Mami, tát měl pravdu, když říkal, že s tebou něco není v pořádku! Teď už vidím, že jsi fakt bláznivá. Zkoušela jsi vůbec nějakou léčbu?
Anna Petrželová se na syna zmateně podívala. Vždyť byl obtížný kluk, ale takhle mu rovnou do očí říkat mamince takové věci
Ani si Anna nemohla představit, že po dvacetpěti letech manželství přijde na řadu rozvod. Přesto to byla ona, kdo iniciativu vzal.
Jednou se prostě rozhodla, že svého manžela už nechápe. Po tolika letech by člověka měl znát ze všech stran, ale Marek se ukázal jako zcela chladná bytost.
Když na ulici zachytila ten křehký štěně, který byl tak hubený, že by se daly počítat všechny jeho žebra, Marek najednou vybuchl.
Lado, už nemáš co dělat, nebo co? řval po celém bytě. Proč jsi sem přinesla tu chudinku?
Marek, co to sakra říkáš snažila se Anna. Podívej se na něj, je to fakt kostra, jen kůže a kosti. Nemůžeš takhle přehlédnout!
Všichni přece běžně projdou, ale ty ne? Matka Tereza, co? Jsi u nás nejvážnější, co?
Ten den Anna plakala dlouho. Štěně bylo tak slabé, že sotva stály na tlapkách, a manžel se ukázal úplně jiný.
Marek nikdy nebyl dokonalý, ale Anna se snažila jeho nedostatky přehlížet. Upřímně věřila, že dokonalých lidí prostě neexistuje.
Pak ale Marek přešel hranici, kterou neměl překročit. Jak to může být? vzlykla Anna. Není těžké být prostě jen člověk? Proč neudělat pro to štěně něco víc?
Samozřejmě to neskončilo jen jedním výkřikem. Marek celým tělem ukazoval, že ta chudinka, jak ji nazval, mu leze na nervy.
Kdy se jí zbavíš? Kolik ještě snášet toho úbohého čuníka v našem bytě?
Úbohý čuník Marek tak štěně nazýval, protože byl hubený a pořád třásl, i když v bytě bylo teplo.
Místo aby pomohl manželce štěně postavit na nohy a našel mu dobré, poctivé pány, šel jen do garáže a odpočíval s kamarády dalšími opudáky, kteří odpluli od svých žen.
Marek se vracel domů pozdě, rozespalý a pak zase kecal na Annu a na tu chudinku, co přinesla.
No jo, zvířata nemáš rád, to chápu, pomyslela si Anna, sedíc v obýváku. Ale mně fakt leze na nervy, že si ani nevšímáš, jak je mi těžko?
Anna musela často žádat o volno v práci, aby zanesla štěně k veterináři nebo ho venčila. Nebála se ho dlouho nechat samotného s Markem. Po tolika letech manželství už ho ani nepoznala. Nyní od něj čekala jen to, že si začne lámat hlavu do láhve.
Jednou v práci najednou ucítila, že něco není v pořádku. Víte, když ti srdce svírá neviditelná ruka a duše se chvěje? Musela znovu vyžádat volno a když se vrátila domů dřív, přistihla Marka při zločinu.
Nesl s sebou Biňa k garáži zřejmě chtěl jednou provždy štěně zlikvidovat. Anna mu to neodpustila a podala žádost o rozvod.
Kvůli psovi? křičel Marek, mávajíc rukama. Jsi už stará a bláznivá!
Anna ty slova ignorovala. Neviděla se jako stará ani zblázněná, jen pochopila, že už s ním dál žít nemůže.
Měli ještě dospělého syna, který v té době bydlel s přítelkyní v Brně. A on se najednou postavil na stranu otce:
Mami, máš vůbec rozum? Jak můžeš rozbít rodinu kvůli nějakému psovi?
Už tu žádnou rodinu nemám, synku povzdechla Anna těžce. A rozcházím se ne kvůli psovi, ale protože tvůj táta ztratil lidskost.
Můžeš zvířata nechat, ale ubližovat jim a trápit je normální člověk a především manžel by to nikdy neudělal!
Vysvětlení matky syna neudělalo, a tak se syn od ní odřízl. Říkal jen, že to není o otci, ale že ona ztratila lidskost, když ho nechala bez střechy.
Aby se vyhnul majetku, byt patřil Anně z manželství, takže Marek nemohl dědit polovinu. Ten měl jen dům na venkově, ale skoro se tam už neukazoval, takže kdo ví, jestli tam ještě stojí.
Marek si udělal svůj výběr. Nikdo ho nenutil se stát bezcitným netvorem. Strašlivé bylo jen představit si, co by s tím štěnětem udělal, kdyby Anna nepřišla včas.
Nakonec zůstala jen s Biňem. Pomohla mu vstát na vlastní nohy, vrátila mu důvěru k lidem a normální život.
Zpočátku chtěla Biňovi najít dobrý domov, ale nakonec ho nechala u sebe.
Když jsem tě vzala, teď musím nést i zodpovědnost za tebe, řekla plyšákovi.
Haf! radostně zakřičel Biň, nechtěl se s Annou rozloučit.
Po čase, když Biň vyrostl, Anna začala ve svém volném čase chodit do místního útulku v Plzni, aby pomáhala zvířatům, od kterých se lidé odvrátili takovým jako byl její bývalý manžel.
Máme teď opravdu těžké finance, smutně řekla ředitelka útulku Karla. Nemůžeme platit mzdy.
A pokud se něco dá vymanit, jsou to jen drobné koruny. Nevím, jestli vám takové podmínky vyhovují
Nebojte se, odpověděla Anna. Nejsem tu pro peníze, ale pro myšlenku.
Tak začala chodit několikrát týdně s Biňem do útulku. Tam se setkala s dalším psem. Přesněji řečeno, Biň se seznámil s jeho paní.
Všimla si, že ten starý pes leží v kleci vedle výběhu, skoro celý den. Pracovníci mu říkali Burkón, protože často vrčel, když ho chtěli venčit.
Anna už toho psa znala, čistila mu klec, ale teď ho viděla pozorněji a litovala ho. Dřív to byl jen starý pes, teď to byl pes s těmi smutnými očima, ve kterých už nebyla víra v lidi takové oči měl i Biň.
Šla k němu, posadila se, pohladila ho po hlavě a objala. Chtěla mu aspoň zapálit malý plamínek radosti, ale žádný nevybuchl.
Rozhodla se s ním trávit víc času a pak se dozvěděla od jedné z pracovníků jeho smutný příběh příběh zrady.
Přivezli jsme ho před třemi lety. Bloudil po ulicích, hledal někoho. Nakonec zjistil, že hledá svého pána.
Lidé mu řekli, že jednou jeho majitel jen přivázal psa ke sloupu a odjel. Mysleli, že se vrátí, ale nevrátil.
Pak ho odvázali a od té doby běhá po městě, snaží se najít toho, kdo ho opustil. Proto je tak smutný.
Nikdo ho nechtěl vzít? zeptala se Anna.
Ne. Vzal ho jen ten, kdo měl volnou klec. Pes není velký, je klidný a nemá žádné problémy.
Po měsíci jej zase našli na ulici, když mu nový majitel řekl, že chce normálního psa, ne takového zeleniny.
Už uplynuly tři roky a nikdo ho pořád nechtěl. Se staršími psy to tak často bývá.
Anna se rozhodla:
Udělám vše pro to, aby měl dobrý domov.
Začala fotit Burkóna na všech možných webech. Jedna žena zavolala:
Máte na fotce bígl? Už dlouho chci tu pleť.
Bígl, ale ne čistokrevný, odpověděla Anna. Věk mu nevadí, je prostě skvělý.
Žena chtěla psa vzít, a po čase Burkón odešel do nového domova.
Hodně štěstí, řekla Anna, otírajíc slzy. Ať ti to jde dobře.
Burkón neštěkal, neklabal ocas, jen smutně pohlédl na ženu, protože už si na ni zvykl. Byl smutný, že ho odnášejí.
Anna s Biňem i nadále chodila do útulku. Jednoho dne jí zavolala ta žena, která Burkóna vzala:
Dobrý den, mohl bych na chvíli vrátit psa do útulku? Jedeme s dětmi k moři a nemáme kdo ho nechá.
Momentálně máme plno, zoufale řekla Anna. V útulku už nejsou volná místa.
Co mám dělat? Nemůžu jet na moře bez něj. S dětmi jsem to slíbila.
Počkejte, budu ho hlídat, dokud se nevrátíte, nabídla Anna. Dvakrát? Týden? Dva týdny?
Dva týdny
Skvělé!
Když Burkóna přivezli na přechovávku, už vypadalo, že ho vůbec nekrmili. Byl vyhubený, jako by jedl jen jednou týdně.
Co s ním? zeptala se Anna majitelky. Nedostává jídlo?
Krmila jsem ho, jen nechtěla ho nutit. Pes se musí jíst sám.
Ten den, když žena s dětmi odjeli k moři, Anna s Biňem a Burkónem šli k veterináři. Ukázalo se, že má vážné zdravotní problémy a potřeboval léčbu.
Anna zavolala té ženě, vysvětlila situaci a požádala o peníze na léčbu.
Nemám teď žádné peníze! odpověděla. A vůbec jste mi neřekla, že bude nemocný.
Když jste ho brala, nebyl nemocný namítla Anna.
Takže říkáte, že to jsem já ho zničila? No tak, vezměte si ho zpátky. Nepotřebuji ho. A už mi nezavolávejte.
Anna nic takového nečekala. Myslela, že ho jen na chvíli hlídá. A teď? Co bude? Bude těžké zvládnout dva psy najednou fyzicky i finančně. Navíc příští rok odejde do důchodu.
Ale když se podívala do očí Burkónovi, pochopila, že už ho nikdo neodvede.
Kolik už ho házeli? Kolik může ještě trpět?
Když si uvědomil, že už ho nikdo neodvede, poprvé se mu v očích rozzářil ten malý plamínek radosti. I když už špatně viděl a tlapky mu třásly od bolavých kloubů, ten plamínek se rozhoříval čím dál víc.
To pro Anně znamenalo, že udělala správně. Zpočátku to bylo těžké, ale nakonec se do toho ponořila a teď je nejšťastnější člověk na světě.
I přes rozvod a i když se syn od ní odvrátil, občas přišel na návštěvu, chtěl mluvit o otci, možná i jen tak. Když ale uviděl dva psy, už neudržel:
Mami, tát měl pravdu, když říkal, že s tebou něco není v pořádku! Teď vidím, že jsi šílená. Nešla jsi na léčbu?
Anna se na syna podívala překvapeně. Vždy byl obtížný, ale říkat matce takhle do očí
Co to sakra říkáš? zeptal se.
Co říkám? Pravdu! Stačilo ti jednoho psa, tak jsi chtěla dalšího hladovího? Nemáš vůbec rozum.
No, rozhodla jsem se… Protože nikdo kromě mě teď těm zvířatům nepomůže! A otce bych ti stejně nenechala domů, i kdybych neměla ani jednoho psa.
Tak žij teď sama!
Syn odešel a Anna mu tiše šeptala:
Nejsem sama, synku. Mám své věrné přátele, kteří mě nikdy nepodradí.
Karla z útulku řekla:
Lado, pokud budeš potřebovat, můžeme Burkóna vrátit.
Díky, ale raději si ho nechám u sebe. Nechci, aby znovu někdo opustil.
A takováhle příběh se stal. Kdo milA tak Anna žije šťastně se svými čtyřnohými přáteli a ví, že láska kzvířatům je jejím největším pokladem.