Řídila jsem auto už třetí hodinu, silnice byla prázdná, blátivá. V listopadu v našem kraji se stmívá brzy, a tak jsem spěchala, abych stihla dorazit před tmu. V kabině hrál rozhlas, topení sotva zahřívalo, a v hlavě už jsem byla doma, kde mě čekal manžel, desetiletá dcera a samozřejmě tchýně se svým věčným nespokojením. Tak se ponořila do svých myšlenek, že si ani nevšimla, jak se na zadním sedadle objevila postava.
No tak, maminko, dovezla jsem tě?
Zatřásla jsem tak moc, že jsem málem vytrhla volant do pruhy. Srdce mi poskočilo dolů a šlápla jsem na brzdu, podívala se do zpětného zrcátka. Tam, opřená o sedadlo, seděla stará žena. Tvář měla rozpraskanou hlubokými vráskami, hlavu zahalila tmavý šátek, oči nepřirozeně jasné, téměř černé hleděly na mě klidně a pozorně.
Odkud jste? chřadla jsem úzkostí. Přesně jsem si pamatovala, že jsem nastoupila do auta sama. Klíče od bytu ležely na předním sedadle vedle tašky, nikoho jsem si nevyzvedávala.
Z cesty, odpověděla stařena a upravila šátek. Umřu z mrazu, když tu zůstanu. Pojedeš mě nebo co?
Chtěla jsem říct, že nepřijímám spolujezdce, že je to nebezpečné, že mě doma čeká rodina, ale slova uvízla v krku. Stařena se na mě dívala, jako by věděla o mně všechno, jako by mě četla jako otevřenou knihu.
Jdu na Nikolčice, zašeptala jsem, doufajíc, že odejde.
A já také na Nikolčice, usmála se. Neboj se, dcero. Nechci tě zabít, jsem na to příliš stará. Ale pomoci možná umím. Vidím na tvé duši černou skvrnu. Manžel chodí ven? Tchýně kvílí?
Mlčela jsem. Žili jsme s tchyní už šest let, poslední dva roky byly jako špička na hřbetě. Ale povídat o tom s cizí ženou? Stařenka už čtenářkou mých myšlenek byla.
Dobře, mlč, podala mi ruku a prstem, vrásčatým jako kořen, ukázala na mě. Vidím tě. Jsi dobrá. Příliš dobrá. A v tomhle světě dobří jsou prvotní soustem. Jedeme, jinak se stmívá.
Roztočila jsem motor a vyrazila na dálnici. V hlavě se otáčela jediná otázka: proč to dělám? Noha však poslušně mačkala plynový pedál. Cestovali jsme v tichu téměř půl hodiny. Stařena zívala z okna a občas něco mumlala sama sobě. Když se před námi zjevily první světla Nikolčic, najednou rozkřikla:
Zastav tady.
Zastavila jsem u polorozpadlé dřevěné chalupy. Stařena otevřela dveře, a než vystoupila, ohlédla se.
Děkuji, velrybo. Poslouchej. Za měsíc zaklepám na tvé dveře. Neboj se. Jen věz: až všechno rozpadne, přijdu.
Co? nezvládla jsem ani slovo.
A teď, stařena vylézla z auta a opřená o holíčku kráčela ke domu, aniž by se otáčela. Pamatuj: měsíc. Přesně.
Odjela jsem, drtící se rukama svírajíc volant. Cestou domů se přesvědčovala, že to byl jen sen, halucinace z únavy. Těsně před měsícem jsme se chystali na rodinnou slavnost desetiletí svatby. Nebo, jak řekla moje tchyně Věra Petrova, deset let utrpení mého syna. Seděla v kuchyni, třela obilí a jak vždy, bzučela.
Sergej, máš jako kostru, neumíš ani krmení. Maso zase přesušila. A kdo takhle hostí? Budou hosté, ne hajzlíci.
Mlčky jsem roznášela salát na talíře. Manžel, Šimon, seděl v obýváku, pil pivo a koukal do televize. Pomoci od něj se nedalo čekat. Pracovala jsem na jeden a půl úvazku, tahala na sobě hypotéku byt jsme kupovali společně s jeho matkou, a ona měla podíl domácnost i výchovu dcery. Vendulka měla teprve deset let, a často se na mě dívala očima, které vypadaly, že cítí mou únavu.
Zaklepal zvonek. Šla jsem otvírat, utřela si ruce o zástěru. Na prahu stála má švagřina Světlana s manželem a dvěma dospívajícími kluky. Vtrhli do bytu, aniž by se vyzlékli.
Co, co není na stole? zeptala se Světlana, svlékajíc špinavé boty přímo v chodbě. Šimone! Vítejte, příbuzní!
Vstupte, řekla jsem tiše, i když uvnitř vše hřmělo.
A dál to šlo. Přijeli tetičkové, nějací rodinní přátelé, které jsem nikdy neviděla. Věra Petrova se cítila jako královna. Rozkázala:
Lenko, přines to. Lenko, podávej to. A teď uklízej. Šimone, posaď se, jsi unavený.
Počet hostů překročil všechna představivá hranice. Hnízdila jsem s talíři jako servírka, a Světlana hlasitě komentovala:
Ach, mami, co to tady připravila? Olivový salát s kuřecím? Měla být s pořádnou šunkou. A sledě pod šubou přesolila.
Možná bys to sama udělala, když jsi taková hostka? neudržela jsem se, stavějíc další pokrm na stůl.
Já? Světlana rozšířila oči. Já jsem host, a hosty obsluhují. Ty u nás vůbec normálně nepracuješ, tak se snaž.
Pracuju, procípala jsem přes zuby.
No, pracuješ, mávl rukou Věra Petrova. Tady platba je jako myší slzy. Kdyby nebyl můj Šimon, vy byste s dcerou bydleli pod mostem. Mimochodem, dej Vendulku do pokoje, ona tu ruší.
Podívala jsem se na dceru. Seděla v rohu, sevřená koleny, a dívala se na mě vyděšenýma očima. Nikdo ji nepovolal k stolu. Všichni ji ignorovali, kromě mě.
Vendulko, pojď do pokoje, řekla jsem, cítíc, jak se mi svírají zuby.
V tu chvíli zazvonil další zvonek. Šla jsem otevřít, očekávajíc další pozdní hosty. Na prahu stála ona. Stejná stařena, se stejným šátkem a holíčkou, ale oči jí hořely jasněji než minule.
Dobrý den, velrybo. Říkala jsem měsíc. Přijela jsem.
Kdo to je? ozvalo se Věrin hlas jako výstřel.
Stařena, aniž by se na ni zaměřila, překročila práh. Klidně sundala své staré, páskou obvázané gumové boty a vešla do sálu, kde se ztichlý hosté.
Dobrý den, milí lidé, přikývla. Jsem Evdokie. Prostě Duňa. Přijdu k Lence. Zůstanu chvíli.
Cože?! Šimon vyskočil z gauče, červený od piva. Lenko, šílená? Kdo je to?
Já zmateně jsem hleděla na stařenu, nevíc neříct.
Lenko, jsi vůbec v pořádku? přidala Světlana, odpudivě se na starou dívajíc. koho tu přivádíš? Máme kulturní program, a ty přinášíš nějakou bezdomovku!
Jak se opovažujete? vřela se ve mně hněv a ponížení. To je moje byt!
Náš byt! zakřičela tchyně. A já nedovolím žádnému podřadnému tady bydlet!
Duňa mezitím už seděla na jediném volném křesle, které jsem přinesla pro sebe. Prohlédla si stůl, špinavé talíře, nespokojené tváře a hlasitě povzdechla.
Podřadní, říkáte? zeptala se klidně. Jsem to já? A kdo jste vy? Přicházíte do cizího bytu jíst, hospodáříte s matkou jako s pomocnicí, a dceru šlapete po noze podřadní?
Lenko! Vyhoďte tohle strašidlo! zakřičela Věra Petrova.
Zůstane, uslyšela jsem svůj hlas. Řekla to tak pevně, že jsem sama překvapila.
Co?! zeptaly se jedním hlasem Světlana i Šimon.
Slyšeli jste, vstala jsem mezi stařenu a příbuzné. Evdokie je moje hosta. Pokud vám nevyhovuje, dveře jsou tam. Chovám se, jako bych byla jen služka.
Ticho zazvonilo. Světlana sevřela manžela za ruku.
Tak zůstávej se svou babkou! Jděte odsud! Já v tomhle cirkusu nehraju!
Hosté se rozcházeli, nadávali a házeli na mě zlé pohledy. Tchyně zůstala sedět v kuchyni a dívala se na mě jako na něco, co ji znepokojuje. Šimon demonstrativně zapnul televizi a hlasitě pustil hudbu. Když za posledním hostem se zavřela vrata, Duňa se ke mně přiblížila.
Skvělá, řekla tiše. První krok udělala. Další bude horší, ale drž se. A teď ukaž, kde budu spát.
Vedla jsem ji do malé místnosti, kterou jsme nazývali zákoutí. Tam byl starý pohovka. Duňa se na ni posadila, vrzla a se zavřenýma očima zamumlala:
Všechno, Lenko. Začíná to být zajímavé. Zítra tvoji příbuzné ukážou, co v sobě mají.
Ráno jsem se probudila od křiku. Vyběhla jsem do kuchyně a uviděla Šimona s tchyní. Stáli nad Duňou, která klidně pila čaj ze mé oblíbené hrnky.
Ukradla mi náušnice! řvala Věra Petrova, třesoucí se vzteky. Zlaté! Šimone, zavolej policii!
Jaké náušnice? přecházela jsem pohled z manžela na stařenu.
Cožpak nevíš! zakřičel Šimon, oči mu jiskřily. To všechno jsi dělala, aby ses vyhnula matce! Přivedla jsi si domů žebrácku a ona krade!
Náušnice jsem nebral, řekla klidně Duňa, popíjejíc čaj. Mám dost svého dobra, i když jsem chudě oblečená. Štěstí není v penězích, dcero.
Jdi pryč! zakřičela tchyně. Hned odsud!
Podívala jsem se do Věriných očí. Nevypadala rozrušeně, spíše triumfálně. V tu chvíli mi došlo, že jde o past.
Kde jste je hledaly? zeptala jsem se.
V té místnosti, Světlana vyšla ze stínu matky. Ukázala na svůj kabát. Viděla jsem, jak si je schovala do kapsy svého pláště.
Lžeš, řekla jsem klidně.
Komu lžeš? odpověděla Světlana a kráčela ke mně. Já
Ruce dolů! najednou vstala Duňa a hlasem tvrdým jako ocel. Myslíte si, že stará je hloupá? Myslíte, že nevidím, jak jste náušnice schovali do mého pláště, zatímco jsem spala? Slyšela jsem vše.
Věra Petrova pobledla.
Co jsi slyšela, stará čarodějnice?
Jak jste šeptala se svou dcerou: Šimon jí uvěří, vyhodíme ji a Lenka uteče ke své babce. Nepůjde to.
Šimone! zakřičela tchyně. Budeš to poslouchat?!
Šimon se červenal, sevřel pěst.
Lenko, pronesl, buď tahle babka odejde, nebo já odejdu. Vyber si.
Podívala jsem se na manžela. Deset let manželství. Deset let ponížení, ticha, věčného máma řekla. Podívala jsem se na dceru, která stála ve dveřích a děsila se na otce.
Vyber si, zopakoval.
Odcházej, řekla jsem.
Co?
Řekla jsem: odcházej. K mamince, ke Světlaně, kam chceš. Ale z tohoto bytu, který je, mimochodem, na mě i na Vendulku, odcházíš ty.
Právní hrozba zasáhla Šimona. Zčerveněl. Zvykl si, že mlčím, snáším. Teď se mi něco zlomilo. Nebo se postavilo na místo.
Budeš litovat, syčela tchyně, chytajíc syna za ruku. PojďA když se ráno slunce probudilo nad lesním domem, uvědomila jsem si, že všechno, co se stalo, bylo jen odraz mé vlastní odvahy, která se rozšířila jako mlha nad Vltavou.