Když je Pavel ještě neúplně pět let, jeho svět se rozpadá. Matka už není. Stojí v rohu pokoje, zmatený co se děje? Proč jsou v domě cizí lidé? Kdo jsou? Proč jsou všichni tak ticho, tak podivně, šeptají a vyhýbají se pohledu?
Chlapec nechápe, proč se nikdo neusmívá. Proč mu říkají: Buď silný, maličký, a objímají ho, jako by ztratil něco důležitého. Ale on jen nemá svou matku.
Táta je celý den daleko. Nepřichází blíž, neobjímá, neřekne ani slovo. Sedí stranou, prázdný a odtažený. Pavel přistoupí ke krbu a dlouze se dívá na matku. Není taková, jakou bývala žádné teplo, žádný úsměv, žádné ukolébavky. Je bledá, chladná, ztuhlá. Připadá mu to děsivé. A už se neodváží přistoupit blíž.
Bez ní je vše šedé, prázdné. O dva roky později se táta znovu ožení. Nová žena Markéta se nestane součástí jeho světa. Spíše ho naštve. Stěžuje si na všechno, hledá chyby, jako by chtěla najít výmluvu k rozhořčení. Táta mlčí. Nebrání se. Nezasahuje.
Každý den Pavel nosí v sobě skrytý bolest bolest ztráty, touhu. Každým dnem si víc přejí vrátit se do doby, kdy matka ještě žila.
Dnes je výjimečný den narozeniny jeho maminky. Ráno se probudí s jedinou myšlenkou: musí jít k ní. Na hřbitov. Přinést květiny. Bílá volná lilie její oblíbená. Pamatuje si, jak ji držela v rukou na starých fotografiích, jak se zrcadlí vedle jejího úsměvu.
Kde ale získá peníze? Rozhodne se požádat otce.
Tati, mohu dostat trochu peněz? Opravdu to potřebuji
Než stačí dál mluvit, vyběhne z kuchyně Markéta:
Co to zase je?! Už ho žádáš o peníze?! Víš vůbec, jak těžké je vydělat výplatu?
Táta se zvedne a pokusí se ji zastavit:
Markéto, počkej. Ten ještě neřekl, co potřebuje. Synu, co chceš?
Chci koupit květiny mamince. Bílé volné lilie. Dnes jsou její narozeniny
Markéta zamrká, přeškrtne ruce:
Tak to snad? Květiny! Peníze na ně! Třeba chceš jít i na restauraci? Vyndej něco ze záhonu bude to tvůj kytice!
Tam nejsou, odpoví Pavel tiše, ale rozhodně. Prodávají je jen v obchodě.
Táta se zamyslí nad synem, pak se podívá na manželku:
Markéto, připrav oběd. Mám hlad.
Markéta zamrkne a zmizí v kuchyni. Táta se vrátí ke svému novinám. Pavel pochopí: peníze nedostane. Žádné slovo po tom nepadne.
Tiše se vrátí do pokoje, vyndá starý prasátko, spočítá mince. Není jich moc, ale snad stačí.
Bez otálení vyběhne z domu k květinářství. Z dálky vidí ve výloze sněhobílé volné lilie. Jsou tak jasné, téměř magické. Zastaví se a zadržuje dech.
Pak odvážně vstoupí dovnitř.
Co chcete? zeptá se nevlídná prodavačka, zírající na chlapce kritickým pohledem. Jste si asi spletli místo. Nemáme tu hračky ani sladkosti, jen květiny.
Nejsem jen tak opravdu chci koupit. Lilie Kolik stojí kytice?
Prodavačka udá cenu. Pavel vytáhne všechny mince ze kapsy. Částka představuje sotva polovinu požadované sumy.
Prosím prosí. Mohu pomáhat! Každý den uklízet, smýt podlahy Jen mi půjčte tu kytici
Jste normální? zavrčí prodavačka s jasnou podrážděností. Myslíte si, že jsem milionářka, která rozděluje květiny zadarmo? Jděte pryč! Jinak zavolám policii žádné žebrání není vítáno!
Pavel se nevzdává. Potřebuje ty květiny právě dnes. Znovu prosí:
Vrátím vše! Slibuji! Vydělám, co bude potřeba! Prosím, pochopte
Podívejte se na toho malého herečka! křičí prodavačka tak hlasitě, že kolemjdoucí se otáčejí. Kde jsou rodiče? Možná je načase zavolat sociální služby? Proč tu chodíš sám? Poslední výstraha vypadni, než zavolám!
V tu chvíli k obchodě přistoupí muž. Byl svědkem scény.
Vstoupí právě ve chvíli, kdy prodavačka křičí na rozrušeného chlapce. Nemůže snést nespravedlnost, hlavně vůči dětem.
Proč křičíte takhle? zeptá se muže přísně. Křičíte na něj, jako by něco ukradl. A on je jen chlapec.
A kdo jste vy? odpoví prodavačka. Když nevíte, co se děje, nezasahujte. Téměř ukradl kytici!
Ano, téměř ukradl, zvedne hlas muž. Útočíte na něj jako lovec na kořist! Potřebuje pomoc, a vy mu vyhrožujete. Nemáte vůbec svědomí?
Otočí se k Pavlovi, který stojí v rohu, svírá si tvář a otírá slzy.
Ahoj, kamaráde. Jmenuju se Jiří. Řekni mi, proč jsi smutný? Chtěl jsi koupit květiny, ale nemáš peníze?
Pavel vzlykne, otře nos rukávem a tiše, drážděným hlasem odpoví:
Chtěl jsem koupit volné lilie pro maminku moc je milovala Ale před třemi lety odešla Dnes jsou její narozeniny Chci jít na hřbitov a přinést jí květiny
Jiřího srdce se sevře. Příběh chlapce ho hluboce zasáhne. Poskne se k němu.
Víš, tvoje maminka by mohla být na tebe hrdá. Ne každý dospělý přinese květiny k výročí, a ty už v osmi letech pamatuješ a chceš udělat něco hezkého. Vyrostete v dobrého člověka.
Pak se obrátí k prodavačce:
Ukažte mi ty lilie, co si vybral. Chci koupit dva balíky jeden pro něj, druhý pro mě.
Pavel ukáže na výlohu, kde bílé lilie září jako porcelán. Jiří váhá právě ty květiny měl koupit sám. Nic neřekne nahlas, jen si poznamená: Náhoda nebo znamení?
Brzy Pavel odchází z obchodu s kyticí v rukou. Uchovává ji jako nejcennější poklad a sotva uvěřuje, že se to povedlo. Otočí se k muži a zdrženě nabídne:
Strýčku Jiří můžu ti dát své telefonní číslo? Určitě ti to splatím. Slibuji.
Muž se zasmeje srdečně:
Nikdy jsem si nebyl jistý, že to řekneš. Ale není třeba. Dnes je výjimečný den pro ženu, která mi je drahá. Už dlouho čekám, až jí vyznám city. Jsem v dobré náladě. Rád jsem udělal dobrý skutek. Navíc, očividně máme podobný vkus tvá maminka i moje Alena milovaly tyhle květiny.
Na okamžik se zamyslí, oči zamíří do dálky, vzpomínají na Alenu. Alena byla jeho sousedka z protilehlého vchodu. Seznámili se náhodou jednoho dne ji obklíčili huligáni a Jiří ji bránil. Dostal černý oko, ale nestyděl se tak začala jejich souznění.
Roky uběhly přátelství přerostlo v lásku. Byli nerozluční, všichni říkali: Jsou dokonalý pár.
Když mu bylo osmnáct, byl povolán do armády. Pro Alenu to byl šok. Před odjezdem spolu poprvé strávili noc.
Vojna šla dobře, dokud Jiří nezískal těžké poranění hlavy. Probudil se v nemocnici bez vzpomínek, ani jméno si nepamatoval.
Alena se mu snažila volat, ale telefon mlčel. Myslela si, že ho opustil. Časem změnila číslo a snažila se bolest zapomenout.
Měsíce po tom se mu začaly vracet vzpomínky. Alena se vracela do jeho myšlenek. Volal, ale nikdo nezdvihl. Nikdo nevěděl, že jeho rodiče zakryli pravdu a řekli dívce, že Jiří odešel.
Když se vrací domů, chce Alenu překvapit koupí volné lilie a jde k ní. Vidí však úplně jiný obraz: Alena jde ruku v ruce s mužem, těhotná, šťastná.
Jiřího srdce se roztrhá. Nemůže pochopit jak je to možné? Bez čekání na vysvětlení utíká pryč.
Tu noc odjíždí do jiného města, kde ho nikdo nezná. Začne nový život, ale Alenu nemůže zapomenout. Oženil se, doufal v uzdravení, ale manželství nevyšlo.
Po osmi letech si uvědomí, že už nemůže žít s prázdnotou. Musí najít Alenu, musí jí všechno říct. A tak se vrací do rodného města s kyticí volných lilií v ruce. Tam potkává Pavla setkání, které může všechno změnit.
Pavle jo, Pavle! připomene si Jiří, jako by se probudil. Stojí u obchodu a chlapec stále trpělivě čeká.
Synu, mohu tě někam odvézt? nabídne Jiří jemně.
Díky, ne, odmítne chlapec slušně. Umím jet autobusem. Už jsem byl u maminky ne poprvé.
S těmito slovy sevře kytici k srdci a běží k autobusové zastávce. Jiří ho dlouho sleduje. Něco na tomto dítěti probudí vzpomínky, vyvolá nevysvětlitelné spojení, téměř bratrství. Jejich cesty se protnou z důvodu. V Pavlovi je něco bolestivě známého.
Když chlapec odejde, Jiří zamíří k dvoru, kde Alena kdysi bydlela. Srdce mu buší jako buben, když opatrně osloví starší ženu, která tam bydlí, a zeptá se, jestli ví, kde Alena je.
Ach, drahý, povzdechne sousedka smutně. Už tu není zemřela před třemi lety.
Co? Jiří se zakřičí, jako by ho někdo uhodil.
Po svatbě s Vladimírem už se nevracela. Přišla k němu. Mimochodem, dobrá duše ji vzala, když byla těhotná. Ne každý muž by to udělal. Milovali se, starali se o sebe. Pak se narodil jejich syn. A to je vše. Už tu není.
Jiří pomalu odchází, cítí se jako ztracený duch pozdě, osamělý, navždy pozdě.
Proč jsem čekal tak dlouho? Proč jsem se nevracel už rok dříve?
A pak se mu ozvou sousedčiny slova: těhotná
Počkat. Když byla těhotná, když se provdala za Vladimíra mohl být ten chlapec můj?!
Hlava se mu víří. Někde v tomto městě může být jeho syn. Plamen uvnitř ho rozpaluje musí ho najít. Ale nejprve potřebuje Alenu.
Na hřbitově rychle najde její hrob. Srdce mu sevře bolest láska, ztráta, lítost se najednou vlní. Na náhrobku však leží čerstvá kytice bílých volných lilií. Stejné, jaké milovala Alena.
Pavle šepne Jiří. To jsi ty. Náš syn. Naše dítě
Dívá se na fotografii na kameni, která se na něj dívá, a tiše říká:
Odpusť mi za všechno.
Slzy mu téhnou po tváři, neodstraní je. Pak rychle odvrátí hlavu a běží musí se vrátit k domu, ke kterému Pavlovi ukázal, když stáli u obchodu. Je to jeho šance.
Spěchá na dvor. Chlapec sedí na houpačce, zamyšleně houpá. Ukazuje se, že jakmile se Pavel vrátí domů, jeho macecha ho napomenula za to, že byl pryč příliš dlouho. Nevydržel a utekl ven.
Jiří se přiblíží, posadí se vedle něj a pevně objímá svého syna.
Najednou vyjde ze vstupu muž. Vidí cizince vedle dítěte, zastaví se. Pak ho pozná.
Jiří říká téměř bez překvapení. Už jsem nečekal, že přijdeš. Myslel jsem, že chápeš, že Pavel je tvůj syn.
Ano, přikývne Jiří. Rozumím. Přišel jsem pro něj.
Vladimír se zhluboka nadechne:
Když bude chtít, nebudu mu stát v cestě. Nikdy jsem nebyl pravým manželem Aleny. Ani otcem Pavla. Vždy milovala jen tebe. Věděl jsem to. Myslel jsem, že čas vše zahojí. Ale před smrtí chtěla najít tebe, říct ti všechno: o synovi, o svých citech, o tobě. Neměla čas.
Jiří zůstane ticho. Hrdlo se mu sevře, myšlenky mu bouchají v hlavě.
Děkuji, že ho přijímáš, neodmítáš. povzdechne. Zítra vezmu jeho věci a dokumenty. Teď ale pojďme. Mám tolik co dohánět. Osm let mého syna jsem ztratil. Nechci ztratit další minutu.
Vezme Pavla za ruku a vydají se k autu.
Odpusť mi, synu ani jsem netušil, že mám tak úžasného kluka
Pavel se na něj podívá klPavel se na něj podívá klidně a řekne: Mám tě, a to je vše..