Jedné noci se Jitce najednou v snu ozval hlas jejího manžela a volal ji Juli.
Ráno, když se slunce jen probouzelo, se manžel přitulil k ní, lehce ji obtočil paží a šeptem do ucha řekl:
Dobré ráno, Júlie.
A pak se zhroutil do sladkého spánku, stále ještě chrápěl.
Jitka otevřela oči a ležela, jako by se bála se hýbat. Vnitřní chlad se jí rozléval po těle. Co se stalo? Všechno bylo v pořádku, nebo ne?
Manžel se protáhl, zívl a promluvil:
Jitko, jsi taková chladná, že se mi ze snu odlézá. Všechno v pořádku? Léto už venku, a ty se třeseš pod přikrývkou. Přinesu ti čaj.
Štěpán, jako by se nic nedělo, zamířil do kuchyně a podcucal si veselou melodii. Jitka ještě chvíli ležela, pak těžce vstala, šla si umýt tvář. Nohy měly tíhu olova, v hlavě hučel bílý šum. Možná by čaj opravdu pomohl.
Štěpán požádal o palačinku. Jitka se na něj mrzutě podívala:
Ráno jsi mi říkal Júlie.
Cože, milá? odpověděl překvapeně.
Štěpáne, nehrab se do role bláznka. Ráno jsi mě nazval Julií.
To sis jen splekla, Jitko. Juli, Jitko to byl jen noční zmatek. Jsi taková chladná a temná? Ach, ženy sama si to vymyslela a sama se naštvala. Jdu do práce hladový.
Jitka bloudila po domě, snažila se vzpamatovat, zalila květiny, opečkla palačinku, rychle se oblékla a odjela k manželovi do práce. Možná to opravdu bylo jen spletení. Jitko, Juli opravdu.
V recepci Štěpánova pracoviště se objevila nová sekretářka. Jitka pocítila pod jazykem horký šmrnc. Opět se v hlavě rozvířily ranní obavy.
Sekretářka byla mladá, s ohnivě vlnitými šedými vlasy, smyslným postojem.
Štěpáne Jurajovi se dnes nevidí, nemůže přijímat. Mohu vám zarezervovat termín na příští týden?
Lepší bude, když si to zařadíte sami, bude vám to užitečnější, vyklopila se Jitka nečekaně.
Promiňte? zamračila se sekretářka a rozšířila oči. Žena, kdo jste?
Gormička. Jitka Vítězslavová. Manžel Štěpána Juraje. A odejděte, sbírají se tu různé pouliční bolonky.
Z reproduktoru zněl Štěpánův radostný hlas:
Júli, přines mi kávu. Júli?
Jitka zamručela.
Dobře, udělám to. A přinesu i palačinku. Rozvodové oznámení dostaneš poštou. Dobrou chuť.
Jitko, sakra, co se to děje? začal manžel zuřivě. Od rána jako čarodějnice na koštěti.
Čarodějnice sedí u tebe v čekárně. Proč nemá vlasy upravené? Takový solidní zubař a taková vulgární sekretářka, levná jako nic, Štěpáne Juraje.
Jitko, přestaň. Už mám dost tvých histerických výbuchů. Vím, co? Týden budu na chalupě. Počkáme, až se uklidníš. Zavoláš, až se ochladíš.
Pozdě, Štěpáne. Jsem vážná. Nebudu tolerovat podvádění. Nepromiňte mi to. Řekni mi, proč?
Štěpán unaveně povzdechl, poprl si kávu a zamrkal.
Varvara odešla. Juli jsem přijal na její doporučení.
Už dlouho?
Před měsícem, odpověděl neochotně, oči mu sklouzly.
Proč jsi mi nic neřekl? Vždy jsi sdílel novinky.
Nepočítal jsem, že Juli zůstane déle. Je skvělá v práci.
To není pochybné.
Pracovní! zrudnul Štěpán. Skvěle se v tom osvědčuje!
A nejen to.
Stalo se to náhodou! Nechtěl jsem!
Kdybys nechtěl, nezkrachoval bys. Dnes sbaluju věci a odcházím.
Kam? rozladěně ptal Štěpán. Říkal jsem, že týden budu na chalupě, jen se uklidni. Jitko, nechci rozvod!
Ale musíme. Nemohu slyšet svoje jméno z tvých úst. Jitko, Juli. Tvá ohnivá sekretářka bude pořád před mýma očima. Neznič mi psychiku úplně. Práce už je dost stresová. Pracuju i s dětmi.
Kam půjdeš? Zůstaneš v bytě?
Proč bych chtěl tvůj byt? Mám svůj dům.
V té pustině? Starý dřevěný dům?
To je můj dům. A nic jiného.
***
Dům zůstal po rodičích a voněl smutkem. Jitka chtěla brečet. Tolik vzpomínek, jen zatuchlý zápach. Přítelkyně Nela, která stála po boku, také skřítala:
Nemůžeš tady žít, Jitko, nepleť se. Vrať se do bytu. Něco vymyslíš. Prodáš ten dům, vezmeš hypotéku. A pak
Není kam koukat, skončili jsme. Nezvládnu to. A ty?
Nevím, jak bych se zachovala na tvém místě.
Jitka prošla po domě a všude otevřela okna.
Vlastně je to hezké místo k životu. Časem. Dům solidní. Do města to je jen patnáct minut autem. Vidím, že vesnice se proměnila v oblíbenou část města. Stovky domů postavených. Komunikace už jsou tady. Pět let jsem tu nebyla.
To je pravda, ale kolik práce! A už dnes potřebuju bydlet. Možná si na chvíli přistanu?
Kde? V spíži?
Saška odjela na prázdniny k mé mámě, zarmouceně zamumlala Nela. V jejím pokoji můžeš zůstat do podzimu.
Dětský pokoj je nedotknutelný, co jsi to za matku? A taky učitelka.
Do hajzlu s tím, mávla Nela rukou.
Cítíš ten vůně? najednou se zeptala Jitka. Vypadá to jako tráva, chalupa, dětství.
Jo, tráva tady vyrostla, musíme ji posekat. Jitko, nezvládneš to.
Zařídím stavební firmu, aby vykopala pozemek. Máš úspory, ne? Pět let jsem žila na Štěpánových penězích, když otevřel soukromou kliniku. Považoval můj plat za zábavu a pořád říkal, abych šetřila na radovánky.
Hezký muž, povzdechla se Nela.
Myslela jsem si to samé. Ale těžko se s tím žije.
Přemýšlím, že jí vytrhnu přední zuby, ať Štěpán udělá nové. Ale proč? Je mladá, zdravá, nechtěla by zůstat bez zubů.
A ty jsi stará a nemocná? povzdechla se Nela. Ve čtyřiceti letech teprve začíná život.
Jak to vysvětlit Polině? Ani nechtít o tom mluvit. Rozvedeme se řeknu to. Nebudu učit, nebudu přicházet, abych ji přesvědčovala.
To je pochopitelné. Dvacet let spolu, neješkodí?
Štěpán má dům, já ho nechci bourat ani prodávat.
Najměte designéry a stavby, ať se to spraví, je to naše společná bytová otázka.
Nechci tam zůstat.
Rozdělíš ho?
Myslím, že Štěpán nám s dcerou dům nechá, má chalupu. A Polina rozhodne. V podstatě to je její byt, já ho nepotřebuji.
Štěpán vyhradil sílu, má elitní vila, s toaletou a vodou.
To je vše. Přestaň brečet, podpoř mě, prosím Přichystáme vodu, zameteme podlahy, utřeme prach.
Raději bys žila v hotelu. A pak? Ne, opravdu chceš s tím domem bojovat?
Proč ne? To je dům mých rodičů. Nechci ho zbourat ani prodat.
***
Hladiny slunce zůstaly na starém plotu, ale nová kamenná kolonka chyběla. Všude se rozprostřel nový dům za vysokým plotem.
Nejsem překvapená, řekla skepticky Nela. Tolik let uběhlo. Podívej se, jak se domy rozrostou, chtějí rozšiřovat.
Odkud to víš?
Projdi se kolem. Plot má tři strany, k tvému domu jsou jen kolíky. Hledali pravděpodobně majitele, a jsi to ty.
Možná plot ještě nestavěli.
No, no. Hej, auto se blíží. Majitelé se neukazují.
Tady jen pohádky vyprávět.
Život občas překonává pohádky. Podívej, jaký chlapík, nic zvláštního.
Nelo, mlč. Bojím se rozvodu a podvodu. Nemám čas na muže.
Proč tu stojíš jako přilepená?
Zeptám se toho muže, kde je vodovod, potřebuji vodu.
No, no.
Muž, který stál u svého auta, nepozdravil ani hlavou. Zvedl ruku, ale jen tiše dýchal. Pak zakřičel:
Co potřebujete?
Dřevo na oheň, odpověděla Jitka.
Muž se zatřásl na špičkách.
Můžu vám pomoct. Jste majitelkou toho domu?
Ano. Dříve tu byla kolonka, teď potřebuji vodu.
Omlouvám se, ale kolony už nejsou.
Tak půjdu k vlastnímu studni.
Proč nejdete hned?
Nemám rád studny, rozumíš?
Máte pitnou vodu? šeptala Nela.
Vážně, jeďte domů, už vás unavujete.
***
Ráno ji probudil křik vepřova. Jako v dětství, jenže v domě nebyl pach koláčů. Nikdo neotvíral dveře. Slzy se vynořily znovu. Proč jsem sem přišla? pomyslela si. Byla to jen stresová představa.
Znovu se ozval řev. Odkud prase? A pak kroky. Jitka slyšela, jak se venku něco hemží trávou.
Hej, kdo je tam? Zavolám policii!
Nebojte, jsem soused. Potřebuji od vás Gektora.
Jitka, oblečená v pyžamu, vyšla na verandu.
Který Gektor? Co si děláte?
Gektor! křičel muž do hustého porostu.
Tráva se zachvěla, a z křoví vyletěl černý malý svíňák.
Gektore, neboj se, pojďme domů, blázenku.
Jitka se podívala na svíňáka: byl černý a drobný, takového ještě neviděla.
Plemeno?
Upřímně, moc o prasatech nevím.
Proč ho chcete?
Není můj. Připlaval ke mně na zahradu a usadil se v kurníku. Překroutil celý vesničku, nikdo ho nehledá. Přilétl jsem k němu, aby ho vrátil.
Muž se zeptal:
Proč jste tady?
Tady jsem vyrůstala, všichni měli prasátka. Přestaňte se dívat na moje ruce. Můžu posekat i břízu.
Gektore, pojďme, je nebezpečno. Nedělejte si hlavu, že potřebujete plot.
Děti a zvířata neubližuji. Nashledanou.
***
Následující ráno jí rozplakal štěněcí kňuč. Všechno se měnilo: prase, soused, pes možná přišla jen proto, aby byla sama se svými myšlenkami. Celý den nic neudělala, jen bloudila po okolí a občas vstoupila do místního obchodu. Nepřivolala nikoho, aby vykopal půdu. Ať roste, ať kvetou.
Kňučení se ozvalo přímo pod oknem. Jitka vydechla, vyšla na verandu a spatřila štěně.
Soused dlouho neotevíral bránu, Jitka už byla netrpělivá. Nakonec se zámek otevřel a ospalý soused stál v pyžamu, téměř jako ona. Vedle něj vrčel Gektor.
To je váš štěně? zeptala se netrpělivě.
Jak to víte?
Nemáte plot, prasátka se k vám přibližují, možná i psi.
Nechcete si nechat štěně? V domácnosti se pes hodí. Jdu tento týden do útulku.
Nikdy jsem neměla psa. A už jste si s prasátkem poradila.
Dobře, považujte to za sousedský dárek. Díky. A chcete mu dát jméno?
Ať je Ars. Krásně zní.
Ne, jsem Arsenius, nemůžeš psa jmenovat po sobě.
Pak ať je Čuk. Gektor už máte, u vašich nohou bručí.
Čuk a Gektor? Skvělé! Děkuji! A jak se jmenujete?
Jitka.
Hezké jméno.
Jdu, řekla nejistě a zůstala stát.
Odejít nechtěla. Prasátko, štěně, a ona smutek a vzpomínky.
Vždy můžete odejítA pak se Jitka probudila a našla se zpátky pod svým starým, prasklým deštníkem, který zpívá tichý šepot přáním, že vše je jen sen.