Když Libuše vešla do bytu, hned ji upoutaly boty svých tchyní, ležící uprostřed vstupní haly. Bylo jasné, že odpočinout se tu nebude.
Věra Dvořáková vystoupila z kuchyně s výrazem, jako by byla obžalovaná v soudním spisu.
Zase jsi přišla k té nešikovné babičce? zeptala se. A dům, manžel, dítě to všechno má už v hávu. Dobře, že jsem přišla, jinak by tu jenom seděly hladové.
Věro Dvořáková, Mikuláš věděl, že dnes zůstanu déle. Večeři jsem připravila, jen ji on chce ohřát. Sám by si to zvládl i bez vaší pomoci, odpověděla Libuše.
Během deseti let manželství s Mikulášem si Libuše zvykla, že tchyně je vždy nespokojená, a její slova vnímala jako rádiové vysílání, co běží od rána do večera, aniž by na ně reagovala.
Na počátku to bylo těžké. Věra Dvořáková se stala druhou tchyní Libuše. První byla Jarmila Novotná žena slušná a zdrženlivá. Nikdy se nepletla do rodinných záležitostí svého syna, nedávala nevyžádané rady a nevtiskovala se.
Když ale potřebovala pomoc, byla připravena. Libuše vzpomínala, jak tchyně v noci hlídala tříměsíční Katku, když ta zaměnila den s nocí, jak přicházela a brala vnučku na procházku a říkala:
Nyní nic nedělej, jen si zdřímni. Lukáš přijde, sám si uvaří večeři.
Když Katce bylo pět let, v brněnském závodě došlo k nehodě a Mikuláš zemřel. Jarmila Novotná, která přišla o jediného syna, v té těžké chvíli neopustila zeťku a vnučku. První tři měsíce po ztrátě spolu ještě bydleli, podporovali se navzájem.
Libuše navrhla Jarmile, aby i nadále žila ve stejném bytě, ale Jarmila se odstěhovala do své vlastní garsonky:
Libuško, je ti jen dvacet osm. Jsi mladá žena, ještě najdeš svoje štěstí. Co já tu budu k tobě šplhat?
Libuše zůstala s Mikulášem tři roky a Jarmila se stala téměř matkou, protože její vlastní rodiče bydleli daleko a babička Katky už skoro zapomněla, že má duši.
Chování Věry Dvořákové, která se rozhodla mít právo vládnout v bytě své zeťky jako paní domu, Libuše šokovalo. Po první návštěvě druhé tchyně požádala manžela, aby mamince objasnil, že přichází jen na návštěvu a že by měl domlouvat časy a respektovat pravidla.
Na slova Věry, že chce pomáhat a jedná jen z dobrých úmyslů, Libuše odpověděla:
Už mi není osmnáct. Když jsem tehdy odešla ze školy, už jsem byla dost samostatná.
A po sedmi letech manželství už nemusím být učena, jak vařit a uklízet. Sama si poradím.
A kdybych přišla k vám, Věro, prošla se po koutech s bílou utierkou a udělala vám revizora.
Mikuláš byl svému ženě oporou; když se matka občas ztratila v hospodářství, řešil to s ní sám. Libuše nakonec naučila Věru, že se nesmí vměšovat do toho, jak vede domácnost a vychovává děti. Když po roce od druhého manželství porodila syna, Věra už nepřicházela s radami. Jenže chtěla.
Tužná věc byla, že tchyně měla kamarádku, která neustále Věru krmila, jak vychovává manželku mladšího syna. Věra chtěla podobně sdílet, ale neměla čím se pochlubit. Jediným rozdílem bylo, že neustále vyjadřovala Libuši nespokojenost, protože tato navštěvovala Jarmilu a pomáhala jí.
Kdyby byla tato stará jako blízká příbuzná! Když byla Katka malá, Libuše ji v létě posílala na chalupu k babičce jsem třeba ráda, že to tak bylo.
Teď už má Katka školu a Libuše k ní pořád jezdí. Uplynulo už tolik let! A ona se k ní jen dvakráttřikrát týdně přihazuje, říkala kamarádce.
Poslední rok Libuše skutečně častěji navštěvovala první tchyni. Věra Věru nazývala Jarmilu starou, ačkoliv byla jen o sedm let starší.
Ale nemoci se nedají přikrášlovat a Jarmila byla těžce nemocná. Libuše ji navštěvovala v nemocnici i doma.
Nějaké peníze pro cizí člověk utrácí, poznamenala tchyně.
Nebojte se, Věro, Jarmila, když zestárla, prodala chalupu, takže má na léčbu peníze a nebude si od vás půjčovat, odpověděla zeťka.
Když Jarmile opravdu došlo zle, Libuše najala pečovatelku a vzala si volno, aby s ní strávila půl dne, když byl Mikuláš v práci a syn ve škole. I tak to jen zdrželo odchodu Jarmily; po čase už nebyla.
Věra Dvořáková se pak začala zajímat o dědictví první tchyně.
Chalupa je prodána, ale peníze ještě všechny nevyčerpala. A důchod měla slušný určitě má nějaké úspory.
A dvoupokojový byt jistě připadne dědicům, zamýšlela se, ale Libuše se zatím neptala, bála se odpovědi.
Místo toho položila otázku synovi, a ten nebyl spokojen.
Na koho je testament? Samozřejmě na Katku je to její vnučka.
A Světlka, co to dělá? zeptala se matka. To je teda! Představím si, jak bude brečet!
Nebojte se o mě, řekla Libuše tchyni. Dlouho jsem věděla, že Jarmila vše zanechá Katce. Už ji rok předtím vedla k notáři.
Proč jsi se kolem ní otáčela, když jsi věděla, že ti nic nezbyde? překvapila Věru. Ať Katka ji alespoň pečuje.
Vysvětlila bych vám, ale bojím se, že nepochopíte, odpověděla Libuše.
Včas byl dědictví vyřízen, Katka dostala všechny dokumenty k bytu i podíl.
Rozhodlo se, že dokud bude studovat a bydlet v koleji, bude byt pronajímat a peníze posílat na její účet. A až Katka dokončí vysokou školu, sama si rozhodne, zda se vrátí do rodného města a usadí se, nebo zůstane v regionálním centru a koupí si nový byt.
Když Věra uslyšela, že byt budou pronajímat, navrhla:
Proč tam pustit cizince? Mohou něco rozbít. Nechte tam radši Květu žít.
Třicet pět let stará Květa Dvořáková, mladší dcera Věry, stále bydlela s matkou. Byla pěkná, s dobrým tělem, měla vysokoškolské vzdělání, pracovala a občas měla románky, ale svatba se jí nepodařila.
Věra samozřejmě svou dceru trápila:
Proč se Květa nemůže dočkat štěstí? Tady je Libuše, vdova s dítětem, a přitom si přivlastnila mého Mikuláše! přemítala.
Myslela si, že když bude mít dcerka vlastní byt, snad se provdá.
No, že ten byt patří Katce, nic se tím neděje. Za třičtyři roky se může stát cokoli třeba Katka potká v tom městě muže s bytem a pak mu nabídne Květu. O těch plánech Věra zatím mlčela.
Jaká zklamání, když Katka odmítla Květu pustit do svého bytu!
Nebude platit jako ostatní nájemníci, řekla Katka. Já chystám brzy hypotéku. Možná se po univerzitě přestěhuju do hlavního města, tak peníze budu šetřit.
Lakota, Katko, vše je v tobě, řekla Věra Libuše. Obě jen o sobě přemýšlíte. Kdyby Květa měla byt, možná by se už za tři roky provdala.
Mami, máš třipokojový byt. Prodáš ho, koupíš si jednopokojku a Květu, navrhl Mikuláš.
Jsi zajímavý, rozčílila se matka. Ten třipokoj je můj, vaše podíly tam nejsou. Proč bych se v starých letech musela hníst? Já celý život v tom bytě žiji a nikam se nepřesuňuji.
Ne, ne Kolá, vy, přerušila Libuše. Nechcete obětovat svůj byt pro vlastní dceru, ale na cizí jenom klováte ústa.
Tak Květa zůstala s matkou. Katka pronajímal svůj byt, dokud studovala, pak ho prodala a koupila nový v regionálním centru. Do Prahy také vycestovala, ale jen na týden. Jak se říká: Krásné je tam, kde nás není
Co si o tom myslíte? Napište do komentářů a dejte like.