Koho potřebuješ? křikl Pavel. Pak zčichl a odešel.
A ona, Jitka Novotná, vyběhla k okýnku a sledovala, jak mizí ten muž, se kterým strávila patnáct let. Myslela si, že jsou si v duši blízcí. Před odchodem ji ale ještě jednou pohladil po rameni: Bylo to jen pohodlné.
Jitka měla malý byt v centru Prahy. Vařila jako mistryně, byla skvělá hospodyně a pro Pavla byl připravena udělat cokoli.
Zvážila, že by měla otevřít okno a zakřičet mu: Nenechávej mě! Byla připravena podstoupit i takové ponižování, aby on zůstal, i kdyby nepřicházel domů několik dní a užíval si život s jinou. Lepší to bylo než být v čtyřiceti pěti letech sama a opuštěná. Tak už okno odemkla.
Při tom ale upřel pohled na portrét otce ve vojenské uniformě, který hrdě mířil do objektivu. Jitka se najednou rozplakala ze studu nad vlastní slabostí.
Znovu se podívala, jak její elegantní manžel v dlouhém kabátě nastupuje do krásného auta plného kufrů.
Šla do kuchyně. Cesta vedla chodbou, kde stál vysoký starožitný šatní skříň dědictví po babičce. V odraze se jí zrcadlila tlustá, unavená žena se šedými vlasy a vyhaslýma očima.
Jitka věděla, že není modelka, a navíc se jí zhoršovalo zdraví začaly se jí lámat zuby a peníze na nové chřestily. Manžel chtěl novou limuzínu, a v práci musel vždy vypadat tak, než by měl.
Co to máš za blbost! Tvůj Pavel se obléká jako herec, a ty jen v roztrhaném svetru, dinosauří sukně a pár bláznivých blůz! Boty jsou rozšlapané, místo kožených bot máš tenisky a kabát s límcem, který by ani moje babička nenosila. Požaduješ od něj menu jako v restauraci steak, karbanátky, palačinky s náplní, maso. A nepřijde ti to? Nemůžeš takhle se svým mužem chodit, kamarádko! povídala mu kolegyně Lýdia.
Jitka poslouchala, ale šla vlastním tempem. Pak muž oznámil, že odchází k 27leté dívce se čtyřmi dětmi.
Je mladá, povzdechla Jitka.
Lýdia, která byla zároveň i přítelkyní, si o všem něco vygooglovala, zeptala se sousedů a vyklopila:
Nějakou zkoušku na ní nedáš! Dokonce tě nazvala nepřirozenou! Pocházíš z dobré rodiny, ale tvůj život je na dně. Nepodnikala jsi, všechna děťátka jsou od různých mužů. V osmé těhotenství vůbec nevyprchala. Tvoje matka je také bez hanby. Tak raději mlč o mládí. Muži tě ale milují podle jejich lehké povahy a něčeho dalšího. Rodina se tak nedá postavit. Nechápu, co tě Pavel překvapil. Drž se!
Jitka se držela. Dostala od rodičů slušný byt v centru. Otec, jakoby cítěl, co se děje, zařídil vše tak, že Pavel už nikdy neměl právo na její metr čtvereční. Jitka se rozhodla pronajmout jednu místnost, aby byl cash flow snadnější.
V sousedství se stavěly nové objekty a přijel inženýr s kudrnatým obličejem, milý a inteligentní jmenoval se Vladimír Svoboda. Pozorně se na Jitku díval a najednou prohlásil:
Rád vám zaplatím dopředu! Jděte si udělat zuby. Jste krásná paní a trápíte se!
Jitka zazářila. Neřekla, že není krásná, ale zuby chtěla v klidu vyřešit. Vladimír jí dal ještě víc peněz, řekl, že je může vrátit později. Pak přišel jeho bratr podivný chlapík v kanárkovém saku, fialových kalhotách a s neuvěřitelným účesem. Jmenoval se Cyril, pracoval jako stylist.
Rozhodl se bratra navštívit a vezl Jitku pod opěru. Když jí podával koláčky, nabídl jí, že jí změní image. A změnil ji. Zářivě osvětlené vlasy, decentní makeup, úsměv s perfektními zuby. Na práci začala chodit pěšky, přibrala kiláčka a dokonce ráno běžela v parku.
Stala se milou ženou s něžným úsměvem a líbeznými líčkami, jako motýl vyletěl z nenápadné panenky.
Jednoho dne zazvonil telefon. Obyvatel domu šel otevřít a křikl:
Jitko, je to pro tebe!
U dveří stál bývalý manžel. Téměř ho nepoznala. Pavel zestárl za rok, vypadal bledě, vyřezávaně, zmateně. Nezbyl po něm ani šrám. Vedle ležely kufry.
Co chceš? zeptala se Jitka.
Vzpomínala, jak se zpočátku snažila mu volat, ale on odmítal a dal ji na černou listinu. A teď přišel.
Jaká se změnila! nadšeně proběhl Pavel.
Jitka však nebyla ovlivněna jeho komplimenty. Vzpomínala na bezesné noci, chtění vyrovnat se s životem, nekonečné slzy, paniku.
Ach, Jitko, tolik jsem trpěl. Hodinu jen peníze ze mě sežraly. Děti se zdály normální, pak nevychované, křičí pořád. Nepřemýšlí o výchově, jen sedí u telefonu a nevaří. Koupili jsme si ty knedlíky, a ja jsem jen vařil nudlové. Představuješ si? Nudle! Moje košile se vyprala, a ty už byly vybledlé. Nic jsem si za ten čas nekoupil. Všechno jsem utratil na ně. Cítil jsem se jako v šílenství. Jitko já jsem k tobě. S tebou je to dobře. Vzpomínám na tebe pořád. Začneme znovu, jo? prosil.
Jitka mu však v uších zazněla:
Koho potřebuješ? Bez zubů, bez plodnosti, bez potomka, Jitko.
Jitka se podívala na bývalého a v tu chvíli se otevřely dveře. Odtud vyšel znepokojený Vladimír Svoboda a zeptal se:
Jitko! Potřebujete pomoc? Co se stalo?
Pavel vstal a zakřičel:
A co jste vůbec?
To jsem já, Vladimír, váš muž, odpověděl a Jitka mu zatkla dveře před nosem, až se mu otevřela čelist.
Omluvila se před sousedy. Cože? Přirostla mi k manželce?, povzdechl si Vladimír a pak dodal:
Asi nastal čas na vysvětlení! Miluji tě, Jitko! Jak jsem mohl odhodit tak úžasnou ženu? Vezmi mě zpět, prosím!
Vladimír byl trošku krkolomý, ale Jitka souhlasila. Za dva měsíce ji rozmazloval růžemi, koupili si chalupu na venkově. Občas se z rohu díval starý Pavel, zlostně si zakřičel poslední slova, že se nechal svést a vyměnil dobrou ženu za prázdnotu.
Nakonec Jitka a Vladimír chodili po pražské ulici za ruce, šťastní a zamilovaní. Čekala už i na miminko.