Můj pozdní manžel Poprvé jsem se vdala v padesát pět. Už uplynulo pět let, co se konala svatba. Teď mi je šedesát, manželovi pětatřicet. Není v tom nic podivného v dnešní době se děje vše možné. Co je ale skutečně neobvyklé, je to, že to byl můj první sňatek. A pro něj také.
A představte si, že se vážně nechtěla vdávat. Nikdy! Ještě než mi bylo dvacet, opustil mě chlap, kterého jsem milovala celým srdcem. Jmenoval se Slavomír. Odešel, když jsem byla v pátém měsíci těhotenství. Zpočátku, milý Bože, chtěla jsem od všeho utéct. Pak jsem se ale sevřela k ruce a přísahala: už se nikdy nevdám. Nechtěla jsem, aby se k mně přiblížil další podvodník, který by zmizel při první příležitosti.
A držela jsem se svého slova. Dcera vyrostla, provdala se, přišly vnoučata a já, jako ztřeštěná oslice, táhla sama své osamělé životní mraky. Muži se mi samozřejmě snažili navázat kontakt a to hned ve velkém! Ale charakter mám takový, že když se něco rozhodnu, neodbočím z cesty. Samota ze mě udělala hrubou, ne zcela ženskou osobu.
Osud je ale ještě lechtivější. Chci vám povědět, jak se jednomu muži nakonec podařilo mě přimět ke sňatku
Když jsem šla do důchodu, jako většina důchodců, pustila jsem se do zahradničení. Po rodičích mi zůstala malá chaloupka s pozemkem na venkově u Mrákotína. Dojížděla jsem tam električkou, cesta trvala kousek přes hodinu, takže jsem si vždy balila časopis s křížovkami čas letěl rychleji než mě.
Jednoho dne v zastávce do vagónu nastoupil muž se ženou evidentně manželé a k nim se připojil nízký starší pán. Zpočátku panovali ticho a napětí. Pak jsem zaslechla, jak žena nesměle promluvila:
Slavomíre, nejezdíme k dětem a pomůžeme jim? Vždyť jsi jejich otec
Její slova okamžitě přehlušil hlasitý výkřik muže:
Cože, blázen? Chcete, abych se plazil před těmito idioty?!
Následovala řada ošklivých nadávek směrem k jeho manželce a dětem. Já jsem se nemohla ubránit přitáhla jsem oči a ztuhla. Byla to Slavomír. Ten samý, který mě kdysi opustil těhotnou. Téměř se nezměnil; jen se mu tvář zatřásla vrásky a lehkým zčervenáním. Velký, drsný, jako dřív. Nespátral mě, ale všiml si mého pohledu a křikl:
Co se díváš, kráva? Otoč se, jinak ti přistoupím do oka!
Zmrzla jsem, celé tělo se jako v paralýze. Najednou se ale stala nečekaná věc. Ten malý stařec, co seděl naproti, vstal s rozhodností a postavil se mezi mě a Slavomíra:
Když nebudeš přestat ponižovat ženy, budeš mít co do činění se mnou. Muž, který takhle mluví s ženy, není muž, ale podřadná tvorová. Zabalím tě jako beránka do rohu!
Zpanikařila jsem: Slavomír mohl toho stařečka snadno rozdrtit. Ale on se okamžitě narovnal, zvedl ramena a něco si zamumlal. V tom okamžiku mi došlo, že před sebou nestojí hrdina, ale obyčejný křehký chlap, který má sílu jen tehdy, když nadává na ženy. A já celý život jsem se kvůli němu rozpadala! Slzy mi vřily do očí. Všechno proběhlo jako film v rychlém přetáčení třicet let v několika minutách.
Po dvou zastávkách Slavomír s manželkou vystoupili a já se rozplakala. Cítila jsem prázdnotu a hořkost v duši.
Ani slzy vám nepoškodí to krásné tváře, řekl se smíchem můj ochránce. Najednou přestal vypadat tak malinkatě. Přede mnou stál pravý muž. Jmenoval seFedorBorisovič, dříve voják.
A tak jsme se seznámili. Najednou jsem po dlouhých letech pocítila, že chci být znovu vdaná. Chtěla jsem být milovanou ženou.
A tak se i stalo.
SFedorom jsme nesmrtelně šťastní. Život, jak se ukázalo, moudře dává věci na svá místa. Věk není vůbec důležitý. I na podzim života může přijít láska a přinést skutečné štěstí.
