Přišel jsem ke svým sedmdesátinám, vychoval jsem tři děti. Manželka mi zemřela před třiceti lety a už jsem se znovu nevdával. Nenašel jsem nikoho, nehodilo se to, štěstí se mi nepřálo Dalo by se vyjmenovat celou řadu důvodů, ale má to smysl? To už nebyl čas na rozjímání. Dva chlapci byli neustálými hádkaři a bojovníky. Přesouval jsem je ze školy do školy, dokud jim nepřišel výjimečný učitel fyziky, který odhalil, že mají zřejmý talent. A to vše. Všechny hádky, skandály a problémy okamžitě zmizely.
Dcera byla také obtížná. Měla problémy v komunikaci s vrstevníky a školní psycholog jí už doporučoval návštěvu psychiatra. Pak ale do školy přišel nový učitel literatury, založil kroužek pro začínající spisovatele. A to všechno. Šla psát od rána do večera, a brzy se její povídky objevily nejprve ve školní novince a pak ve všech místních literárních klubech.
Krátce nato chlapci získali stipendium na jeden z předních českých univerzit na Fakultu fyzikálněmatematickou a dcera se přihlásila na filologii. A já jsem zůstal sám. Najednou jsem to ucítil, v okolí vlčím výkřik byl jediným zvukem. Začal jsem se věnovat rybaření, zahradničení a chovu prasat. Naštěstí jsem měl domov a obrovskou pozemní plochu u řeky Vltavy. Podařilo se mi vydělat slušně, ale zjistil jsem, že inženýr v továrně vydělává mnohem méně
Uvědomil jsem si, že můžu svým dětem pomoci koupit jim auta, i když levnější, přispět na kapesné a pořídit jim slušné oblečení. Ovšem čas mi utekl rychleji než dříve. Všechno šlo na údržbu farmy a obchodování, ale líbilo se mi to. Dalších deset let pomíjelo a přiblížil se jubilejní den sedmdesáté narozeniny. Plánoval jsem je slavit v samotě
Chlapci už dávno založili rodiny, ale pracovali na tajném projektu pro Ministerstvo obrany, takže o víkendu nemohli přijít. Dcera poletovala po různých literárních sympoziích a nechtěla, abych je obtěžoval pozvánkou.
Jednou sám, pomyslel jsem si. Není co tady slavit, jsem jen já. Prošel jsem se po farmě a večer jsem si chtěl jen otevřít láhev whisky, vzpomenout si na manželku a vyprávět jí, jak děti vyrostly
A ten den nastal. Vstal jsem brzy, abych dohlížel na prasata speciální krmení V tu chvilku, když jsem vyšel z domu na osvícenou hvězdami louku před domem, narazil jsem na podivný podlouhlý předmět zabalený v plachtě.
Co to může být? vykřikl jsem. Najednou se rozsvítily několik reflektorů! Osvetlily louku, podivný balík a lidi, kteří vyšli ze zákoutí domu. Byli to moji synové se svými manželkami a vnoučaty, několik příbuzných. Vedle nich stála i moje dcera se svým dlouhým manželem v brýlích s tlustými čočkami. Všichni měli v ruce balónky, foukali do pásky, někteří mačkali tlačítka křičících vzduchových pistole. Všichni najednou křičeli, mávali rukama a snažili se mě obejmout:
Všechno nejlepší, tati!
Zapomněl jsem na podivný balík, který možná odnesli nějaké šprýmy, ale oni mi nedovolili vrátit se dovnitř, kde už čekaly jejich ženy s připraveným stolem.
Stůj, tati, stůj, řekla mi dcera. Můžu ti svázat oči?
Dobře, souhlasil jsem. Přivázala mi hustou látku na temeni hlavy, otočila mě několikrát kolem osy a odvedla mě někam pryč.
Co jste to zase vymysleli? ptal jsem se.
Dárek pro tebe, odpověděl jeden z bratrů.
Doufám, že není drahý? zadrhl jsem. Já nic nechtím.
Neboj se, tati, řekl druhý. Je to jen malá věc, projev pozornosti a vděčnosti. Děti mě přenesly k něčemu, a dcera mi svázala oči rozvázala. Z reproduktorů se rozléhala hlasitá hudba, bubny duněly
Stál jsem před tím podivným balíkem, stále obaleným. Děti se přiblížily ze tří stran a roztrhly plachtu. V záři reflektorů se ukázalo Škoda 110R! Všichni se rozběhli, aby mě zachránili a posadili na židli. Já jen opakoval:
Ó Bože, Bože, Bože
Tati, uklidni se, polila mě dcera vodou do tváře. Celý život jsi chtěl tohle auto.
Ale to je přeci nesmírně drahé, sténal jsem.
Není to dražší než peníze, řekl jeden z bratrů.
Pojďme, pokračovala dcera. Sedni do kabiny, chceme fotit. Otevřel jsem dveře a snažil se posadit, ale uvnitř ležela jen kartonová krabice.
Co to je? zeptal jsem se.
Otevři, řekla dcera.
Vyklopil jsem krabici a uvnitř ležely dva oči. Vytáhl jsem malé, chlupaté tělučko a přitiskl k sobě:
Skutečný taj! Jako ten, co jsme měli s vaší matkou. Pamatujete? Bomba. Když jste byli ještě maličcí, tak ho milovali
Samozřejmě, tati, odpověděli děti.
Neúspešně jsem do auta neseděl. Šel jsem nahoru, na druhé patro, do své místnosti, kde jsem ukázal koťátko na fotografii manželky. Po tvářích mi tekly slzy:
Vidíš, Marto, vidíš? ptal jsem se fotografie. Podařilo se mi. Všichni si to nepamatují Vidíš?
Děti mi ale nedovolily dlouho zůstávat o samotě. Stůl dole byl přikrytý a začaly se řečnické přípitky. Dcera mi po uše zašeptala, že je ve čtvrtém měsíci těhotenství a že přijeli s jejím snoubencem na návštěvu. Zůstane tu bydlet, protože práce na její nové knize může být kdekoliv, a on, snoubenec, pojede na rodinu do Nového Yorku a za pár týdnů se vezmou v místní městské kostele.
Není ti to v pořádku, tati? zeptala se.
To je jako z pohádky, odpověděl jsem a políbil ji na čelo.
Den proběhl v posezích, občerstvení, pití a vzpomínkách. Všichni byli šťastní. Večer jsem šel k hrobu manželky, dlouho tam seděl a povídal si
Život začal nabývat nový smysl, hlavně díky tomu autu. Musel jsem pořídit oblečení té doby, nastoupit a projet se do velkého města, třeba do Plzně. Na posteli spal malý thajský koťátko.
Tomáše, řekl jsem a zopakoval: Tomáše. Tomáš zamňaukal a protáhl se do výšky, jak jen mohl. Lehl jsem si, hladil jeho teplý, huňatý bříško a usnul.
Ráno jsem musel vstávat brzy krmit prasata, ošetřovat zahradu a rybařit. V pokoji dole spali dcera se snoubencem
Ráno odešli chlapci se svými rodinami a nastala ticho. Tomáš šel po patách svého pána, spadl do krmítka pro prasata a zamotal se do sítí na loďce. Pak se snažil sežrat návnadu pro ryby. Já se smál a mluvil s tím šprýmařem:
Jako by se mi vrátila mládí, řekl jsem a pohladil jeho záda.
Tomáš zamňaukl a zakousl se svými drobnými zuby do mé ruky.
Ty blátožrouti! zvolal jsem a rozesmál se.
Tohle není žádný příběh s pointou. Je to jen připomínka všem, kdo ještě mohou navštívit své rodiče: nečekejte na zítřek. Vyjeďte hned teď!