Mami, kolik už toho můžeš?Teď mi budeš pořád připomínat? pohrdavě odpověděla patnáctiletá Květoslava.
Ne celý život, jen dokud tu bude babička. Když vyjde ven, tak se ztratí a
zemře za plotem a my budeme mít pocit viny Mami, co kdyby to prostě
Co? zmateně se ptala Jana.
Nechť jde a ztratí se. Říkala jsi, že tě už nebaví s ní tahat prachy.
Jak můžeš!Je to moje tchýně, ne příbuzná, ale pro tebe je to babička.
Babička? Květoslava zúžila oči, jak to dělala, když už se rozčilovala. Kde byla, když nás opustil její syn? Když odmítla se mnou sedět? S vlastní vnučkou? Nepřála ti to, když jsi škrábala jakoukoliv práci, aby si přivydělala pár korun A ještě tě obviňovala, že manžel odešel
Přestaň hned! roztrhala se Jana. Kéž jsem ti to všechno řekla. Jana si povzdechla. Špatně jsem tě vychovala, protože v tobě není žádná slitost k bližnímu, k vlastní rodině. Bojím se. Když zestárnu, budeš ke mně takhle? Co se s tebou děje? Vždy jsi byla dobrotivá holka. Nikdy jsi neprošla kolem opuštěného koťátka nebo štěněte, vždy je vzala domů. Babička ale není štěně Jana unaveně zavrtěla hlavou. Už je potrestaná. Tvůj táta nejen nás, ale i ji opustil.
Mami, běž do práce, už se opozdím. Slibím, že zamknu dveře. Květoslava se provinile podívala na Janu.
Dobře, ať neřekneme jeden druhému zbytečnosti ale Jana se nepohnula.
Mami, promiň, ale sledovat tě bolí. Kůže a kosti. Máš jen čtyřicet, ale kráčíš jako stará žena, sotva nohy pohybuješ. Vždycky jsi unavená. Proč se na mě díváš tak? Kdo ti řekne pravdu, když nejsem tvá vlastní dcera? Květoslava znovu zvedla hlas.
Děkuju. Dbej, ať nezapíná plynový sporák a vodu v koupelně.
No vidíš, jsme s ní jako přivázaní. Žádný život. Mami, dejme ji do domova pro seniory. Tam bude pod stálým dohledem. Nic nepochopí
Znovu? přerušila Jana Květoslavu.
Všichni budou mít líp, hlavně ona, pokračovala Květoslava, aniž si všimla, jak se jí zvedá podráždění.
Nechci tě dál poslouchat. Nepustím ji nikam. Kolik jí zbývá? Nech ji doma
Překonáme to spolu. Jdi do práce. Já tady zůstanu, zamknu dveře, slibuju, řekla Květoslava se zlobou.
Omlouvám se. Na tebe jsem se vyvalila Všichni chodí ven, a ty se staráš o babičku.
Nehodili se na otevřené dveře do babiččina pokoje. Ona samozřejmě všechno slyšela, ale sotva něco pochopila a hned to zapomněla.
Jana šla do práce a Květoslava se vrátila do svého bývalého pokoje, kde teď bydlela babička Alžběta.
Co potřebuješ? zeptala se.
Alžbětin pohled byl prázdný.
Pojďme, dám ti bonbón, Květoslava pomohla babičce vstát a šla do kuchyně.
A ty jsi kdo? babička upřeně hleděla.
Vypij čaj, povzdechla Květoslava a položila před Alžbětu bonbón.
Alžběta milovala sladkosti. S mámou schovávaly bonbóny, dávaly jen jeden k čaji. Květoslava sledovala, jak babička rozbaluje jasně červený obal. Skrze řídce šedivé vlasy prosvítala bledá pleť hlavy. Květoslava se odvrátila.
Dřív si babička barvila a česala vlasy do bohatého účesu, rtěnkou zdobila rty a obočí štítekovala. Vzpomínala na nasládlý parfém, po kterém se muži vždy otáčeli, dokud nezačala ztrácet rozum.
Květoslava nevěděla, jestli k ní cítí soucit, lítost nebo odpor. Náhlý pípnutí zvonku ji vytrhlo z myšlenek.
Asi mamka něco zapomněla, zamířila k dveřím.
Ve dveřích ji čekal kamarád, starší spolužák Petr. Jana nesnášela jejich přátelství, tak se Petr snažil přijít, když byla doma prázdno.
Ahoj. Proč tak brzy? Máma právě odešla, špitla Květoslava.
Vím. Nevšimla si mě.
Mila! ozval se z kuchyně hlas babičky.
Kdo je Mila? ptal se Petr.
To je, jak máma říká mě a za svou dceru považuje. Teď ji dám do pokoje. Jdi do koupelny a buď tiše. Dnes má rozjasnění, Květoslava popřela Petra k dveřím koupelny.
Tady není nikdo. Květoslava vstoupila do kuchyně a uviděla prázdný hrnek a obal na stole.
Chci čaj, řekla babička.
Ale Květoslava pochopila, že nic nevyřkne.
Alžběta rychle zapomínala, hlavně co se stalo nedávno. Naopak dobře si pamatovala dávné časy, často si vše pletla a nepoznávala ani maminku. Občas se jí přihodilo záblesk rozumu, ale jen krátce a zřídka.
Květoslava neví, jestli babička předstírá kvůli dalšímu bonbónu, nebo opravdu zapomněla, že právě pila čaj. Kdo to řekne? Květoslava povzdechla, znovu položila šálek čaje a dal si další bonbón.
Babička pomalu rozbalovala obal nešikovnými prsty. Když šálek vyprázdnila, Květoslava ji posadila na postel.
Teď spinkej, řekla a zamkla za sebou dveře.
Z koupelny už vyšel Petr.
Můžu jít ven? zeptal se.
Jo. Jdi do kuchyně, Květoslava mrkla na zamčené dveře a šla za Petrem.
Seděli v kuchyni tváří k sobě, poslouchali hudbu v telefonu každý měl jeden sluchátko v uchu. Květoslava zavřela oči, kývala hlavou do rytmu. Nevšimla si, jak se v předhalí připlížila Alžběta
Když Květoslava šla předhalí vézt Petra, uviděla otevřené dveře. Rozběhla se do pokoje, ale babička už nebyla.
Dveře nezamkla jsem. Odejde. Mamka si pomyslí, že jsem to udělala úmyslně, řekla Květoslava, sotva neplačíc.
Proč si to mysli? zeptal se Petr.
Nechápeš. Dnes jsem říkala, že by měla jít zmizet. Mamka si pomyslí, že jsem ji nechala otevřít, protože jsem se na ni zlobila.
Dobře, oblékneme se a půjdeme ji hledat. Nemůže být daleko, odpověděl Petr.
Květoslava pohlédla na věšák starý kabát byl na svém místě, i boty.
Vyšla v papučích a županu? ptala se zmateně Petra.
Možná u sousedů? Vyšla po schodech a nepoznala svůj byt Jdu ven, ty projdi po domech, řekl Petr a běžel dolů po schodech.
Na patře nikdo neodpovídal na zvonky. Květoslava už nechtěla obcházet sousedy, vyběhla na ulici. Petr běhal po dvoře, pod keři, pod dětským skluzavkou
Není nikde. Zkusíme i sousedské dvory. Běž doprava, já doleva. Kdo první najde, volá toho druhého. Sejdeme se tady, rozkázal Petr a rozběhl se.
Květoslava běžela i k autobusové zastávce. Babička se nikde neobjevila. Kolik už uplynulo? Třicet minut? Čtyřicet? Kam se může dostat v papučích a županu?
Musíme volat policii, řekla.
Počkej. Na co nejčastěji mluví, kam ráda chodí? zeptal se Petr a přitiskl si hlavu ke zdi.
Květoslava zamyslela, ale nic si nepamatovala. Pokrčila rameny.
Dobře, rozšíříme hledání. Běž ke škole, já tam přijdu, namířil ruce do protilehlého směru.
Ulice byly částečně osvětlené, některé lampy nesvítí. Temné úseky Květoslava procházela co nejrychleji. Měla pocit, že se za keři něco skrývá. Když dorazila k škole, vzpomněla si na babiččinu historku: jednou zapomněla sešit ve třídě, vrátila se po něm, ale ostraha zamkla dveře. Babička seskočila z okna do první patra a sotva si nezlámala nohu.
I když nechodila na tu školu, vždy při chůzi kolem povídala ten příběh. Květoslava zatlačila na bránu plotu nebyla zamčená. Škola byla typická, s budovou ve tvaru P. Objela jedno křídlo a uviděla skupinku chlapců, jak se smějí něčemu.
Babičko! pochopila Květoslava a rozběhla se k nim.
Alžběta stála uprostřed dvoře v šedomodrém županu. Jeden z chlapců jí natáhl prázdný obal. Když se natáhla, myslela, že je to bonbón, ale chlapec jí ruku odtrhl a všichni se rozesmáli.
Nechápe, že nic neví. Z jakýsi blázince utekla? Chceš bonbón? opět natáhl obal.
Nechte ji být! křikla Květoslava.
Chlapci se na ni podívali.
Podívejte, další! křičeli.
Kdo jsi? Vnučka?..
Přišla s babičkou z blázinci?..
A vnučka nic. Chce bonbón? jeden z nich šel kKvětoslavě.
Ostatní ho následovaly.
Květoslava ustoupila. Chlapci se stáhli k plotu, blokovali babičku. Už se ne smáli, jen se tvářili drzě, cítíce její strach a vlastní sílu. Květoslava se opřela o dřevěný sloup, brány zůstaly otevřené. Najednou se rozběhli jako na povel.
Květoslava mávla rukama ve vzduchu, snažila se je držet dál, ale byli tři. Jeden ji chytil za ruce, druzí ji přitlačili k plotu nepohnula se. Hledali, kdo z nich bude první
Všichni se od ní odtáhněte! zakřičel Petr přímo vedle.
Dva chlapci ustoupili, ale třetí ji stále držel. Nyní se Petr a chlapci potkali v boji. Květoslava kopla chlapce, který ji svíral, a on zakřičel a pustil ji. Na zemi zahlédla prkno, zvedla ho, utekla kpřetékajícím bojovníkům a chtěla jedné z nich zasáhnout do hlavy, ale nedosáhla udeřila se do boku.
Chlapec se vyhrabal a vrhl se na Květoslavu. Rozběhla se k bráně plotu.
Dívko, běžte k nám. Zavolali policii uviděla muže a ženu za plotem. Tihle huligáni nemají život.
Zmínka o policii chlapce rozprchla. Květoslava se vrátila kPetrovi.
Teď mi pomoz, prosím. zamručela muž.
Hlavně, že všechno dobře dopadlo, řekla žena.
Květoslava pomohla Petrovi vstát. Přistoupili kroztrpčené babičce, která se chvěla, myslela si, že jsou to zase huligáni.
Bá, to jsem já, Květoslava. Jdeme domů. objala Alžbětu.
Kdo jsi? Já čekám na Boryse, má lekce končí
Bá, Borys už dávno skončil školu. Jdeme.
Slyšela jsem to, najednou řekla babička.
Co? zeptala se Květoslava, hned pochopila, o co jde.
Mila chce mě dát do domova pro seniory. Neberte mě, brečela Alžběta.
Dobře, jdeme, je zima a ty v tom županu zmrzneš
Nechci do nemocnice, namítla.
Květoslava sPetrem odvedla babičku domů, převlékla ji, podala horký čaj sbonbónem a uložila spát.
Jak to jde ven? Všechno špinavé, vKdyž se ráno probudila, uvědomila si, že láska a soucit jsou tím nejcennějším dědictvím, které může předat dál.
