Počkejte, řekl najednou. Šel jsem na chvíli z našeho nádraží ven, a když jsem se vrátil do vagónu, moje věci už byly pryč. Podíval jsem se z okna a tam šel nějaký chlap s mou taškou. Hned jsem za ním vyběhl, ale zmizel.
A proč jste se nevrátil do vagónu a pak to vyřešil? zeptala se Tereza.
Víš, zatímco jsem ho hledal, můj vlak už odjel
Tereza, unavená po dlouhém pracovním dni, šla domů z malého květinářství uprostřed Starého Města v Praze. Před Štědrým večerem byl obchod vždy přeplněnej, ale teď už byl skoro prázdný. Venku mrzelo, sníh se neustále snášel a Tereza se škrabala do teplé péřové bundy.
Celý den se jí nepodařilo ani na chvíli posadit. Šlapala po chodníku a snila, jak dorazí domů a okamžitě se uvelebí v posteli.
Ztracená v myšlenkách si nevšimla, jak k ní přistoupil cizinec. Zastavila se a podívala se na něj. Před ní stál chlap kolem čtyřiceti let, oblečený trochu podivně. Tereza se pokusila bokem, aby ho obešla.
Promiňte, mohl byste mi pomoct? ozval se najednou muž.
Tereza se zamračila.
Já muž pokrčil rameny a na okamžik zavřel oči. Jel jsem k dceři vlakem. A pak se to všechno pokazilo
Chlap na chvilku ztichl a smutně se podíval na Terezu. Žena se znovu snažila jej obcházet.
Počkejte, pokračoval. Šel jsem na chvíli z našeho nádraží ven, a když jsem se vrátil do vagónu, moje věci už byly pryč. Podíval jsem se z okna a tam šel nějaký chlap s mou taškou. Hned jsem za ním vyběhl, ale zmizel
A co jste nešel zpátky do vagónu, abyste to vyřešil? zeptala se Tereza.
Jelikož jsem ho hledal, můj vlak už odjel
Tak jste se měl někam hlásit, řekla Tereza, už se začínala zlobit.
Volal jsem všude. Říkali mi, abych počkal. Další spoj jede až za pár hodin. V čekárně mi bylo zima, a navíc jsem v tašce měl všechno oblečení, doklady i peníze. Musel jsem se osprchovat a zahřát Všechno vám vrátím, prosil muž Terezu.
No tak, a klíče od bytu vám nedáte? zareagovala Tereza na jeho žádost.
A vy taky. Všichni se přidávají od mě. Bože, proč mi nikdo nevěří? zvedl hlavu a podíval se tak smutně na nebe, že Terezu rozplakala lítost.
Přistoupila k němu kritickým pohledem. Vzhled byl poněkud výstřední, ale možná v té tašce opravdu byly věci choval se slušně.
Dobře, pojďme k nám, jinak opravdu zmrznete. Vymyslím něco s oblečením, navrhla.
Děkuju, jste moc laskavá. Ostatní mě ani neposlouchali, poděkoval muž a šel za Terezou.
Vstoupila do bytu a posadila se na malý křeslo v chodbě. Strašně chtěla spát.
Jděte do koupelny, pokývala hlavou směrem k úzkým dveřím v chodbě. Já mezitím najdu něco na vás. Jak se jmenujete, mimochodem?
Milan, ozval se hlas z koupelny, zatímco muž zamykal dveře.
Za chvíli se zza dveří ozval šplouch vody. Tereza si povzdechla s představou odpočinku se musela rozloučit s prací.
Bratr už dlouho žije v Brně, ale část oblečení zbyla u něj.
Neboj, nepřijdou mi peníze došly, řekla sobě.
Posbírala vše potřebné, zaklepala na dveře a počkala, až voda přestane hučet. Pak řekla, že oblečení položí na komodu v chodbě.
Nalehla si misku a dala do mikrovlnky polévku, posadila se na židli a přemýšlela. Kdyby maminka přišla právě teď, určitě by to pochopila špatně. Co si má myslet, když Tereza ohřívá jídlo a v koupelně se sprchuje cizinec?
Bůh, ať maminku něco zdržuje v obchodě nebo u kamarádky, pomyslela si tiše. Ale Bůh byl zaneprázdněn a neslyšel ji. Vtom se zamkl zámek.
Tánko, jsi už doma? vykřikla maminka, a Tereza vyšla z kuchyně. Myslela jsem, že jsi v koupelně. Kdo se tam pak sprchuje? maminka přimhouřila oči, snažíce se uhodnout, kdo je.
Mami, neříkej tak. Ten muž od vlaku se jen zdržel. Brzy se sprchne a odejde, snažila se Tereza uklidnit.
Dala jsi mu Alexovi oblečení? Co se stalo?
Řekla jsem, že od vlaku se zdržel. Jeho věci zmizely.
Bože. A ty ho domů přivedla? Přece ho neznáš! Nemyslíš, že bychom to neměly udělat? Přijdu pozdě, protože jsem se zdržela v obchodě. Mám ho někde zavolat?
Mami, neříkej blbosti. Už jsem všude hledala. Čekat na vlak dlouho. Osprchuje se a pak odejde, řekla tiše Tereza.
Koupelna už nebyla hlučná. Dveře se otevřely a zase zavřely.
Vzal jsem oblečení, usoudila Tereza.
Maminka si sedla ke dveřím a čekala.
Brzy vstoupil Milan, pozdravil se trochu stydlivě a vypadalo mu, že je vinen. Tereza pochopila, že slyšel jejich rozhovor.
Tak řekni, jak se takový silný a zdravý muže může stát taková věc? zeptala se maminka, upřeně mu do očí hledíc.
Omlouvám se, že jsem se přihlásil. Jel jsem na svatbu k dceři do Prahy. A teď nemám telefon, dokumenty ani peníze, rozpačkl se.
A co nás sem přivedlo? Nežijeme přeci u nádraží, zeptala se maminka.
Mami! Dejte mu jíst. Proč se tak ptáte? ozvala se Tereza rozhořčeně. Posaďte se ke stolu, Milane, připravila jsem vám polévku.
Když jsem byla malá, sbírala jsem kočky a štěňata na ulici, a teď vedu muže domů posunula se a uvolnila místo.
Jezte, Milane. Buď opatrný. Když se ti bude líbit moje maminka, tak odsud neodjedeš, řekla Tereza s lehkým sarkasmem.
Pracuješ celý den, nemáš soukromý život. Už ti brzy třicet, čas na manželku. Jak mohu mít klid, když nejsi se mnou? pokračovala maminka.
Mami, přestaň. Milane si myslí, že ho vezeme k sňatku, žertovala Tereza.
Nebojte se, uklidnila Tereza Milana.
Tak jo, máma máchla rukou a šla do svého pokoje.
Vaše máma je vážná, poznamenal Milan, odkládaje talíř.
Vychovala nás s bratrem jen ona. Jen se bojí, že zůstanu sama s dítětem v náručí, jako ona, přiznala Tereza.
Rozumím. Kde pracujete?
V květinářství. A co když nemám pas, peníze? zeptala se nervózně.
Slíbili mi pomoct. Můžu dostat telefon? Zavolám dceři, že nesplním svatbu, a kamarádovi
Počkej, řekla Tereza a šla do pokoje.
Maminka mezitím vytahovala ze šperkovnice zlatý prsten a náušnice.
Klid, zamručela maminka. A kdyby on nevím, kdo to je? Dám to tetičce Maše, řekla a odešla do chodby.
Tereza ho nenechala zastavit. Věděla, že stejně udělá po svém.
Položila Milanovi na stůl telefon a sama se posadila u okna.
Milan zavolal dceři a Tereza uviděla na jeho tváři, že dívka je zklamaná, že táta nepřijede na svatbu.
Pak volal někoho jiného a ptal se Terezy na adresu.
Za chvíli přijde řidič. Neměl jsem vůbec jet. Manželka nechtěla, abych se seznámil s jejím novým manželem. Tak to dcerka pozvala. Kéž bych to neplýtval, řekl Milan s úlevou.
A kdo jste, když přijde řidič? zeptala se Tereza.
Milan se začínal líbit. V oblečení bratra působil docela slušně, i když byl menší.
Mám malou firmu na opravy techniky s kamarádem. Malý společný podnik. Kamarád nám řekl, že nepojedeme vlakem, prý nezná Prahu, a na svatbě by nás nechtěl, vysvětlil.
Tak jsem jel vlakem. Letecky by bylo lépe. Vydržte ještě pár hodin a já odjedu, přesvědčoval sám sebe i Terezu.
Tereza se dívala na Milana a myslela si, že maminka má pravdu. Kdyby přišla domů po práci, přivítal by ji muž, děti by čekaly.
Život by měl smysl. Má skoro třicet, ale pořád žije s maminkou a žádné perspektivy.
Byl tu jednou i Lukáš. Zamilovala se, vztah mířil k svatbě, ale pak se zjistilo, že s její kamarádkou ztratil i snoubenku i přítelkyni.
Jste hodná. Všechno bude v pořádku, řekl najednou Milan a přerušil její rozjímání.
A vy? Proč jste sám? Všechno máte dokonce i podnik.
Ano, šel jsem na svatbu sám. Ale jste chytrá. Nic se nevydařilo. Rozvedl jsem se. Nemáte to tak, jak vy. Moderní ženy jsou opatrné, muži taky. Unavujete se po práci, já vám nedal odpočinout. Omlouvám se, dodal s úsměvem.
Hodinu ještě povídali, když se ozval mobil.
To jsem já. Sashka asi přijela, omluvil se Milan a vzal Terezin telefon.
Jede a už ho nikdy neuvidím. A pak se zase vrátí ty nudné dny, pomyslela si Tereza.
Tak tady je auto dole. Děkuji moc, položil Milan telefon na stůl a vstával.
Zapsal jsem si číslo, abyste mě nehledeli. Jsem Milan z vlaku. Asi mi nezavoláte, podíval se zvědavě na Terezu.
A kdybyste potřeboval pomoc, můžete se na mě spolehnout. Ještě jednou díky. Oblečení vrátím, nebojte se. Omluvte mě u maminky. Myslela si, že jsem nějaký podvodník, řekl Milan smutně, a Tereza sotva neplakala.
Cizí člověk, ale nechtěla, aby odešel. Kdo byl on a kdo ona? Tereza se usmála.
Už se nedostávejte do takových situací.
Ne. Teď budu jezdit jen autem nebo letět letadlem. Žádné vlaky, usmál se Milan.
Tereza sledovala, jak v hustých zimních soumracích Milan vyšel z podchodu, zastavil se u auta, přivřel okno a mávl rukou.
A je to. Zítra mě už ani nezapamatuje
Pustila jsi ho? zeptala se mamka z prahu, když se vrátila.
Takže se zlobíš, že jsi ho přivedla domů, a pak se ptáš, proč ho pustila, snažila se Tereza neskrýt, jak je smutná.
Je to dobrý člověk, to se vidí.
A proč jsi schovávala šperky?
Protože jsem nebyla rozumná povzdechla maminka.
Odešly tři týdny. V předvečer Nového roku už Tereza měla pocit, že Milan jí jenom zdál.
Všechno se zdálo neskutečně.
Pracovala 31. prosince v květinářství. Majitel se omlouval a slíbil, že jí pomůže osobně zákazníků mělo hodně.
Tereza se podívala z okna a najednou u vchodu uviděla pravého Dědečka Mraže.
Řekl nahlas něco kolem kolemjdoucím, rozdával bonbóny a mířil přímo k obchodu.
Dveře se otevřely a uviděla ho v červeném kabátě, s bílým vousatým kloboukem a velkým vakučem na rameni.
Mluvil s majitelem a jeho hlas byl Tereze povědomý.
Konečně Dědeček Mraže přistoupil k ní.
Věděl jsem, že pracuješ, tak jsem ti chtěl zvednout náladu. Povedlo se? podíval se na ni s nadějí Milan.
Povedlo, zasmála se Tereza.
Vidím, že dnes budu muset pracovat sám, řekl majitel hlasitě povzdech. Jdi domů, Terezo, s Dědečkem Mrazem. Já to zvládnu sám. Užij si život.
Terezu to nepřesvědčovalo.
O měsíc později odešla z práce a odjela do Brna k Milanu
Maminka byla šťastná.
Dceru jsem zařadila, teď si může odpočinout. A děti přijdou. Kdo jiný pomůže než babička?
Všechno špatné se říká osudem, dobré štěstí. Jedno bez druhého obvykle neexistuje.
Dejte lajk a napište svůj názor do komentářů!