Kdo to je? Marie Horáková spolu s Mikulášem vyšla na verandu a upřeně sledovali přicházejícího. Já jsem k Marii Horákové! Jsem její vnučka, vlastně pravnučka. Jsem vnučkou Alexandra nejstaršího syna Marie Horákové.
Marie Horáková seděla na sluncem zalité lavičce a nasávala první teplé dny jara. Konečně přišlo jaro. Jen Bůh věděl, jak moc Marie přežila tu krutou zimu.
Už ani další zimu nesnesu! pomyslela si Marie a s úlevou si vydechla. Nebála se už vyjít ven. Naopak, čekala na ten okamžik. Hrach už dlouho nahromadila. Šaty si už zakoupila.
U Marie Horákové už nic na tomto světě už nesedělo.
***
Kdysi měla velkou rodinu manžela Františka Janouše, vysokého muže, a čtyři děti tři chlapce a dívku. Žili v míru, navzájem si pomáhali, jen občas se pohádali. Děti jedna po druhé vyrostly a rozprchly se po různých městech.
Starší dva synové nastoupili na vysokou školu a pak se rozptýlili po Praze, Brně, Ostravě, kde si našli práci. Prostřední během školních let špatně studoval, později založil úspěšný podnik, který ho nakonec zanesl za hranice a tam zůstal. Dcera také neopustila rodnou vesnici odletěla do hlavního města a brzy se provdala.
Zpočátku děti často navštěvovaly rodiče. Posílaly dopisy, a když přišel mobil, začaly volat. Jedna po druhé přicházeli vnoučata. Marie Horáková občas sbalila starou potrhanou kufřík a jezdila k některým z dětí jako hospička.
Postupně i vnoučata vyrostla z babiččích rukou. Volání se zmenšovalo, návštěvy mizely. A už ani myšlenka na to, že přijedou na návštěvu, nebyla nebylo na to čas. Práce, rodina, vlastní děti, které už vyrůstaly.
Příčinou posledního návratu do rodinného domu se stala zpráva, že zesnul jejich otec František Janouš. Všichni si představovali, že tak zdravý muž dožije stovku let. Realita však byla krutá.
Po pohřbu se děti rozprchly. Nejprve volali matce, ale volání postupně utichlo.
Marie Horáková se snažila sama volat, ale rychle pocítila, že děti už nejsou k ní připojené, a stáhla se. Taková byl její život posledních deset let. Každý rok někdo z dětí vzpomínal a zavolal, a pak žena celý týden sama sobě věnovala úsměvy.
Jednoho odpoledne, když opět seděla na lavičce, zaslechla kroky.
Dobrý den, tatičko Marie! za plotem se objevil mladý chlapec a radostně se usmál. Nepamatujete si mě?
Marie přimhouřila oči:
Mikuláši! Co ty tu děláš?
Ano, tatičko Marie! rozesmál se chlapec a vběhl do dvora.
Mikuláš byl syn sousedů, kteří bez pořádného jídla nedokázali přežít. Marie ho znala od dětství vždycky byl hladovým chlapcem. Z lítosti ho krmila, dávala mu staré oblečení od svých dětí a dovolila mu přenocovat, když jeho rodiče pořádali další slavnost.
Nemohli mu dlouho vydržet rodiče. Zmřeli. Mikuláše odvedli pryč a od té chvíle Marie ho neviděla, jen ho hluboce postrádala.
Kde jsi byl tak dlouho, Mikuláši? zvolala radostně.
Nejprve v dětském domě, pak jsem nastoupil do služby, později jsem studoval. Teď jsem se vrátil na malou vlast. Chci vesnici povýšit!
Co povýšit? provrhla Marie rukou. Všichni jsou pryč.
Nic, neztratím se!
A tak začal nový život Marie Horákové. Mikuláš se ujal práce u starého farmáře Ivo Šťastného, největšího zemědělce ve vesnici Krásná Lhota.
Ve volném čase opravoval svou otrhanou chaloupku, kterou zdědil po rodičích, a neustále pomáhal Marii po domu. Marie se rozesmála, protože ho nepřezdívala sýnek, ale raději mu říkala Mikuláši. Tři roky spolu žili v klidu.
Odjíždím, tatičko Marie jednou řekl Mikuláš, jako by se omlouval. Ivo už se nechce moc pracovat, peníze nechce platit. Pojedu hledat výdělek, ať se ti nechce.
Ať jdeš s Bohem! odpověděla Marie.
Znovu zůstala samotná. Občas se jí svíraly slzy samoty, ale něco ji stále drželo na zemi.
****
Dobrý den, tatičko Marie! zněl známý hlas. Marie se podívala přes plot a spatřila známou tvář.
Mikuláši! To jsi opravdu ty?
Ano, tatičko Marie! vysoký, dobře oblečený mladík vešel do dvoru. Zpět! Na poslední chvíli!
Ó, radost! rozhořela se Marie. Přijď, přijeď! Hned udělám čaj!
Čaj je skvělý! usmál se Mikuláš. Právě jsem se vracel domů, nevěděl jsem, že tě potkám, hostinu jsem si nebral!
Po půl hodině seděli šťastná Marie a ještě šťastnější Mikuláš u stolu, pili čaj z krásných porcelánových šálků a téměř neustále se smáli.
Už se chci rozloučit s tímto světem, Mikuláši zamrkala slzu Marie.
Ne! Nemysli na to! žertovně ukázal prstem mladík. Přijel jsem, a teď spolu budeme, tatičko Marie, žít jako závist pro všechny! Vydělal jsem peníze, rozjedu vlastní statek! A ty?
V tu chvíli ozvalo se dětské hlasité štěbetání:
Jsou doma nějací hosté? zazněl jasný dívčí hlas. Marie se podívala z okna a spatřila dívku v krátkém kabátku a vysokých podpatcích.
Kdo jste? vyšla Marie s Mikulášem na verandu a zírala na hosta.
Já jsem k Marii Horákové! Jsem její vnučka, pravnučka. Jsem vnučkou Alexandra nejstaršího syna Marie.
Žena a chlapec se podívali jeden na druhého.
Volala jsem vám, ale telefon byl vypnutý! Tak jsem se rozhodla přijít na poslední chvíli!
Prosím, pojďte! nejistě pozvala Marie, a Mikuláš rychle podal dívce kufřík.
Marie a Mikuláš sledovali Věru, která s radostí rozbalovala přinesené dobroty a vyprávěla o sobě.
Nemám ráda města. Chci žít na vesnici! Rodiče tomu nerozumí. Dědeček Alexandr mi navrhl, abych tady zůstala pár měsíců. Říkal, že když tu přežiju, už se nebudu chtít vrátit! Volal vám. Táta volal. Já volala. Ale spojení nebylo. Odpusťte! Nebudu jen chudá! Mám peníze! A navíc vám otec a dědeček poslali hostinu! Budu studovat dál a pak odjedu!
Budeš tu, kolik chceš! nakonec řekla Marie. To je pro mě radost!
Měsíc uběhl. Marie seděla na lavičce a sledovala, jak Věra šikovně rozděluje zahradu. Vypadalo to, že není městská!
S pomocí Mikuláše Věra znovu orala zanedbaný pozemek, rozdělila jej na záhony, postavila skleník, koupila sazenice od sousedů a radostně je vysazovala.
Mikuláš nezůstával nečinný. Z vydělaných peněz zahájil výstavbu moderní farmy a najal dělníky, aby opravili střechu Marie a nainstalovali individuální vytápění.
Marie se radovala. Úsměv se jí neodtrhával od tváře. Už nebyla sama.
Občas se na tvář snesla stín smutku, když vzpomínala, že Věra brzy odjede do města. Už si na pravnučku zvykla. Ale čas běžel a Věra se chystala odjet.
Jak to tu zvládnu sama s tím pozemkem? vzdychla Marie, balíc bábovky pravnučce na cestu.
Babičko, nezapomeň vodu doplnit do sudu. Mikuláš pozlatí! A já se vrátím! usmála se Věra.
Vrátíš se? radostně zvolala Marie.
Samozřejmě! Nemůžu odejít navždy! Zamilovala jsem se do tebe, babi, celým srdcem. A Mikuláš mi udělal nabídku podzimu svatba! Kde bez muže? A on je pořád zemědělec!
O rok později Marie Horáková ležela na slunci a houpala kočárek s uspaným pravnoučkem. Věra s Mikulášem pracovali na farmě. Společným úsilím farma rozkvétala a pomáhala celému vesničkému společenství.
Marie pohlédla na pravnoučka, který spokojeně dřímal, a pomyslela si:
Nikdy už neodjdu na ten svět! Musím pomáhat svým potomkům!
