane Bože, co se to děje! zakřičela z okna teta Klára. Víte, Víte, udělejte něco!
Strýc Vít sjížděl po schodech, chytal hůl, železné pruty co jen měl po ruce.
Drž se, chlapče! křičel. Pomohu ti!
Mikuláš padal pod tlak smečky, když uslyšel známý hlas:
Ahoj, pryč!
Byla to maminka. Vyletěla z podchodu s kbelíkem vody a postříkala psy. Smečka ustoupila, zahryzáváce se.
Víte, pomozte! křičela.
Strýc Vít běžel s holí, další sousedé sjížděli z horních pater. Štvanice, uvědomivši si, že síly jsou nerovné, prchaly pryč.
Mikuláš ležel na asfaltu, přitisknutý k Červíčkovi. Oba byli v krvi, oba se třásli. Ale žili. Celí.
Synu, posadila se maminka opatrně vedle nich, prohlížela škrábance. Jak jsi mě vyděsil.
Nemohl jsem ho pustit, mami, zašeptal Mikuláš. Rozumíš? Nemohl.
Rozumím, tiše odpověděla.
Teta Klára sestoupila na dvůr, přišla blíž a podívala se na Mikuláše podivně jako by ho viděla poprvé.
Kluku, řekla váhavě. Mohl jsi ho zabít. Kvůli psovi.
Ne kvůli psovi, přerušil strýc Vít. Je to za kamaráda. Rozumíte rozdíl, Kláro?
Sousedka přikývla tiše, slzy jí stékaly po tvářích.
Jdeme domů, řekla maminka. Musíme ošetřit rány. A Červíčka taky.
Mikuláš se sotva postavil, zvedl psa do náruče. Červíček zavrčel a máčel ocas, radostně, že je u svého pána.
Počkejte, přerušil je strýc Vít. Zítra pojedete k veterináři?
Pojedeme.
Já vezu. Na autě. A zaplatím za ošetření ten pes se ukázal jako hrdina.
Mikuláš se podíval na souseda s údivem.
Díky, strýčku Víte. Ale zvládnu to sám.
Nehádej se. Když vyděláš, zaplatíš. Zatím popléstl ho po rameni. Jsme na tebe hrdí, že?
Sousedi přikývli.
Měsíc uběhl. Byl to obyčejný říjnový večer, když Mikuláš vracel z veterinární kliniky, kde o víkendech pomáhal dobrovolníkům. Červíček běhal vedle tlapa zahojila, kulhání téměř zmizelo.
Mikuláši! zakřičela teta Klára. Počkej!
Chlapec se zastavil, připraven na další výtku. Ale sousedka podala mu tašku s krmivem.
To je pro Červíčka, řekla nejistě. Drahé kvalitní krmivo. Tak dobře o něj pečuješ.
Děkuji, tetičko Kláro, odpověděl upřímně. U nás už máme krmivo. Teď pracuji v klinice, paní Anna Novotná mi platí.
Přesto si ho vezmi. Budoucnost může být potřeba.
Doma maminka připravila večeři. Když uviděla syna, usmála se:
Jak to v klinice? Anna Novotná spokojená?
Říká, že mám dobré ruce a trpělivost. pohladil Červíčka po hlavě. Možná zbudu veterinář. Opravdu to zvažuji.
A škola?
Fajn. Dokonce i pan Petr z fyziky říká, že jsem pozorný.
Maminka přikývla. Za ten měsíc se syn změnil k nepoznání. Nehádal se, pomáhal doma, dokonce se zdravil se sousedy. A hlavní našel cíl. Sen.
Víš, řekla, zítra přijde Vít. Chce ti nabídnout další brigádu. V jeho známém má psí chov potřebuje pomocníka.
Mikuláš se rozjasnil: Opravdu? Můžu s Červíčkem?
Myslím, že ano. Už je skoro služební pes.
Večer Mikuláš seděl na dvořeA tak se Mikuláš a Červíček vydali vstříc novému dobrodružství, které je spojilo s celým městem.