25. července 1994 ráno, když jsem se probudil, ještě cítil chlad posledního červencového vánku, který pronikl až k morku kostí. Vyšel jsem z postele, abych otevřel starý dřevěný dům na okraji vesnice Křtiny, a hned u vstupní brány jsem zadržel dech.
Míšo, podívej! křičela Hana, má manželka, a její hlas se odrážel od kamenných zdí. Někdo nešikovně přistoupil k prahu s kbelíkem plným čerstvě ulovených ryb, ale to, co jsem uviděl na staré dřevěné lavici, mě přimělo zapomenout na chlad.
Co to je? zeptal se Hana, když položila kbelík na zem a přistoupila blíž.
Na lavici stál pletený koš. V jeho vnitřku, zabalený do vybledlého plenky, ležel novorozený chlapec.
Jeho velké hnědé oči hleděly přímo na mě bez strachu, bez zvědavosti, jen prázdně.
Pane Bože, vydechl můj soused Petr, který se snažil otřít potíže ze spánku, odkud se sem vzal?
Opatrně jsem prstem přešel po jeho černých vláskách. Chlapec se ani nepohnul, nepláčel jen tiše zamžoural.
V jeho drobné pěstičce byl sevřen malý kousek papíru. Opatrně jsem rozvinul list a přečetl vzkaz:
Prosím, pomozte mu. Já to nezvládnu. Omlouvám se.
Musíme zavolat policii, řekl Petr, škrábajíc se po temeni. A informovat starostu.
Ale já už chlapce zvedl do náruče, přitulil ho k sobě. Vůně prachu z polních cest a neumytejých vlasů se mísila s roztřepeným, ale čistým overálem.
Hano, podíval se na mě Petr s úzkostí, nemůžeme ho prostě tak vzít.
Můžeme, odpověděla Hana, její oči se setkaly s mými. Míšo, čekáme pět let. Pět. Lékaři nám říkali, že děti nebudeme mít. A podívej
Ale zákony, papíry rodiče se můžou objevit, namítl Petr.
Zamíchala jsem hlavou. Neobjeví se. Cítím to.
Chlapec najednou široce usmál, jako by rozuměl našemu rozhovoru. A to stačilo. Díky známým jsme vyřízili pěstounství a potřebné dokumenty. Rok 1994 byl těžký.
Za týden jsme zaznamenali podivné chování. Malý chlapec, kterého jsme pojmenovali Matěj, nereagoval na zvuky. Zpočátku jsme si mysleli, že je jen zamyšlený, soustředěný.
Když sousední traktor přezručel pod okny a Matěj se ani nepohnul, srdce mi ztuhlo.
Míšo, neslyší, šeptala jsem večer, když jsem Matěje ukládala do staré kolébky, kterou mi daroval bratr.
Můj manžel dlouze zíral do ohně v kamnech, pak si povzdechl: Půjdeme k doktorovi v Křtiny. K doktorovi Novotnému.
Doktor prohlédl Matěje a rozhlásil rukama: Vrozená hluchota, úplná. Operaci nečekejte není to případ, na který by se dalo něco udělat.
Celou cestu domů jsem plakala. Petr mlčel, sevřel volant tak, že mu bledly prsty. Večer, když Matěj usnul, vytáhl z skříně láhev.
Míšo, možná bychom ho neměli držet
Ne, nalil půl sklenky a vypil najednou. Neoddaneme ho.
Koho? zeptala se Hana.
Jeho. Není kam ho dávat, řekl Petr pevně. Vypořádáme se sami.
Ale jak? Jak ho učit? Jak
Petr přerušil gesto: Když bude potřeba, naučíš se. Jsi učitelka. Vymyslíš něco.
Tu noc jsem neuzavřela oči. Ležela jsem a dívala se na strop, přemýšlela:
Jak učit dítě, které neslyší? Jak mu dát vše, co potřebuje?
Ráno jsem si uvědomila: má oči, ruce, srdce. Má tedy i vše, co je potřeba.
Druhý den jsem vzala sešit a začala sestavovat plán. Hledala jsem literaturu, vymýšlela, jak učit bez zvuků. Od té chvíle se náš život změnil navždy.
Na podzim mu bylo deset. Seděl u okna a kreslil slunečnice. V jeho albu nebyly jen květiny tančily, točily se ve svém vlastním tichém tanci.
Míšo, podívej, dotkla se Hana muže vstupujíc do místnosti.
Zase žluté. Dnes je šťastné, odepsal Petr.
Během let jsme se s Matějem naučili rozumět jeden druhému. Nejprve jsem zvládla daktilogii prstovou abecedu, pak znakový jazyk.
Petr se učil pomaleji, ale nejdůležitější slova syn, miluji, hrdost měl už dlouho v sobě.
Neměli jsme školu pro sluchově postižené děti, takže jsem ho učila sama. Číst se naučil rychle: abecedu, slabiky, slova. Počítat ještě rychleji.
Největší však byl jeho talent na kreslení. Všude kolem něj, kde jen mohl, škrtil.
Nejprve po zamračeném skle prstem.
Pak na tabuli, kterou Petr speciálně připravil a rozbil pro něj. Později barvami na papíře i na plátně.
Barvy jsem objednávala z Prahy poštou, šetřila jsem, aby měl Matěj dobré materiály.
Zase tvůj neříkající něco škrábe? zavrčel soused Šimon, když přešlapoval přes plot. Co od něj chceš?
Petr zvedl hlavu od záhonu: A ty, Šimone, čím se užitečně zabýváš? Kromě tlachání jazykem?
Vesničané nás nepochopili. Šikanují Matěje, křičí na něj. Zejména děti.
Jednoho dne se vrátil domů s roztrženou košilí a škrábancem na tváři. Tichým pohledem mi ukázal, kdo to udělal Kolja, syn starosty.
Plakala jsem, čistila ránu. Matěj otíral slzy svýma prsty a usmíval se: Neboj se, všechno bude v pořádku.
Večer Petr odešel na pole, vrátil se pozdě, nic neřekl, ale pod okem měl modřinu. Po tom už ho nikdo Matěje nešikanoval.
Do dospívání se jeho kresby změnily získaly svůj vlastní, podivuhodný styl, jako by přišel z jiného světa.
Maloval ticho, ale v těch obrazech byla taková hloubka, že člověk jen zíral. Všechny stěny domu byly plné jeho děl.
Jednou k nám přijela kontrolní komise z okresu, aby prověřila, jak učím doma. Starší žena s přísným výrazem vstoupila, podívala se na obrazy a zůstala stát.
Kdo to kreslil? zeptala se tiše.
Můj syn, odpověděla jsem s hrdostí.
Měli byste to ukázat odborníkům, sundala si brýle. Váš chlapec má skutečný dar.
Bála jsme se. Svět za vesnicí byl velký a nebezpečný pro Matěje. Jak by přežil bez nás, bez známých gest?
Pojedeme, trvala jsem, sbírala jeho věci. Je tu výstava umělců v našem kraji. Musí ukázat své práce.
Matěj už měl sedmnáct. Vysoký, štíhlý, s dlouhými prsty a pozorným pohledem, který vše zachytil. Neochotně přikývl hádat se se mnou bylo zbytečné.
Na výstavě jeho obrazy visely v nejvzdálenějším rohu. Pět malých pláten pole, ptáci, ruce držící slunce. Lidé přecházeli, dívali se, ale nezastavovali se.
Pak přišla stará žena s rovnou páteří a ostrým pohledem. Stála před obrazy dlouho, nehybná. Pak se rychle otočila k nám:
To jsou vaše práce?
Mého syna, přikývla jsem k Matějovi, který stál vedle mě s rukama složenýma na hrudi.
Neslyší? zeptala se, když si všimla, že komunikujeme gesty.
Ano, od narození.
Přikývla: Jmenuji se Věra, jsem z galerie v Brně. Tenhle obraz zadržela dech, zívala na nejmenší plátno se západem slunce nad polem. V něm je to, co mnoho umělců roky hledá. Chci ho koupit.
Matěj ztuhl, upřený na mou tvář, zatímco jsem překládala Věrin hlas svými neobratnými gesty. Jeho prsty se zachvěly, v očích se mihla nedůvěra.
Neváháte prodat? zeptala se s profesionální přesvědčivostí.
Nikdy zachvěla jsem se, krev mi stoupla do tváří. Neuvažovali jsme o prodeji. Je to jen jeho duše na plátně.
Věra vytáhla koženou peněženku a bez výčitek odečítala částku přesně tu, na kterou Petr šetřil půl roku v truhlářské dílně.
Týden po tom se vrátila. Vzala si druhý obraz ten s rukama držícími ranní slunce.
Uprostřed podzimu dorazil poštovní úředník s dopisem.
U děl vašeho syna je vzácná upřímnost. Porozumění hloubce bez slov. Právě to dnes hledají opravdoví sběratelé.
Hlavní město nás přivítalo šedými ulicemi a chladnými pohledy. Galerie byla malý prostor v starém domě na okraji Brna. Každý den přicházeli lidé se zamyšlenými tvářemi.
Sledovali obrazy, diskutovali o kompozici, barvách. Matěj stojí v dálce, pozoruje pohyby rtů, gest.
I když neslyší slova, výrazy obličejů mluví samy děje se něco výjimečného.
Zahájily se granty, stáže, publikace ve časopisech. Nazvali ho Umělec ticha. Jeho obrazy tiché výkřiky duše zasáhly každého, kdo je viděl.
Už tři roky. Petr nemohl zadržet slzy, když doprovázel syna na osobní výstavu. Snažila jsem se držet, ale uvnitř vše bouchalo.
Náš chlapec už je dospělý. Už není s námi. Ale vrátil se. Jednoho slunečného dne přišel k našim dveřím s kyticí lučních květů. Objali nás, vzal mě za ruku a přešel s námi celé vesnické pole pod zvědavé pohledy až k dalšímu háji.
Tam stál dům. Nový, bílý, s balkónem a obrovskými okny. Vesnice dlouho hádala, kdo je bohatý stavitel, ale majitele nikdo neznal.
Co to je? zašeptala jsem, že jsem neuvěřila svým očím.
Matěj se usmál a vytáhl klíče. Uvnitř byly prostorné pokoje, dílna, knihovna a nové nábytky.
Synku, Petr se rozhlédl, zaražený, to je tvůj dům?
Matěj pokrčil rameny a gesty ukázal: Náš. Váš i můj.
Pak nás vyvedl na zahradu, kde na zdi domu visela obrovská malba: koš u vrat, žena se zářivým úsměvem, která drží dítě, a nad nimi gesty: Děkuji, mámo. Zůstala jsem stát jako přikovaná. Slzy mi tekly po tvářích, ale neotřela jsem je.
Můj vždy zdrženlivý Petr najednou vykročil vpřed a pevně objal syna tak, že se sotva dýchal.
Matěj mu odpověděl stejným objetím a pak natáhl ruku ke mně. Stáli jsme tak trojice uprostřed pole u nového domu.
Dnes obrazy Matěje zdobí nejlepší galerie světa. Založil školu pro neslyšící děti v regionálním centru a financuje programy podpory.
Vesnice na ně pyšně vzhlíží náš Matěj, který slyší srdcem. A my s Petrem žijeme ve stejném bílém domě. Každé ráno vyjdu na verandu s šálkem čaje a dívám se na obraz na zdi.
Často přemýšlím co by se stalo, kdyby toho červencového rána nevyšli ven? Kdybych ho neviděla? Kdyby se bála?
Matěj teď žije ve městě, v prostorném bytě, ale každý víkend jezdí domů. Objímá mě a všechny pochybnosti mizí.
Už nikdy neuslyší můj hlas. Ale zná každé slovo, které mu předám.
Nesuší hudbu, ale tvoří svou z barev a čar. A když vidím jeho šťastnýA nakonec jsem pochopila, že největší dar, který můžeme dát, je neustálá přítomnost a láska, i když se odehrává v úplném tichu.