Jarmila ztuhla s malými, elegantními hráběmi v rukou, a prsty se jí samy rozprázdily od náhlého úžasu. Dřevěný nástroj s tichým tupým úderem dopadl na suchou, prasklou zem. Ještě nestačila zvoltnout, co se ozval za jejími zády hlas tak ostrý jako skřípání starého dřeva, ale s tak neochvějnou jistotou, že po její zádech proběhla ledová mrňka.
Na tvé zahradě nic neroste, drahá, protože ti tady navštěvuje duch. Nevidíš ho? Podívej se pozorněji, dcero promluvila neznámá stařenka, drsně a zároveň s kapkou soucitu, přičemž jí prozřetelná, jako zčernalá od času, ale neuvěřitelně bystrá, oči sklouzly po Jarmile.
Jarmila se pomalu, téměř mechanicky otočila a poprvé si skutečně všimla toho úseku země před svým novým, tak touženým domkem. Srdce jí sevřelo podivné, nevysvětlitelné smutné tíživé. Viděla to každý den, ale teprve nyní pochopila hrůzu celého dění. Hned před pečlivě vyřezávaným plotem, na který tak byla hrdá, ležela naprosto mrtvá, vypálená skvrna půdy.
Žádná tráva, žádná květa, žádná známka života. Zatímco za domem na její pečlivě obdělávaných záhonech a v květináčích už rozkvétaly růže, slunečnice se natahovaly ke slunci a ostružiny zelenaly, kontrast byl děsivý a nepřirozený. Snažila se tu zem oživit hnojila, provzdušňovala, zalévala slzami téměř zoufalství, ale vše bylo marné.
A právě když byla zcela ponořena do svých zahradnických úzkostí, vůbec si nevšimla, jak k otevřeným křídlům branky přistoupila ten hubený, pokroucený starý cizinec.
Kdyby sis ještě obula večerní baletní šaty, mohla bys tak krásně a slavnostně kopat v černé půdě řekla stařenka s lehkým úsměvem, ale bez zle, a prohlédla Jarmilin oděv: drahý, perfektně padnoucí růžový top a stejné cyklistické kalhoty z moderního materiálu.
Jarmila instinktivně zkontrolovala sebe, svlékla z čela vyčnívající zlatavý pramen. Na tváři se jí zjevilo slabé rozpaky.
To je to je speciální zahradnický oděv, babi. Dýchá, je technologický snažila se ospravedlnit, ale hlas byl slabý. A sousedé v našem novém, dobrém sídlišti vždy chodí tak upraveně čistě, pečlivě Nikdo zde předtím nebyl, všechno je od začátku
Stařenka však neposlouchala. Otočila se, opřela se o svůj dřevěný, kyticový holí a pomalu odešla, mizíce v letním prachu za zatáčkou. Jarmila zůstala stát sama, a v uších jí duněla ohlušující ticho, přerušované jen tlukotem vlastního srdce.
Jak to může být? přemýšlela horečkově, sundávala zahradnické rukavice a automaticky kontrolovala dokonalý nehtový design. Jak přišel ke mně, do mého nového, světlého domu, duch? Kdo to je? Co chce?
Naštěstí před tímto přestěhováním, téměř únikem z rušného Prahy do klidu předměstí, stihla dokončit kurz manikúry. Teď budou ruce vždy v pořádku, pomyslela hořce, kdyby jen zahrada šla stejně aby vše rostlo, kvete a těšilo oko, bez duchů.
Manželovi, milému a věčně zaneprázdněnému Markovi, neprozradila nic o podivné návštěvně. Obávala se jeho praktického, racionálního úsměvu. Avšak myšlenky se k tomu rozhovoru vracely znovu a znovu, proměňovaly se v nutkavý nápad. Žádné hnojivo, nejen ty nejdražší a nejmodernější, žádné rady z internetu ani od zkušených zahradníků ze sousedství nepomohly. Plocha před domem zůstala pustá, suchá a mrtvá, jako kamenná náhrobní deska.
Jarmila chtěla zahradu ze srdce. Absolvovala online kurzy, nakoupila řadu krásných časopisů, nechávala se inspirovat. Milovala samotný proces cítit půdu, vdechovat její vůni, pečovat o křehké výhonky. A první úspěchy přišly! Ale ten zatracený, prokletý kousek země přímo před vstupní bránou se odmítal poddat, jako by jej oddělovala neviditelná zeď od všeho živého.
Asi budu muset najmout drahého zahradního designéra a agronoma zamyslela se smutně, hledíce z okna na černé skvrny svého ostudu. Když už tu máme tak… prchavého návštěvníka, možná ani oni nebudou moci pomoci.
Několik dnů uběhlo. Jarmila sledovala podrobný video tutoriál od zkušeného zahradníka, odložila telefon. Noc za oknem byla tichá a hvězdná. Marek už dlouho spal, chrápal v rytmu svých podnikatelských myšlenek, a i ona měla být v posteli, ale spánek ji utekl.
Pf, jaká dusno Nedýchám zašeptala a svlékla hedvábný přikrývku, šla k skleněným dveřím vedoucím na prostorný balkon.
Tichým otvíráním vyšla pod chladnou noční oblohu. Vzduch byl svěží a sladký. Z výšky druhého patra byl ten smutný pozemek sotva viditelný, skrytý pod stínem velkého javoru. Proto se Jarmila, poháněná náhlým podnětem, zaklonila přes chladné zábradlí, aby se podívala do temnoty, kde ležela neplodná půda.
A uviděla ho.
Pod bledým, skloněným měsícem, který probleskoval skrze roztrhané mraky, po vypálené zemi kráčela cizí postava. Muž. Stál zády k ní. Pohyby mu byly podivné, zpomalené, jako by se brodil obrovským odporem neviditelného média. Nestával jen tak tázal se, klečel, znovu vstával, šťouchal starou, nešitou botu do země, prstem dlouhým a bledým prohledával povrch, něco hledajíc, něco roztřepujíc.
Jarmilino srdce ztuhlo a pak bušilo tak silně, že se jí třáslo celé tělo. Z kouře temnoty vycházela čím dál jasnější představa, že s tím mužem něco není v pořádku. Byl poloprůhledný. Měsíční svit jen mírně pronikal jeho útlým tělem, oděný v nějakém staromódním sakě. Pohyby nebyly jen pomalé byly neskutečné, bez zemské gravitace a fyziologie. Rozhodně to nebyl živý člověk.
Jarmila pocítila, jak se jí nohy podlamují, a v temeni hlavy se rozhostila černá, lepkavá vlna paniky, hrozící omráčením. Už se chystala spadnout z balkónu na ostré kameny pod sebou, když se muž otočil.
Podíval se přímo na ni. Jeho tvář byla naprosto neznámá, bez jakékoliv mimiky, jako by vytesaná z bledého mramoru. Děsivé kníry a upravená rovná hřebenová účes. Oči prázdné, temné, bez dna.
Najednou zvedl ruku. Nebo spíše vyhodil obě ruce dopředu, jako by se snažil přeskočit vzdálenost a uchopit ji, sevřít krk ledovými prsty. Jarmila měla pocit, že se jeho chladná tvář přibližuje a přibližuje, až vyplní celou místnost. Z posledních sil vyletěla křiková výronka, odrazila se od zábradlí a zakopla se zpátky do ložnice, na studený podlahový dřevěný podlah.
Najít tu stařenu se ukázalo být snadnější, než se zdálo. Jarmila byla přesvědčená, že taková žena nemůže žít v jejich sterilním, novém sídlišti. Musela by se skrývat za mostem, ve staré ospalé vesnici. Kde přesně bydlí, kdo vidí duchy, se zjistilo okamžitě stačilo se zeptat místních babiček, co sedí na lavičce u studny.
Zastavila svůj městský hatchback před rozpadlým, už dávno neomalovaným domkem s vyřezávanými, ale ošoupanými okraji oken. Křídlo drželo, jako by se spoléhalo jen na čest slova a jednu rezavou pant, a proto nechtěla riskovat a zaklepat.
Babičko! zakřičela, ostýchavě pohrabáváce skrz štěrbinu mezi prkny plotu. Babičko Věro? Jmenuji se Jarmila! Říkala jste mi minulý týden o mém pozemku o tom, že mě tam navštíví duch
Dveře se zakřičely a na prahu se objevila stařena. Přimhouřila oči a prohlédla hostu.
Bože můj zase se oblečela jako na ples šeptla tiše, ale rozhodně, pohledem probírajíc šifónovou tuniku a elegantní podpatky Jarmily. Pak zamávala rukou a usmířila se. No, pojď dovnitř, když už jsi tu! Jen opatrně, aby sis podlahu nepoškodila! Co potřebuješ?
Jarmila vstoupila, cítila, jak se jí zvedá hrdlo.
On on opravdu přichází. Šlape tam, kde jste řekla. Viděla jsem ho minulou noc hlas se třásl. Myslela jsem když vidíte takové a nebojíte se snad jste už s tím dříve setkali. Možná víte, jak ho vyhnat? neúmyslně sevřela ruce, a její manikúra se blyštila ve stínu vstupní haly.
Myslela jsi No, správně, děťátko, přikývla stařenka a v očích jí zazářilo něco nevyřčeného, co Jarmila nechtěla rozluštit. Chceš, abych ho vyhnala?
Jarmila jen slabě přikývla, pak se rozhlédla po svém elegantním koženém kabelce a vytáhla několik velkých, lesklých bankovek.
Nevím, kolik to obvykle stojí. Nejsem chamtivá, upřímně! Když bude potřeba víc, zajdu k bankomatu a přinesu! Kolik řeknete!
Stařena, jmenem Věra, se podívala na peníze, pak přímo do Jarmiliných očí. Pohled se změkl.
Stačí, řekla tiše a dokonce s něčím měkkým. Pomůžu. Posaď se, připravím zmlkla a lehce sklopila oči. Omlouvám se, čaj vám teď nedám, už došel. Do obchodu jde už tři míle starý klobouk už nepřinese.
Jarmila opatrně usedla na okraj natřené stoličky a pošlapala po zaprášené místnosti. Čisté, ale staré a přeplněné záclony visely v jediném okně. Na stole nebyl žádný ubrus, a nic neskrývalo hluboké praskliny na kdysi lakované desce. Malá skříňka měla jednu vytrženou dvířka, uvnitř jen prázdno. Průhledná cukrárna byla prázdná. Stejně tak košík na chléb. Bylo chudobně. Bylo prázdno. Bylo nesmírně osaměle.
Přines mi, prosím, z lednice láhev, průhlednou, zakřičela Věra z vedlejší místnosti. Mám tam bylinkový výluh, vlastní výroby. Chutná, léčivá. Zkus to. A nalij mi, prosím, taky. Trochu hořká, ale dává sílu a zdraví.
Jarmila se přiblížila k staré, praskající lednici a otevřela ji. Srdce jí sevřelo ještě více. Kromě pololitrové láhve se zakalenou tekutinou ležela tři vejce, poloprázdná tři litrová sklenice s kysaným zelím a prázdná, vyprázdněná máslová sklenice.
Bože milý pomyslela s náhlou, ostrou bolestí. Žije v takové chudAž na podzimním slunci se země znovu rozkvétla a duch už nikdy nevrátil.
