Mám krásnou matku, a to je jediné, co jí lidé řeknou. To takhle povídá táta. A já, zbožňující ho až do morku srdce, ho pozoruju celým svým bytím.
Táta vyučuje politologii na univerzitě. Je chytrý, pochází z kultivované rodiny, která mojí matku nikdy nepřijala. Později se dozvídám, jak se poznali. Když byl součástí studenické brigády, odjel do jedné družstevní farmy na Vysočině stavět ohrady pro stáda. Mé matce bylo 17, pracovala jako dojitelka. Dokončila jen osm ročníků základní školy a i po letech s tátou se jí stále nedaří plynule číst pohladí slova prstem a šeptá slabiky. Přesto je neobyčejně krásná: křehká, s bílou průsvitnou pletí, medově zlatožlutými vlasy sahajícími až k pasu, s modrýma oky jako modré vlčí máky a řezavým profilem. Na svatební fotografii vypadá jako modelka z časopisu. Táta je vysoký, tmavovlasý, s hustými kníry a mužnou tváří. Léto, kdy se matka otěhotní, táta se s ní musí oženit. Třeba ho tehdy miloval, ale rodiče ho tlačili, obviňovali matku, že ho podvedla. Na univerzitě se kolem nich točili mladé doktorandy, možná méně krásné, ale vzdělané a bystré, schopné vést jakýkoli rozhovor. Když se táta snažil vzít matku na společenské akce, ona jedla nešetrně, neznala příbor a hlasitě se smála, což ho zahanbovalo. Nebál se mu to říct, a ona jen smutně přikývla, aniž by mu mohla protichůli.
Nechci být jako matka. Chci, aby na mě táta byl hrdý. Ještě před školou se naučím abecedu a čtu lépe než ona. Celé dny cvičím s čísly, abych při tátavých úlohách uměla správně odpovědět a získat jeho pochvalu. U stolu napodobuji jeho chování jím s úst při zavřených, nepouzuji kousání chleba jako matka, používám vidličku a nůž. Přesto se ke mně táta jen zřídka usměje, jen mírně protáhne rukou po mých hedvábných vlasech. Když se mi podaří s ním promluvit, stane se to mým útočištěm a opakují se slova, která mi řekne.
Ve druhé třídě táta opouští náš domov. Matka mi dlouho nic neřekne, ale nakonec zjistím, že má novou partnerku. Když uslyším slovo rozvod, myslím jen: Kéž by mě táta vzal k sobě. Musíme opustit byt patřil babičce a dědečkovi, kteří nás jen rádi vyhodili. Po nějakou dobu pošle táta měsíční převod v korunách, babička přispívá na svátky a Silvestra. Pak se země rozpadá, táta přijde o práci a peníze odcházejí. Matka si najde několik prací jako údržbářka, myčí podlahy od rána do večera, výplaty jsou nízké a často pozdě, žijeme ve skromnosti. Její krása postupně bledne, a já ji začínám vinit, že nás opustil.
Táta se pustí do podnikání. Jednou se objeví u nás s novou bundou a trochou peněz. Tento den se mi vryje do paměti: je zima, vracím se ze školy v roztrhaném starém kabátu. Táta stojí před vstupem, všichni mu neotevírají, ale on čeká. Cítím radost táta na mě nezapomněl! Podám mu čaj s cukrem a bez přestání řečím o školních úspěších, snažím se ukázat, jak jsem chytrá. Poslouchá povrchně, dopije čaj, rozbalí novou bundu, položí na stůl peníze a řekne:
Toto dej mamince. A příští měsíc přinesu víc.
Přijdeš na moje narozeniny? ptám se nejistě.
Podívá se na mě, jako by zapomněl, že se má za měsíc moje svátek. Pak odpoví:
Samozřejmě! Co si přeješ?
Panenku! řeknu a lehce se zaraduji. Už jsem téměř dospělá, ale slova mi vypadla. Proč jsem chtěla právě tu hračku? Vždycky jsem dostávala knihy.
Dobře přikývuji bude ti panenka.
Když se matka vrátí, chlubím se jí tátovým návštěvou a tím, že mi přinese panenku k narozeninám.
V den svého svátku běžím domů na všechno, bojím se, že táta nezačne. Čekám na něj u vstupu, ale není. Předsedá matka dort, ráno mi koupí nový svetr s módními vzory, o kterém jsem snila. Dort neotevřu, čekám. Táta nepřijde. Večer, když se matka vrátí, společně dort sníme, ale nálada je mizerná, nakonec brečím. Matka mě pochopí, ale nic neřekne o tátovi.
Druhý den mi matka podá krabici:
Tady, na poště se zdržel dopis, měl přijít včera. Je od tátova.
Otevřu ji uvnitř je nová panenka v růžovém balení. Skáču radostí a ptám se:
Proč nepřišel sám?
Možná byl na služební cestě odpoví matka a odvrátí oči.
Ta panenka se stane mou nejoblíbenější. Nosím ji i do školy, nebojím se posměchu spolužáků. Táta už se neukáže. Babička nám už neposílá peníze. Postupně si zvykám, že v životě mám jen matku, ale denně toužím po otci a doufám, že se jednou vrátí, uvidí, jak jsem vyrostla, a bude na mě hrdý.
Po skončení jedenácté třídy se přihlásím na Lékařskou fakultu v Praze. Chci otci oznámit, že jsem se rozhodla ho najít. Pamatuji si zhruba adresu jeho bytu, kde jsem žila osm let, a byt babičky a dědečka, kam jsem chodila jen o svátcích. Bez slova matce naskočí do vlaku a vyrážím.
U tátova bytu mě otevře cizí žena a řekne, že tu obyvatel nezná, žije zde už sedm let. Snažím se ji zeptat na předchozí nájemníky, ale zavře za mnou dveře.
U babičky a dědečka nikdo neodpovídá. Už chci odejít, když se otevře sousední dveře a suchá stařenka v tlustých brýlích se zeptá:
Komu patříte?
Jsem Šárka. Jsem jejich vnučka.
Stařenka se podívá pozorněji a řekne:
Když jsi vnučka, měla bys vědět, že už je to dlouho pohřbené.
Zčervením.
Nevěděla jsem Rodiče se rozvedli a já
Jo, jo. Rozvedli se Tak ty jsi Mája?
Ano.
Chcete se setkat s babičkou a dědečkem?
Chtěla jsem. A taky s tátou vydechnu.
Stařenka se na mě podívá tak, že okamžitě pochopím.
Všichni jsou mrtví. Zabiti kvůli dluhům. Jednou za den. všechno kvůli tvému otci
Pravda mi padne na hlavu tak těžce, že se jen těžko nadechuji.
Neztrácej život zakřičí stařenka. Jsi mladá, před tebou je celý život. Matka je ještě živá?
Pokývnu.
Dobrá, dám ti adresy hrobů, mám je zaznamenané. Jezděte, podívejte se, snad to pomůže.
Po dlouhém hledání v krabicích najde zapisovák, přečte mi čísla hrobů a název hřbitova. Poděkuji a nasednu do tramvaje, než mě strach úplně sevře.
Hroby jsou zarostlé plevelem, neudržované. Snažím se je vyklízet, abych přečetla nápisy. Leží řadou za jedním plotem. Když čtu datum úmrtí, uvědomím si, že se to stalo dva dny po posledním setkání s tátou.
Jenom na cestě domů, v chraňení staré tramvaje, mi přijde na mysl, že táta nemohl poslat tu panenku k narozeninám. Panenku jsem si uchovávala až dodnes, oddělovala ji od ostatních dárků, které mi dávala matka. A pak si uvědomím: možná ji poslala matka. Ruměnec mi zaplaví tvář, v krku se zachytí hrbol. Stydím se. Můj otec byl jen gangsteř, který zničil své rodiče. Kéž bychom s matkou tehdy žili společně leželi bychom tam vedle sebe.
Neřeknu matce o své výpravě. Řeknu, že jsem byla s kamarádkami. Později ji obejmu, řeknu, že ji moc miluji, a znovu lžu:
Děkuji ti za všechno.
Matka se zaraduje, podívá se mi do očí, které jsou už trochu matné, ale stále jasně modré jako modré máky.
Vždycky jsem věděla, že jsi to ty, kdo mi tu panenku dal. Proto jsem ji tak milovala.
Velké slzy stékají po matčiných tvářích. Nestydím se za lež, ale cítím stud za roky, kdy jsem myslela, že v ní není nic kromě prchavé krásy.