Stará paměť se vrací k osudu jedné rodiny zMalýchBrodů, kde se před mnoha lety odehrály podivuhodné události. Starší dcera, SonaKučerová, nikdy nechtěla vstoupit do manželství její povaha byla tvrdá a nároky na ženicha příliš vysoké. Do třiceti let se proměnila vhořkou antimužskou hořkost, jakou si místní lidé jen těžko představili.
Táta, to jePřibudová, řekla, jako by to byla věta zpravidel. Mladší sestra, LýdieNovotná, kulatá a veselá, se jen úsměvem přikývla. Matka, Václava, mlčela, ale zjejího zamračeného obličeje bylo jasné, že itato švagrová jí nepatří. Co by jí mohlo přijít v chut? Jediný syn, Karel, opora rodiny, se vrátil zarmády a přinesl domů ženu, okteré se sotva něco vědělo. Nebyla ani zrodiny, ani zpeněz. Možná vyrůstala vdětském domě, možná se jenpřikradla kněkomu blízkému nic se nedozvědělo. Karel jen pošetile povídal: Neboj se, mami, brzy si přivedeme vlastní bohatství. A tak se šířily zvěsti: což přinesl do domu? Možná zlodějku, možná podvodnici. Vsoučasnosti se otakových případech moc neví.
Od chvíle, kdy se Přibudová nastěhovala, nespala ani noc. Spala jen na půl oka, čekajíc na první kousek špíny, který by nová švagrová přinesla. Dcery ji už drtily: Mami, schovej nám klenoty odrodičů, aby nám něco neukradli. Šaty, zlaté šperky vše mohlo zmizet, jako by se ráno probudili a našli jen prázdný dům.
Karel se ale netají: co kdo přivedl do domu! Kde jsi, kde jsi, máš oči jako slepý? Zůstala jen bílá kůže.
Přesto se muselo žít. Přibudová se snažila najít své místo. Dům byl bohatý, zahrada třicetsázek, tři prasata vkurníku, ptáci, co se sotva početně vyjmenovaly. Pracovat by se dalo celý den, aniž by se unavilo. Přibudová si však nestěžovala vařila, uklízela, starala se oprasátka, snažila se potěšit tchyni. Jen když se matka neplešla: Když se srdce tvoje nechce, ať už si domem zlatým ho pokryješ, nic to nebude.
První den, když se přistěhovala, řekla muži zrodiny se střízlivým hlasem: Říkej mi jméno a otcovské jméno, tak bude lépe. Mám už dcery, a ty, ať se snažíš, nebudeš mi blízká. Od té chvíle ji Václava nazývala jen jako PřibudováVáclavová a už nevyvolávala žádné další jméno. Matka na ni jen říkala: Musíš něco udělat. A to stačilo. Přibudová neměla copotlačovat. Příbuzné, kteří nebyli milí, nedávali šanci. Všechno se řadilo na své místo.
A tak se život soustředil kolem pracovitých rukou Přibudové. Nebyla líná, ač se sama nepřiznávala, matka ji postupně rozmrzla. Možná se vše zlepší, až Karel odejde na jiné místo.
Jak se říká: Co se ráno dvačův hlášení potkává, tak se nesmí přežít. Když se Sona setkala sjednou kamarádkou Karla, všechno se roztočilo, svatební slavnosti se rozhojily. Přibudová se měla uklidit, matka mlčela, a ona předstírala, že nic neviděla jen oči byly drobné a smutné. Najednou, jako hrom zjasného nebe, přišly dvě zprávy: Přibudová čekala dítě a Karel sní chtěl rozvést se.
To se nestane, řekla matka Karla. Nebyla jsem ti pošťákem. Ale když už se oženil, měl žít! Nezůstávej vrozpacích. Brzy bude otcem. Pokud rozbije rodinu, vyhnu ji zdomu a nebudu ti chtít ani víc. Šurku (její jméno) tu nevyhodím.
Poprvé vcelém životě matka oslovila Přibudovou jménem. Sestry se ztuhly. Karel zuřil: Jsem muž, a tak se rozhodnu. Matka však zvedla ruce a smála se: Jaký jsi muž? Jsi jen kalhoty. Když porodíš dítě, vychováš ho, dáš mu rozum, až se stane mužem.
Matka nikdy neskočila do kapsy kvůli slovu, ale Karel se stále držel jejího břicha. Když se něco rozhodl, odešel. Šurka zůstala. Po čase porodila dívku a nazvala ji Věruškou. Matka, když to slyšela, neřekla nic, ale očividně se radovala.
V domě se nic nezměnilo, jen Karel zapomněl cestu domů a ulevil. Matka také trápila, ale tvářila se klidně. Vnučka se jí zalíbila. Dopřávala jí dárky, sladkosti. Šurku však neodpustila ztratila syna skrze ni. Nikdy ji však neobvinila.
Uplynulo deset let. Sestry se provdaly a vvelkém domě zůstaly tři: matka, Šurka a Věruška. Karel se nastěhoval knové ženě na sever a odešel. Šurku navštěvoval starý důstojník vdůchodu, který jí přinesl byt a sám žil vkoleji. Dostával penzi, byl vážný a seriózní. Šurce se líbil, ale kam ji měl vzít? Ktýkání stchýní?
Vysvětlil mu vše, prosil oodpuštění a odešel. Nechtěl být blázen přišel kmatce: Václavo, miluji Šuru, bez ní nemohu žít. Matka neprojevila ani chvění.
Miluji tě, řekla, tak se dejte dohromady. Pak tiše dodala: Věrušku do bytu ti nedám. Zůstaneš zde se mnou. A tak všichni žili pod jednou střechou. Sousedi si drtili jazýčky oté, jak Přibudová odháněla syna a přinesla mu klamu. Jen Lenka (stará vážka) nečistila kosti Přibudové. Přibudová se nedala rozptylovat, nevedla povídání sokolními, držela se hrdě a nedotknutelně.
Šurka porodila Katku. Matka se nemohla radovat ze svých vnoučat, i když Katka byla její vnučka. Ale co na tom
Pak přišla pohroma, jak se často stává. Šurka těžce onemocněla. Manžel se zlámal, dokonce se napil. Matka tiše vybrala všechny peníze zšetru, vzala Šurku doPrahy, kupovala léky, ukazovala lékařům. Nezabralo to.
Jednoho rána Šurka se trochu zlepšila a požádala matku okuřecí vývar. Matka rychle zastřihla kuře, očistila ho, uvařila. Když vývar přinesla, Šurka ho nemohla jíst a poprvé vživotě zaplakala. Matka, kterou nikdo nikdy neviděl plakat, také slzy rozlila:
Co, dítě, odcházíš, když jsem tě tak milovala? Co děláš?
Pak se uklidnila, setřela slzy a řekla: Neboj se oděti, nebudou ztraceny. A až do konce neslyšela další slzy, jen seděla vedle Šurky, držela ji za ruku a tiše hladila, jako by žádala odpuštění za vše, co mezi nimi bylo.
Dalších deset let uplynulo. Věrušku chtěli provdat. Přišly Sona a Lýdie, už stařené, rozmrzelé. Ani jedné znich Bůh dětí neposkytl. Přišla rodina, Karel přijel. Snovou ženou už byl rozvedený, pil tvrdý likér. Když viděl, jaká je Věruška krásná, radoval se: Nečekal jsem, že budu mít tak úžasnou dceru. Když zaslechl, že Věruška říká otci cizího muže, zakřičel na matku: Jsi vinová, že sem pustila cizího muže, ať uklízí! Nemá tu žádné místo, já jsem otec!
Matka odpověděla: Ne, synu, nejsi otec. Jako když byl malý vkalhotách, nevzrostl vmuže. Řekla to, jako by to byla věta zpravidel. Karel už nesnesl takovou ponížení, sbalil si věci a opět se vydal na cestu. Věruška se provdala, porodila syna a nazvala ho Alexandrem na počest adoptivního otce. Babičku Věrušku pohřbili poslední rok vedle Šurky.
Leží tak řadou švagrová a tchyně. Mezi nimi na jaře vyrostl bříza, odkud nevědí odkud. Nikdo ji nesadil. Je to možná poslední rozloučení Šurky, nebo poslední odpuštění matky.
Taková je vzpomínka na staré časy, co zůstávají vsrdcích, i když se roky míjejí.