Však se snažíme, řekla jsem s lehkou sebedůvěrou, přihlížejíc k nové sousedce, která stála na prahu v zapnutém až po krk kabátě.
Rychlým pohybem si zapletla vytržený pramen do pevného copu. Mezi obočími se zvedla hluboká vráska úzkosti, úzké rty napjaté.
Vedle ní stála dcera. Malá, bledá, s obrovskými očima, ve kterých se zrcadlil starý únavový odlesk, naprosto nevhodný pro dětskou tvář.
Moc vám děkuji, Aneto, pronásedla sousedka rovnoměrným, nacvičeným tónem. Vrátím se v neděli večer. Na Libušku se zvlášť nedá dohlížet, je výjimečně poslušná.
Tato věta zazněla uměle, spíše jako výsledek výcviku než výchovy.
Uvnitř něco bodalo pocit napětí, intuice, která mě zřídka zklamala.
Najdeme si společnou řeč, usmála jsem se i přes vnitřní napětí. Doufám, že vaše matka brzy odzvoní zdravím.
Děkuji, suše přikývla žena a podala mi otrhanou tašku. Tady jsou její věci. Minimum, ale to nejdůležitější.
Taška byla překvapivě lehká. Na dva dny téměř nic. Dívka stála nehybně, oči přilepené k podlaze, jen se zachvěla, když se matka k ní sklonila.
Chovej se slušně. Nenechávej Annu v potížích, řekla sousedka ostře. Její hlas mě rozbil jako příkaz, který se dává podřízeným, ne dětem.
Libuška jen tiše přikývla. Žádné mám tě ráda, žádný rozloučený dotek.
Žena se otočila a odešla k taxíku, aniž by se ohlédla.
Přijď, Libuško, dotkla jsem se opatrně jejího ramene, jako bych se bála, že se rozpadne. Představím ti Míšu mého rezavého kamaráda.
Dívka tiše sklouzla do předpokoje, jako by se bála zanechat stopy. Míša, který obyčejně považoval dům za pevnost, se objevil v chodbě, očichal její maličké botičky a demonstrativně se otřel o nohy.
Vypadá to, že se ti líbí, řekla jsem překvapeně. On si obvykle před vstupem do svého prostoru udělá pořádný casting.
Libuška usedla a opatrně pohladila kočku. Když Míša zazpíval svou motorovou písničku, její tvář se mírně roztavila. V tu chvíli byla prostě dítě, ne malý duch.
Když jsem připravovala večeři, šmejdl jsem se mezi nimi jako tajemný pozorovatel. Dívka mučila něco do rezavých uší, a Míša poslouchal s královskou lhostejností. Srdce mi svíralo. V mysli se vynořila další dětská tvář, jiné oči
Před pěti lety zmizela moje neteř jako by se rozpustila ve vzduchu. Spadla z kočáru, když sestra telefonovala. Nekonečné hledání, útržky nití vedoucích do nicoty. O dva roky později i sestra zmizela nehoda. Rána, která se nezhojila. A dodnes mi přicházejí ve snech její malé dlaně, natažené z temnoty.
Dáš si zázvorový čaj s pomerančem? zeptala jsem se, snažíce se zahnat vzpomínky.
Přikývla. Pohled směřoval k kuchyňské desce.
Ano, prosím, zašeptala sotva slyšitelným hlasem.
Večeře probíhala jako zvláštní choreografie snažila jsem se vést rozhovor, ona jedla opatrně, jako by se probírala na průzkumnice.
Jaké pohádky máš ráda? zeptala jsem se, když její talíř zůstal prázdný.
Nevím, odpověděla po chvíli. Maminka říká, že knihy jsou ztrátou času.
Něco bolestného se sevřelo uvnitř. Může matka takhle mluvit?
Přes otevřené okno se nesl vůně levandule ze zahrady a dětský smích z vedlejší ulice. Libuška otočila hlavu k zvuku a v jejím pohledu se mihla stíny smutku.
Chceš se projít? nabídla jsem.
Zamítla:
Maminka nedovolí.
Znovu se ozvala maminka. Žena, která ponechala dceru téměř cizím člověkem a odešla, se neohlédla.
Podívala jsem se na její křehký profil, skloněná ramena a něco v těch rysech mi připomínalo starou bolest v hrudi.
Před spaním jsem připravila postel v hostinském pokoji. Okna výhledem do zahrady, závěsy houpaly v lehkém vánku.
Libuška stála uprostřed místnosti s hřebínkem v rukou jediná osobní věc z té tašky.
Pomohu? zeptala jsem se, přikývla k jejímu rozcuchanému vlasu.
Podala hřebík nejistě. Začala jsem rozčesávat opatrně, aby se nic nezlomilo. Vlasy byly křehké, suché. Zavřela oči. Jemné třesnutí prošlo tělem, když jsem se dotkla temene.
Hotovo, zašeptala jsem. Lež, budu sedět vedle, dokud neusneš.
Opravdu? Neodcházíte hned?
Samozřejmě ne. Jsem tu.
Libuška se stočila kouskem pod dekou. Míša vyskočil k ní, usadil se vedle. Pomalu položila ruku na jeho srst.
Koukala jsem na její tvář v polotmě a nemohla otřít myšlenku, že jsem už ty rysy, tu čáru pod bradou, viděla
Možná jen hra mysli? Bolest minulosti, která proniká přítomností?
Měsíční paprsek pronikával závěsy, rozléval se po zdech jako stříbro. Z okna se ozývalo cvrčení koníčků.
A síla se zvyšovala: něco tu není v pořádku. Musím zjistit co.
Libuško, pojď snídat! křikla jsem, roztřídila talíře na kuchyňském stole.
Dívka se objevila ve dveřích včerejších šatech. Vlasy uhlazené, tvář čistá vše zvládla sama, aniž by mě rušila. Příliš samostatná pro sedmileté dítě.
Chceš pomerančový džus? ukázala jsem na sklenici.
Libuška se na něj podívala, jako by ho poprvé v životě spatřila.
Můžu? zašeptala.
Samozřejmě, odpověděla jsem s úsměvem, schovávajíc úzkost. A palačinky s džemem také.
Posadila se k okraji židle, pohled upřený na talíř. Ale jídlo nezačala.
Nečekej na mě, začni, pobídla jsem jemně.
Libuška nejistě vzala vidličku, odlomila kousek a vložila do úst. Na tváři se mihla stíny potěšení, rychle přeměněné na známou ostražitost.
Chutná? zeptala jsem se, usedajíc naproti.
Pokývala hlavou, nezdvihla oči.
Velmi, zašeptala, jako by přiznávala něco zakázaného.
Po snídani jsem vytáhla sešit, barvy, fixy.
Nakreslíme? navrhla jsem.
Libuška pohlédla na pastelky, jako na drahokamy.
Já neumím zašeptala s výčitkou.
To nevadí. Kresli, co chceš. Třeba Míšu.
Opatrně vzala tužku. Předstírala jsem, že uklízím v kuchyni, ale okem sledovala jsem její ruce.
Její tahy sílily. Náčrt byl podivný: ne kočka, ale temný dům s mřížovými okny a malou postavičkou uvnitř.
Srdce mi sevřelo. Přistoupila jsem blíž.
Hezký dům, řekla jsem tiše. To je váš?
Libuška se zachvěla a rychle překlopila list.
Ne, jen jsem si vymyslela, hlas se třásl. Můžu nakreslit Míšu?
Samozřejmě.
Zatímco kreslila kočku, tiše vytáhla telefon a zadala do vyhledávače: zmizelé děti posledních 5 let. Pak doplnila: dívka Libuška. Tisíce výsledků. Kolik ztracených dětí?
Když dokončila obrázek a podala mi ho, poprvé se na její tvář rozprostřel pravý úsměv.
Velmi podobná, pochválila jsem. Máš talent.
Zčervenala se.
Den ubíhal klidně. Obědvali jsme, procházeli se zahradou, četli. Libuška se postupně otevírala, i smála se. Stačilo jen zmínit maminku nebo domov a hned se uzavřela.
Večer jsem naplnila vanu. Teplá voda, pěna, pár hraček.
Všechno hotovo! volala jsem. Pojď, pomůžu.
Libuška vešla do koupelny, zmateně hleděla do vody.
Pěna zašeptala. Jako mraky.
Krásná, že? Pomohu ti umýt hlavu.
Hrála se ve vodě, pomalu se uvolňovala. Opatrně jsem jí natřela šampon, snažíc se nezradit, jak uvnitř všechno vibruje. Na ramenou měla jizvy. Staré, ale výrazné.
Když přišel čas spláchnout, naklonila jsem jí hlavu dozadu a zamrzla jsem. Podél růstu vlasů byla rodná skvrna. Tři tenké pruhy, jako bílý štětec.
Stejná jako u mé neteře, která zmizela před pěti lety.
Stalo se něco? zeptala se Libuška, když mě uviděla ztuhnout.
Ne, nic jen kontroluji, jestli se voda nedostala do uší.
Všechno v pořádku.
Myšlenky vířily jako šílený důl. Náhoda? Nebo
Dobrou noc, zašeptala jsem, přikrývám ji dekou.
Dobrou noc, odpověděla a dodala: Děkuji, že jste dobrá.
Když usnula, vrhla jsem se k počítači. Prsty se třásly, když zadávala heslo. Otevřela jsem staré fotky. Našla jsem snímky, kde jsou sestra a malá Libuška. Přiblížila jsem si jeden, kde má asi rok, zvedá se zády. Rodná skvrna byla jasně vidět.
Tři pruhy. Přesně takové.
Srdce mi bušilo v krku. Otevřela jsem další fotku Libuška ve dvou letech, směje se do objektivu. A ty oči stejný řez, stejné zlaté skvrny v duhovce.
Žádné pochybnosti nezůstaly. Dívka, která spí v sousedním pokoji, byla moje neteř. Ta samá, kterou unesli před pěti lety.
Stiskla jsem si ruku k ústům, potlačujíc výkřik. Co dál? Zavolat policii hned? A když se žena vrátí dříve?
Co když zase odnesou Libušku a zmizí navždy
Následující ráno nás dům přivítal tichem, v němž se skrývalo něco nového ne úzkost, ale uklidnění. Poprvé po letech jsem se probudila ne z těžkých vzpomínek, ale z teplého dechu dítěte po boku. Libuška spala klidně, přitulena k Míšovi, objala jeho tlapku. Její tvář byla uvolněná, jako by poprvé po dlouhé době dovolila světu ji obejmout.
Opatrně jsem vstala, aby je neprobudila, a šla do kuchyně připravit snídani. Vzduch byl provoněn skořicí, máslem a teplým mlékem. Den sliboval světlo. Otevřela jsem okno a čerstvý vzduch naplnil kuchyni vůní máty, růží a něčeho neuchopitelného pocitem domova.
Když Libuška vstala, tiše mě sledovala z kuchyňských dveří, těsně přitisknutá ke svému novému mazlíčkovi. Mávala jsem jí rukou.
Pojď, koťátko. Dnes máme spoustu plánů. Musíme vybrat nový oblek, zajít k doktorovi na prohlídku a pokud chceš, můžeme společně vytvořit fotoknihu. Abychom si připomněli všechny dobré věci, co nás čekají.
Libuška usedla ke stolu, lehce se usmála. Úsměv ještě nesvá, ale pravý.
Můžu mít fotku s tebou a Míšou? zeptala se.
Samozřejmě. A s modrým plastelínou, a s čímkoli chceš. Vytvoříme nové vzpomínky.
Snídali jsme, smáli se, kreslili. Začala jsem jí učit péct jednoduché sušenky soustředěně tvarovala kuličky z těsta, ozdobená každou malou rozinkou. Každý její pohyb byl ozvěnou něčeho dávno ztraceného a nyní znovu nalezeného.
Blíže k večeru jsem zavolala na sociální službu, domluvila oficiální opatrovnictví. Všechny papíry připravíme s advokátem. Libuška se na mě podívala a zeptala:
Znamená to, že tu zůstanu?
Ano, milá, odpověděla jsem. Teď jsi doma. Navždy.
Přitulila se ke mně a mlčky přebývala. Mlčení bylo klidné, bez napětí jako ticho po bouři.
Uplynulo několik týdnů. Život se usadil. Libuška chodila k psychologovi, kreslila spoustu koček a červených houpaček. Společně jsme vybraly novou školu. Každé ráno krmila Míšu, pekla se mnou koláče a zapamatovala si jméno doktora, ke kterému jsme chodili.
Jednou, když jsem se vracela domů, zastavila se u starých houpaček, které stále stály na našem dvoře.A v té tichosti, kde se ozývalo šustění listí, jsem pocítila, že se konečně setkaly všechny roztržené nitě mého srdce.
