Řeknu ti to jako kamarádovi, tak si představ, že mi bylo 54, rozvedený, mám dospělou dceru, už na výživném nic nedostávám. Bývalá manželka žije na podnájmu a, jak se mi zdá, docela spokojeně, protože jsem roky tahal všechno opravy, úvěry, dovolené, nákupy, chalupu, ledničku, pračku, všechno, co se v domácnosti točí, a muž se postupně mění spíš v přines, zaplať, oprav. Po rozvodu jsem si řekl: už se nebudu vrhat do té atrakce zvané muž musí. Ne proto, že jsem lakomý, ale protože jsem unavený z toho, že jsem jen chodící bankomat s nohama.
S Jarmilou jsem se seznámil na seznamce. Je jí 49, upravená, klidná, má stabilní práci a neřve pořád o bývalých kozlích nebo abusech, jak to teď spousta žen po čtyřicítce řídí podle nějaké manuálu. Psali jsme si týdny, pak jsme si začali volat, setkali se párkrát v kavárně, šli na procházku a já si myslel, že konečně mám před sebou dospělou, rozumnou člověka, který chápe, že v našem věku vztah už není o princovi na bílém koni, ale o pohodě, klidu a vzájemném užívání si života.
Hned jsem byl upřímný. V padesáti letech už není čas na romantické překvapení. Říkal jsem: potřebuju klidný vztah bez zbytečného drama, bez požadavků dokázat lásku, bez toho, že by se mi někdo snažil nasadit do kapsy a žít si druhou mládí na můj účet. Už jsem to odvedl. Stačilo.
Jarmila naslouchala, přikývala, souhlasila v některých věcech a já se konečně uvolnil. Myslel jsem si, že konečně potkávám dospělou ženu, která chápe, že vztah je partnerství, ne honba za sponsorem. Jednou večer jsme seděli u ní doma, pili víno a povídali se, a téma se samo přesunulo na společné bydlení.
Jarmila má prostorný třípokojový byt v dobré lokalitě, já mám malý jednopokoják, čistý, ale drobný. Navrhl jsem, co mi připadalo rozumné:
Podívej, mohli bychom bydlet u tebe a můj byt bychom pronajali.
A co potom? zeptala se.
No, nájem bychom dali do společného rozpočtu na jídlo. Energie po dvou. Jídlo buď každý za sebe, nebo si dáváme peníze dohromady. Všechno čestně.
A tady jsem poprvé zaznamenal, jak se jí změnil výraz. Ne náhle, ne dramaticky, ale ten tenký zájem v očích zmizel a nahradilo ho něco jiného.
Jarmila položila sklenku na stůl a zeptala se:
Takže mi nabízíš, že budu žít v mém vlastním bytě, starat se o domácnost a ještě se přispívat?
Nerozuměl jsem, odkud taková reakce přišla.
A co na tom je špatného? Jsme dospělí.
A pak přišla ta věta, která mi připadala, jako by mě zasáhla elektrickým výbojem.
Být s polovičákem pod mou úrovní.
Upřímně jsem si myslel, že jsem si splýtl uši.
Co tím myslíš? zeptal jsem se.
Podívala se na mě klidně.
Mluvíme o tom přímo, Mišo. S takovýma jako ty už jsem žila.
Ty takovýma jako ty zněly jako štiplavý štít. Jakoby existovala nějaká zvláštní kategorie mužů poškozených, levných, nepohodlných.
Začal jsem být podrážděný.
Nabízím normální, dospělé vztahy.
Usmála se.
Ne. Navrhuješ jen pohodlný život pro sebe.
Teď mi to začalo připadat jako házení kamenů. Nechápu, kde je problém. Nežádám, abys mě živil. Nechci, aby sis kupovala auto, platila úvěry nebo mě krmila zadarmo. Nabídl jsem čestný plán. Dospělý.
Jarmila to ale zřejmě viděla jinak.
Chceš žít v mém bytě, pronajímat svůj a žít z toho. A přitom bude domácnost automaticky tvoje.
Řekl jsem:
No, jsi přece žena. To je přirozené.
Překvapilo mě, že se na mě podívala jako na mluvící švába.
Co je přirozené? No žena, co drží oheň. Smála se chladně, nikoliv vesele.
Takže budu vařit, prát, uklízet, tvořit útulnost a ty budeš jen stát vedle?
Začalo mě to už otravovat.
Proč jen stát? I já do toho investuju.
Kam? zeptala se.
Do energií, jídla
A byt čí? Můj. A domácnost čí bude?
Začal jsem se zlobit:
Teď už to přeháníš. Ženadržitelka ohně!
A ona vyklopila frázi, po které mi až dosud v hlavě něco bublá.
Měl bys být živitelem, Michale. Ale bohužel jsi polovičák. S takovýma lidma se nedá žít.
Zamrzl jsem.
Co to ještě znamená?
Odešla na další sklenku vína a řekla klidně:
Nesmíme nechat takovýma se rozmnožovat.
Můj obličej se zarudl. Padesát čtyři let. Dospělý chlap.
Sedím v cizím bytě a poslouchám, jak žena téměř padesátiletá debatuje o tom, že se nesmí rozmnožovat, protože jí nechtějí podpořit.
Nebylo to jen odmítnutí, co mě zasáhlo. Šlo o ten úleva, s jakou to řekla jako by 50 na 50 byl už diagnózou, značkou, záminkou k tomu, aby se po rande prošla sanitární kontrola.
Takže potřebuješ sponsora? zeptal jsem se.
Zvedla rameny.
Ne. Potřebuji muže.
A já kdo jsem?
Jsi člověk, který chce mít pohodlnější život.
To mě zasáhlo nejvíc, protože jsem si opravdu myslel, že nabízím normální model vztahu. Bez převracení rolí. Bez toho, že by muž znovu tahal všechno na sobě.
Čím dál víc mluvila, tím víc mi ubývala úcta. Nešlo o odmítnutí, ani o hádku. Šlo o úplnou ztrátu respektu. Dříve ženy aspoň předstíraly, že oceňují čestnost muže. Teď, když nejsi připravený ji odvézt, tě okamžitě označí za šprýmaře, lháře a polovičáka.
Ironií je, že Jarmila vydělává skoro stejně jako já. Má stabilní práci, dospělého syna, vlastní byt. Žije sama skvěle. Přesto muž musí být živitelem. Rovnost funguje jen do chvíle, kdy je potřeba peníze. Odešel jsem od ní rozzlobený jako čert, aniž bych se rozloučil. Stačil jsem si obléct bundu a zmizet.
Celou cestu domů mi po hlavě běželo to její nesmíš se rozmnožovat. Jako bych byl nějaký genetický odpad. A pak, v noci, jsem si uvědomil, že ji možná nezasáhlo to 50 na 50, ale to, že jsem od začátku rozdělil role.
Ona domácnost.
Já pomoc.
Ženy už jen chtějí peníze, hledají sponzory. Po padesátce už ale dobře počítají, kdo si na koho může udělat pohodlí. Nejvíc mě štve, že se vůbec nepokusila mě udržet. Nevolala, nepsala, nevyjasňovala se. Jen si řekla diagnózu a šla dál.
A pořád si říkám: opravdu už není možné nabídnout dospělý vztah, aniž by tě hned označili za šprýmaře?
Z psychologického pohledu je to jasná střetnutí dvou modelů. Muž vidí svůj 50 na 50 jako fér, protože už má dost být celoročním živitelem. Přitom ale automaticky předpokládá, že domácí povinnosti a emocionální péče zůstávají na ženě. Žena to vnímá jako nerovné rozdělení finanční rovnost, ale ne domácí. Proto její reakce na držitele ohně je ostrá. Termín polovičák je pro ni jen emocionální štítek, který skrývá strach z dalšího vztahu, kde dá víc, než dostane. Agrese muže pramení z pocitu, že jeho mužská role a celoživotní zkušenosti jsou podceněny.