Ne. Rozhodli jsme, že ti není rozumné přivést manželku a dítě do tohoto bytu. Nemůžeme dlouho snášet nepříjemnosti, a tak vás nakonec požádáme, abyste odstěhovali.
A tvá žena potom bude všem říkat, že nás vyhnala na ulici s malým dítětem. To nám uškodí pověsti a já nechci, aby o nás mluvili špatně. Takže Darju a dítě sem ani nepřiveď. Najděte si jiný způsob, jak to vyřešit.
Sousedka v domově ihned poznala, že Lada po rozhovoru s manželem vypadala smutně. Obě se staly maminkami před třemi dny a měly být propuštěny z nemocnice po zítřku. Radostná událost! Neměl být důvod k zármutku.
Lado, nemáš na sobě úsměv. Co se stalo? zeptala se sousedka.
Marek řekl, že paní z bytu nám zakázala zůstat. Musíme odejít okamžitě. Tvrdí, že byt předala párům bez dětí a my máme přivézt miminko. Pak budou v noci brečet, sousedi si budou stěžovat a ona nechce žádné problémy.
A co teď? Nemáte kam odjet?
Máme třípokojový byt u Marekových rodičů, ale tam už bydlí i jeho mladší sestra. Moji rodiče jsou na venkově, dvacet kilometrů od města.
Přespíte týdendvou v rodičích, dokud nenajdete nový byt poradila žena.
Marek už hledal, ale majitelé, jakmile slyší o dítěti, hned odmítají.
To je problém, ale ještě jsou dva dny, ať ti vymyslí něco.
Marek nic nevyřešil. Volal po několika inzerátech, dostával odmítnutí a nakonec přestěhoval naše věci z pronajatého bytu do rodičovského domu.
Rodiče i sestra však nechtěli, aby se v jejich bytě usadila Marekova rodina s takovým neklidným okolím.
Synku, už před svatbou jsme se dohodli, že nebudete bydlet u nás, řekla matka. Máš právo zůstat ve své pokoji, ale cizí lidi v našem domě nechceme.
A tvoje Lada je cizí. Pro tebe je manželka, pro nás je cizí osoba. Vy ji vybral jsi, my ji nevybrali.
Mami, jde jen o dočasnost, dokud nenajdeme něco trvalého, snažil se Marek prosadit.
Víš, že nic není trvalější než dočasnost. Začnete tady na týden, týden se změní na měsíc a měsíc v nekonečno.
Ne. Navíc oba pracujeme, tvoje sestra studuje. Všichni chceme odpočinout. S malým dítětem v bytě to nejde: nesmíš hlasitě mluvit, nesmíš sledovat televizi, v noci buď připraven na pláč dítěte.
Pokusím se najít něco rychleji, slíbil syn.
Ne. Rozhodli jsme, že ti není rozumné přivést manželku a dítě do tohoto bytu. Nemůžeme dlouho snášet nepříjemnosti a nakonec vás požádáme, abyste odstěhovali.
A tvá manželka pak všem řekne, že nás vyhnala na ulici s miminkem. To nám uškodí pověsti a já nechci, aby o nás mluvili špatně. Takže Darju a dítě sem ani nepřiveď. Vyřeš to jinak.
S těmito zprávami přišel Marek do nemocnice.
Poslyš, Lado, možná bys zatím mohla bydlet u rodičů s dítětem? zeptal se.
Co tvá matka nevidí radost z vnoučete? překvapila se Daria.
Nevím, máma řekla, abychom k nim nejezdili, odpověděl Marek.
Skvělé! Ostatní ženy s dětmi jsou vítány, kolem květiny, dárky, radost. My jsme jako bezdomovci, ani nás nechtějí vidět, zarmoutila se Lada.
Večer zavolala rodičům, a ten den, kdy ji s chlapečkem propustili, přijel její otec.
Sbírej, dcerko, vnouče, pojďme domů. A ty, obrátil se ke svému zeťovi, převeď všechny Ládiny věci a to, co jsme pro miminko koupili.
Do vesnice dorazili během půl hodiny. V malé místnosti už čekala dětská postýlka s povlečením se medvědy a zajíčky, komoda na kočárky a pohodlné hřídlo na kojení.
V obýváku stál slavnostně prostřený stůl. Nikdo cizí nebyl jen rodiče, babička Ládiny a její mladší sestra Irena.
Základní rodina zMarekova rodu u stolu o dětském jménu nepromlouvala, ale živě probírala, jak chlapce pojmenovat. Nakonec se rozhodli pro jméno Ilja.
Marek po obědě odjel do města spříslibem, že zítra přiveze Ládiny věci.
Když se vrátil, čekaly ho dobré zprávy.
Lado, Marku, řekl otec, když se celá rodina sešla u stolu. Po konzultaci s maminkou jsme se rozhodli prodat babičin dům a peníze vám předat.
Uděláme to jako dar od naší rodiny Ládě. Máme jen jednu podmínku: dům, ve kterém nyní bydlíme, po testamentu připadne Irce. Lado, souhlasíš?
Samozřejmě, souhlasím.
Zítra dám inzerát na prodej, dodal otec.
Dům se podařilo prodat během tří měsíců. Celou tu dobu Lada s Iljou žili na venkově, Marek v městě vbytě rodičů, ale o víkendech vždy přijížděl kmanželce a synovi.
Dalších jeden a půl měsíce uběhlo při hledání nového bytu, vyřizování hypotéky a rekonstrukci.
A pak nastal den, kdy Lada, Marek a malý Ilja konečně nastěhovali do svého nového bytu. Téměř měsíc se usazovali, a když každá věc našla své místo, uspořádali stěhovací slavnost.
Pozvali rodiče Ládiny, její kamarádky i Marekovy přátele. Maminky zMarekova rodu tam ovšem chyběly dozvěděli se o koupi bytu jen náhodou. Když bratři sbírali své věci, matka si myslela, že jen přechodně mění pronájem.
Cože, synku, pozval jsi vesnickou rodinu na svatební hostinu, ale neřekl jsi nám, že už máš vlastní byt? Mohl bys nás pozvat i na návštěvu!
Nakonec jsme ani vnoučka neviděli. Není to rodinné, co? vyčetla mu matka po telefonu.
A nepustit mou manželku s novorozeným dítětem ksobě, to je snad poctivé? zeptal se.
Vysvětlila jsem ti, že jsme starší generace, potřebujeme klid, odpověděla matka. Ale můžeme přijít na návštěvu?
K čemu?
Přeceže Ilja je náš vnouče.
Mami, náš syn už je skoro půl roku, a najednou tě napadá ho vidět. Podivné, že?
Nic podivného. Když byl malý, nebylo co sledovat všechna miminka jsou stejná, řekla matka.
Mně přijde, že důvod je jinde. Možná jste se báli, že do vašeho bytu přinesu svou rodinu, a bránili jste své stěny jako pevnost.
A když Lada žila s Iljou u rodičů, ani se nechtěli svnoučkem seznámit. Teď, když máme vlastní byt, můžete i knás přijet. Promiňte, ale zatím nejsme připraveni vás přijmout, odvětil Marek.
Už se urazili? zeptala se matka. Mezitím jsem chtěla pozvat tvou manželku sdítětem na naši chalupu celé léto.
Odkud najednou? překvapil se syn.
Dítě potřebuje čerstvý vzduch. Ve městě už vkvětnu horko, vletě pak dusno a prach, vysvětlila.
Tak by tvoje manželka mohla na chalupě zůstat sama, nikdo by ji neobtěžoval, my s otcem přijíždíme jen ovíkendy.
Tento rok mám dovolenou vříjnu, on vlistopadu. Peníze od vás nebudeme chtít, jen abychom Ládě pomohli szahrádkou itak to stačí.
Rozumím, mami! Potřebujete jen zahradníka na chalupu. Ne, poraďte se sami. A pokud chceme Ilju vzít na čerstvý vzduch, Lada sním pojede k rodičům, odpověděl syn.
Poprvé matka a sestra Marka viděly Ilju, když mu bylo už dva a půl roku narazili na Ladu vobchodním centru. Podívali se zdálky, ale nepřišli blíž.
Takové jsou babičky a maminky!
Napište do komentářů, co si o tom myslíte. Dejte like.