Kdyby dítě připomínalo toho muže, vzdám se dám mu život a přesto ho odmítnu! neznámým, chladným hlasem vyhrkla Vendula.
Dobře, milá, už je pozdě, musíte čekat na termín, usoudil lékař, jinak můžete zůstat bez dětí.
Vendula vyšla z ordinace, posadila se na pohovku a snažila se vzpamatovat. Slzy chtěly pršet ze zklamání. Zvedla hlavu a za okny zahlédla, jak pod podzimním větrem bez milosti kymácí poslední listy na stromech.
Myslela si, že je jako ta větev zcela bezmocná, a že její dítě je nyní nesprávně načasované. Před třemi měsíci ho tak toužila a najednou se všechno změnilo.
Prošla kolem šťastného páru, muž objímal svou ženu a oba se smáli. Ten obraz jí podal další úder bolesti. Vendula zamířila k zastávce.
Když dorazila domů, zamkla se ve své pokoji a téměř hodinu neslyšela žádný hlas. Matka ji lákala k jídlu, ale dcera neřekla ani slovo. Gábina Petrova šla do kuchyně, posadila se a zamyšleně přemýšlela. V bytě vládlo těžké ticho.
Brzy po tom Vendula usedla k stolu naproti matce; oba seděli v tichu ještě chvíli.
Kdyby byl na něj podobný, vzdám se dám mu život a přesto ho odmítnu, zopakovala Vendula monotónně.
Gábina Petra se okamžitě zachvěla; dceřiny slova ji vytrhla z omámení:
Tohle už jsem nesnesla! Valérie, co si vůbec myslíš, že říkáš! křičela, když chtěla vést vážnou konverzaci, a oslovila dceru celým jménem.
Jak může zdravá, pracovitá žena odmítnout své vlastní dítě? Co řeknou rodina, kolegové, jak budeš žít? Co řeknou lidé? A co pak o otci, který byl nečestný?
A co mi bude jedno, kdo mi bude litovat? vyjekla Vendula. V té chvíli připomínala vytlačeného zvířete do kouta v hnědých očích strach, rty se chvěly, ramena sklápějí.
Budu tě litovat a pomůžu ti, odpověděla Gábina. Ani ti nedovolím opustit svého vnoučete.
Ty sama žiješ na půlkách, výplaty nedostáváš, jaká pomoc máš?
Přežijeme, trvala matka. V těžkých časech lidé přežívali, a teď, v mírovém roce osmdesát devět, přežijeme i my.
Vendula těžce vydechla. Už teď se jí třásla duch, a před ní ležela neznámá budoucnost. Nevěděla, že devadesát let přinese svůj krutý výkyv, ale dnes věděla jen to: Václav ji opustil.
Vzala se před šesti měsíci; předtím se setkávali jedenáct a půl roku. Nic ne předpovídalo zmar pro mladý, krásný pár.
Vendula si po minutách vybavovala den, kdy Václav přišel domů zcela jiný. Snažil se být jako dřív, vstřícný, ale jeho odtažitost, zamyšlenost a pohled pohled muže, který už ji ne miluje byly neodbytné.
Věděl, že její naděje ho bolí nejvíc; kdyby to byl jiný, odešel by hned. Celý měsíc se Vendula ptala, co se stalo, a až Václav odešel, dozvěděla se pravdu.
S otcovou matkou přicházela do záchvatu vzteku, plakala i ona, nečekaje takovou zvratnost od syna.
Příběh sahal až do školních let. V poslední třídě se Václav vydal na táborový výlet. Tam potkal teenageři z celé republiky, chodili na výpravy, spali v stanech. Setkal se s Viktorií, okamžitě se do ní zamiloval.
Dvě týdny se od ní neodlouskl. Když se rozloučili, vyměnili si adresy. Při přestěhování do nového bytu ji však ztratil, a od ní už nedošly žádné dopisy.
Později se snažil zapomenout, ale uvědomil si, že je to jeho první láska. O tři roky později potkal Vendulu, myslel si, že Viku už zanechal, a během dvou let se vzali a čekali na miminko.
Viktorie se znovu objevila. Neznala adresu, ale věděla, ve kterém městě Václav žije, a vložila inzerát do místního novinového listu. Inzerát Václavovi vypadl do očí. Pozval ji do svého města a zajistil jí pokoj v hotelu.
Touha setkat se s dívkou, kterou roky nemohl vymazat, ho hnala. Setkání je sblížilo; rozhodnutí bylo těžké, ale přijal ho: opustit Vendulu, která čekala na dítě, a jet s Viktorií.
V práci mu všichni fandili. Nová kolegyně, právě nastoupila, poznamenala s lítostí:
Dítě je štěstí, a my už pět let nevycházejeme s manželem.
Právě tak, odpověděla Vendula s nevole. Už nemám radost z očekávání prvorozeného, celý čas mě trápí to, že mě jen opustili.
Doma se Gábina snažila Vendulu utišit, aby potlačila její smutek a zklamání. Jednou přišla tchyně, rozplakala se a upřímně chtěla, aby syn Václav a Vendula byli spolu.
Novou manželku, Viktorie, nešetřila přece jen ji vzala na tisíc kilometrů daleko. Ve skutečnosti však Václav odešel sám, to byl jeho záměr.
Útěcha od dvou budoucích babiček byla pro Vendulu těžká i trochu úlevná. Nejvíc ji však děsí, jak se setká se svým miminkem.
Co když bude mít oči, nos, ústa jako Václav a co potom? Celý život bude sledovat své dítě a připomínat si manžela, který ji podvedl! To ji děsilo nejvíc.
Když byla propuštěná z nemocnice, netušila, že ji čeká tolik lidí. Byla tam její matka Gábina, bývalá tchyně Věra, blízká přítelkyně s manželem, starší sestra s neteřkou a celý pracovní kolektiv.
Všichni chtěli dítě držet na rukou a přáli zdraví mamince i miminku. Když doma rozbalili chlapce, stará tchyně ho vzala, podívala se na vnuka, usmála se a plakala, pak šeptem prohlásila:
Václavova krev.
Myslela si, že Vendulu nezaslechne, ale ta slyšela. Přistoupila, vzala chlapce na náruč a řekla:
A nebude to Václav, ale Jan tak se bude jmenovat.
Tchyně i matka si oddechnuly: všechno je v pořádku.
Dvacet let uběhlo. V roce 2010 studoval Jan třetí ročník vysoké školy. Doma vyrůstaly dvě mladší sestričky, které miloval celým srdcem. Když byly ještě miminka, pomáhal matce, byl pravou rukou.
Vendula se provdala po pěti letech od narození Jana; manžel se stal laskavým otčím jejímu synovi, téměř rodinným, a otcem dvou dcer.
Vendula milovala svého syna, ale v srdci nechtěla ani Janovo miminko. Ten okamžik, kdy v rozčarování přísahala, že novorozené dítě v nemocnici vzdá, pokud bude připomínat bývalého manžela, se jí i nadále vrací.
Václav a Viktorie, jeho velká láska, se po pěti letech rozvedli. Viktorie s dcerou odcestovala do zahraničí. Václav se oženil podruhé, žije slušně, občas se setkává se synem Janem.
Vendula se nestará o bývalého manžela, je mu naprosto lhostejná. Jediný, kdo má ještě něco k Janovi, je jeho biologický otec, Jan.
Děkujeme, čtenáři, za vaše lajky a komentáře! Čtěte s potěšením.