Ty už, Jarmilo, nebuď na mě zlá, nebudu s tebou žít, řekl Šimon.
A co kdybychom to zkusili, Šimko? odpověděla Jarmila, sotva mrknula, a na tváři se jí zatřpytily červené růžky.
Řekl jsem vše, Terezo zamumlal Šimon.
Jarmila Podberzáčková se narodila, když Šimon byl ještě v první třídě. Perfektně si pamatoval její matku, místní krasavici Ladislavu, která se pyšnila širokým břichem, a jejího hrdého otce Václava. Když Ladislava vyjížděla z brány kočárek, do kterého se Šimon chtěl pořád podívat, připadal mu ten okamžik jako zázrak.
Šimon dospíval, Jarmila rostla. Jednoho dne vyběhla z brány rodičovského domu ve svítivém šatečku s velkým mašlovým uvázáním na zlatavých vlasech. Bavila se s kamarádkami a stavěla u plotu domeček z větviček. Šimon to všechno sledoval z okna domu naproti, na druhé straně ulice, přesně naproti podberzáckému domu.
Šimko, prosím, doprovodíš Jarmilu, požádala jednou Ladislava.
Šimon nepřijal odmítnutí a téměř celý rok se staral o první třídu Jarmilu. Zpočátku šli do školy tiše, ale Jarmila brzy přestala vydržet a začala Šimona zahánět svými historkami ze školních rozdělení. Její vyučování končilo dříve, a tak trpělivě čekala, až Šimon může odejít.
Občas se Šimon vracel domů s ostatními spolužáky a Jarmila kráčela s nimi. Zvykla si na to, že ho ráno čekala u brány; kdykoli vyšla, chytil ji za ruku a šli spolu do školy.
Na podzim dalšího školního roku Jarmila tiše požádala, aby mohla jít se svými kamarádkami. Dívky šly vpředu, Šimon šel v patřičné vzdálenosti a byl připraven pomoci, kdyby bylo potřeba. Jednou se na cestě objevil husí kmen. Hus se kroutil, syčel a máchal křídly, dívky se bál. Šimon se postavil mezi ně a pták, a ti projeli s křikem.
Rok nato Šimon odjel studovat do velkého sousedního města, kde byl desetiletý gymnázium, a domů jezdil jen o víkendech a prázdninách. Jarmila mu už připadala cizí, mlčky míjela brány, nepozdravila ho. Později se Šimon vpisoval do letecké školy a domů jezdil jen zřídka.
Mami, kdo je to, Jarmila? zeptal se Šimon, když se po obědě objevil vysoký, štíhlý podberzácký dívka.
Naše Jarmila! odpověděla maminka a usmála se z okna.
Kdy už se to stalo? zeptal se údivem Šimon.
Čas to přinesl povzdechla se maminka s lehkým úsměvem. Každý den se těšíme, co nám rodiče darovali!
Šimon občas Jarmilu zahlédl v rohu okna, kde ho zakrýval záclonový květinový závěs. Viděl ji, jak nese kbelíky k vodnímu sloupu, a vítr rozfoukal její šaty jako plátno na větru. Ráno pak Jarmila v přísném kalhotovém obleku šla na zkoušky. Šimona to zas napadlo, že ji opět doprovodí.
Poslední kapkou byl hlas, který zaslechl, když pomáhal otci opravit plot: S takovým hlasem můžeš jít až na konec světa! Jednoho dne, když šel z brány s kbelíky vody, potkal ji u sloupu.
Dobrý den! pozdravila Jarmila první a zasáhla Šimona přímo do srdce.
Dobrý den, Jarmilo, odpověděl Šimon, ačkoliv se mu chřtil hlas.
Kbelíky se pomalu plnily a Šimon neznal, o čem by s ní mohl mluvit. Odjížděl domů s tichým smutkem, ale teď už pochopil, že se do ní zamiloval. Poté přišla povinná služba a přidělení, a Šimon skončil v arktickém Murmansku.
***
Když se po několika letech vrátil domů s nadějí, chtěl Jarmile vyznat city, protože už oba byli ve vhodném věku. První den se unavil po cestě a pak nastal těžký pracovní režim. Otec, jak vždy, připravil plán pro co nejefektivnější využití pracovní síly. Ráno druhého dne jeli do lesa na těžkou řezbu, pak museli rozdělat dříví a uložit je do stodoly. Otec také opravil dřevěný pražec v sauně a podlahu v kurníku. Dny plynuly, a Šimon jen občas pohlédl na sousední bránu, která bývá zavřená. Z ní vycházela Ladislava nebo Václav, ale Jarmila se neobjevila.
Mami, proč Jarmila není? zeptal se jednou Šimon.
Šla studovat do města, bydlí už v Praze, odpověděla matka.
Šimon se vrátil do Murmanska a už jen jednou Jarmilu zahlédl, což ho moc netěšilo. Stal se nechtěným pozorovatelem za záclonou. Šel s ní dlouhý chlapec, vysoký venkovák, který se smál svým vtipům, a Jarmila mu věcně úsměvem přikývla. Šimon zjistil, že se Jarmila provdala za něj a žijí nyní v léčebném zařízení.
Občas, když Šimon přijel k rodičům, slyšel její hlas, a maminka ho napomenula: Šimone, přestaň už trpět, nejsi už chlapec Tím mu připomněla, že život plyne dál a že staré city se někdy musí pustit.
Nakonec si Šimon uvědomil, že láska není jen o setkání, ale i o schopnosti nechat druhého jít svou cestou. V tom poznání našel klid a pochopil, že pravý úspěch spočívá v tom, být vděčný za minulé chvíle a nepřichovávat se ztraceným stínem minulosti.
**Životní poučení:** Někdy je nejlepší, co můžeme udělat, přijmout, že věci se mění, a s úctou k sobě i k druhým jít dál.