Petr na práci není zrovna oblíbený spíše ho kolegové obchází. Je to zkušený řidič, spolehlivý a výkonný, ale naprosto nesociabilní. K nikomu se nechce přidat do dvojice, a to ho jen potěšuje. Jeden z nich se zvedl, takže si s ním už jen mrkne, a ostatní mu nasadili přezdívku **Mrzutý**. Název se tak rychle rozšířil, že ho lidé raději používají než jeho skutečné jméno.
Dnešní jízda nepřináší žádné překvapení. Trasa je známá, náklad obyčejný. Petr řídí, sleduje silnici, a najednou u okraje vozovky něco plazí v trávě. Zastaví kamion a zajde podívat se, co to může být.
Uvidí obrovského pruhovaného kocoura, který se krčí v bolestech. Zvíře syčí, krví se lepká kožich, a jeho tlapka vypadá, že se zlomila. Petr se nakloní:
Co tě přepadlo, koťáku? zeptá se a podívá se na tvář zvířete.
Kocour zamžourá a hlasitě zavrčí, jako by řekl, že pomoc nepotřebuje. Petr si připomene svého dětství, kdy v babiččině chalupě často spával pod teplým kamenem s babičkou a jejím kočkou. To mu připomene, že už asi nemá šanci o kočku znovu se starat, ale přesto se rozhodne, že zvíře nesmí ležet na boku.
Nejsem veterinář, ale takhle to nevyjde, říká a přikývne. Řekni mi, kam tě vezmu, a já tě dopravím do nemocnice.
Opatrně zvedne zraněného kocoura a položí ho na zadní sedačku. Zvíře se po chvíli uklidní a přestane se svíjet.
Petr odbočuje z hlavní trasy a míří do malého městečka Jičín, kde najde veterinární ambulanci. Když vstoupí s kočkou v náručí, starší veterinář ho přijme bez čekání a hned začne dezinfikovat ránu a nasazovat sádru.
Máš štěstí, koťáku, řekne, za pár týdnů budeš v pohodě. Petr se na to usměje, ale doktor doplní: Bohužel nemáme žádný útulek, a protože jsi už starý a zdravý, není těžké tě přiblížit.
Kocour se na Petra podívá svými zelenými očima a něco v něm povznese. Petr cítí, že mu leží těžko na srdci snad by se měl vymanit ze svého přístupu k ostatním.
Na chodbě ambulancí sedí dvě starší ženy a povídají si:
Lenka včera s dcerou znovu utekla ke mně, protože má co dělat s manželem, povídá první.
To je křehká věc, souhlasí druhá. Muž je už jako kamení a ona se snaží přežít.
Petr naslouchá, ale nezasahuje. Všechny ty osobní tragédie ho jen připomínají, jak málo z nich zná.
Po ošetření vyjede a pokračuje v jízdě. Po několika kilometrech uvidí na kraji silnice dvě postavy ženu, která zoufale mává rukou, a malou holčičku, která se třese.
Promiňte, nepřijímám spolucestující! zavrčí Petr.
Z kočáru se ozve tichý Mňau. Petr se zamračí: Co potřebuješ, kočko?
Kočka se rozhoří a švihne ocasem, jako by souhlasila s jeho úvahou. Petr otevře dveře, vyklopí kočku na trávu, a ta okamžitě zakrouchá.
Kam jedete? zeptá se žena, když se přiblíží. Jsme vzdáleně asi třicet kilometrů, prosím, vezměte nás!
Holčička, jménemVerunka, se na něj dívá pláčícíma očima, už tak vyčerpána, že se jen těžce nadechuje.
Nejsem taxikář, ale řidič dálkového nákladu, snaží se Petrovy slova. Můžu vás vzít, pokud si vezmete i kočku.
Žena, Eliška, pracuje ve veterinární klinice a řekne: Ráda bych kočku vzala, miluji zvířata. V sousedním městě mám tetičku, ale zatím nevíme, kde bychom se ubytovali.
Petrovi se zachvěje srdce. Vzpomene si na rozhovor ve veterinární klinice, kde Elišky manžel zmiňoval, že má problémy. Přikývne a souhlasí.
Tak tedy, jedeme, řekne a naloží kočku na sedadlo. Verunka si sedne mezi přední sedačku a Eliška se přitulí k zadnímu polštáři.
Zaplatím vám, slibuji, snaží se žena. Petr jen povzdechne: Dobře, ale kočka se vám líbí, takže jsem rád.
Děkujeme, kočičku! Jak se jmenuje? zeptá se Eliška.
Kocour už nemá jméno je to spíš náš spolujezdec, odpoví Petr s úsměvem.
Jste skvělý člověk, povídá Eliška. Jak se jmenujete?
Petr, zamumlal řidič.
Já jsem Eliška, a to je Verunka, doplnila.
Myslela jsem si, že tě teta přijme? ptá se Petr, překvapený.
Snad, povzdechne se Eliška. Mám ale jen telefon, manžel odešel a už jsme bez něj.
Petr vytáhne starý mobil a podá ji číslo. Eliška šeptá něco tety, ale slyší jen slova manžel, utekl a kočka. Nakonec řekne: Táta nás přijme, ale kočku musíme nechat.
Verunka brečí a objímá kočku. Koťátko, přijď k nám, říká.
Petr odveze Elišku, Verunku a kočku na místo, kde teta žije. Verunka se neodtrhá od kočky, líbá ji po bříšku a nakonec se rozběhne k Petrovi a objímá ho oběma rukama.
Verunko, tohle nesmíš! výskne Eliška, zatímco teta zakřičí: Chybí jí táta, tak se drží kočky.
Petrovu duši probodá smutek. Přemýšlí o tom, že se jednou chtěl usadit s vlastní rodinou, a teď ho tato malá holka s kudrnatými vlásky přiměje k jinému pohledu.
Táta, přijdeš k nám? zeptá se Verunka s velkýma očima. S kočkou?
Budu se snažit, odpoví Petr, který už nemá sílu říct ne.
Verunka odejde domů, Petr se vrátí do kamiónu a pokračuje v jízdě. V hlavě mu krouží tvář malé dívky a její rozzuřená matka. Položí se mu otázka: Od kamarádů jako já se takhle něco stává, že na slabých vybuchne zlost? Kočka mu přitichle mňouká na souhlas.
Měl bych mu říct, že není dobré zvedat ruku na ženu nebo dítě! zamumlá Petr. Kočka odpoví hlasitým Mňau! a připomene mu, že by i ona dokázala zakousnout.
V tom okamžiku u silnice spatří dva muže, kteří se válejí u havarovaného auta. Jeden má v ruce pistoli. Petr zastaví, otevře dveře a zeptá se: Co se stalo?
Jeden z mužů namíří zbraň na Petra, ale kočka v okamžiku, kdy slyší výstřel, se vrhne na útočníka a škrábe mu tvář. Při tom se muž snaží odpálit zbraní, ale Petr ji chytí, zamíří na druhého útočníka a po rychlé výměně výstřelů oba páchající jsou svrženi k zemi.
Ruce vzhůru! křičí Petr, zatímco kočka se snaží přitisknout útočníkovi tvář.
Policie dorazí během půl hodiny, oba pachatelé jsou zatčeni. Na místě řídí policista, který si Petrův kamarád, a říká: Měl bys vědět, že hlásáme hrdiny!
Já nejsem hrdina, protestuje Petr. Kdybych byl, všechny by se rozbily.
Policista přikývne: Máš štěstí s partnerem, který se zvedne po pádu.
Můj partner je kocour, odpoví Petr. Mám ho na dosah.
Skvělý řidič, že?, dodá policista s úsměvem.
Příběh o řidiči a jeho odvážném kočce se šíří po internetu, lidé ho poznávají a děkují. Petr pocítí, že díky kočce se něco změnilo jako kdyby se roztál led a dýchá se volněji.
Tři týdny projíždějí cesty, a když je čas sundat sádru, Petr zavítá do městečka, kde předtím zanechal Elišku a Verunku. Otevírá dveře v veterinární ambulanci a potkává je na prahu.
Ach, to jste vy, říká Eliška a nedokáže od něj odtrhnout oči. Měla jsem sen, že přijdete!
Zdá se, že sny mají svá pravidla, odpovídá Petr, zatímco kočka tiše přisedá na pult a přidává mňoukáním.
Není to nic, že? Nemáme Vás s Verunkou? zeptá se Eliška.
Ne, teta nás má moc ráda, a já jsem podala žádost o rozvod, tiše řekne a sklání hlavu.
To je v pořádku, povídá Petr a pak přidá: Mohl bys mě vzít s sebou?
Eliščiny oči se rozšíří, ústa se jí otevřou a zavřou. Kočka z dálky mňouká.
Mám dceru mumlá Eliška.
Já jsem jen řidič, ne umím řečnice, říká Petr a pokrčí rameny. Ale vím, že naše setkání nebylo náhoda. Promysli si to.
Eliška přikývne a po měsíci se vezou. Petr přechází na práci řidiče v ambulanci, kde dopravuje pacienty a zvířata. Kočka, kterou nazývají Dálkový, zůstává s nimi, hlídá Verunku a občas si leží na široké pohovce a vzpomíná na dlouhé silnice.
Romantika zůstává romantikou, ale bez kočky by to nebylo ono. Lidé jsou dobrí, když mají po boku moudré kočky.