Ivana, sevřená v křesle, si přitiskla ruce k dolní části břicha. Všude bolest, výkyvy a připomínka toho, co ji čeká. Vždy totéž: ostrá bolest, pak krvácení, sanitka, nemocnice a prázdnota uvnitř. Bylo to potrat, žádné pochyby. Třetí potrat za poslední dva roky, předtím zmrzlá těhotenství a ještě dříve potrat. Ten první, za který Ivana platí dodnes neúspěch stát se matkou.
Natáhla ruku k telefonu a vytočila číslo záchranky. Za půl hodiny ji naložili do sanitky, zatímco ivana posílala číslo Petrovi, aby ho varovala, že ho k večeři nečeká.
Znovu? zeptal se Petr, a Ivana ani slovo neodpověděla. Po tvářích jí tekly slzy zoufalství a zklamání v sobě samé. Kolik ještě? Proč pořád to samé? Zná Ivana důvod těch opakujících se zmatků? Kdyby tehdy nešla pod nůž ke spornému lékaři, vše by mohlo být jinak. S Petrem mohlo být už pět let staré dítě. Dítě ale nebylo a možná už nikdy nebude.
To bolí! vydechla, zatímco lékař jen přiklopil kapesníku a bez emocí se na ni podíval.
Dva dny v nemocnici se táhly nesnesitelně dlouho. Pak vyřazenka, Petr s kyticí růží, vše zase jako podle scénáře.
Jsi tak bledá, řekl, a Ivana jen slabě přimhouřila oči. Radosti nebylo, nemohla mu porodit dítě, to bylo jasné.
Na cestě domů, sedící vedle muže, Ivana drbala v ruce krásnou kytici růží, pak se otočila k Petrovi a řekla:
Už dál nebudu zkoušet. Nemohu ti dát dítě.
Nemluv tak, ještě to vyjde, snažil se Ivana podpořit manžel, ale ona jen lehce povídla.
Věříš tomu? Pět let na holé obloze. Mám skoro třicet, ty máš skoro třicet pět. Stačilo to, už jsem si zahrála na budoucí matku. Lékaři říkají, že šance nejsou, možná je čas je poslouchat.
Ivo, budeme mít děti, namítl Petr, vzpomeň si na slova profesora Hána. Říkal, že šance jsou, když se dodrží jeho předpisů.
A kde je tvůj profesor? zeptala se nervózně Ivana. Už není naživu, kde jsou ty předpisy, které mám dodržovat? Vyprchaly spolu s tvým profesorem! Dost, Petro, stačí. Nechci tě trápit, ani sebe.
Co tím chceš říct? zamračil se manžel, aniž by odešel z cesty.
Ivana zhluboka nadechla a pak odvrátila tvář.
Rozejdeme se. Najdeš ženu, která ti dá dítě, všechno bude v pořádku. Nezasloužím si tvou trpělivost a něžnost. Jsem prázdná, v mně nemůže přetrvávat život, jsem jen nicotná.
Řekla to, a slzy se jí podkládaly k hrdlu. Petr vzal její ruku, přitiskl ji ke svým rtům:
Nemluv blboskvě. Překonáme to. Lidé žijí i bez dětí, a my to zvládneme. Štěstí nespočívá v potomcích.
A v jejich počtu, brečela Ivana, stačí, Petro. Nebudeme ti bránit otcovskému štěstí.
Nechci tě odepřít od rodinného štěstí, přerušil ji Petr.
V tom byl celý: zamilovaný do své ženy, snášel její výkyvy a byl připraven dál snášet, jen aby byla po jeho boku. Bojoval o ni dlouho, prorážel překážky, a když se Ivana stala jeho manželkou, Petr usoudil, že už nic dalšího k štěstí nepotřebuje. Jen malý soumrak radosti, ale osud jim stále nechtěl dopřát dítě.
Petr znal Ivanu podrobně. Věděl, že před ním byla vdaná za staršího muže, na kterého ji nutil otcetiran, a že od něj udělala neúspěšný potrat. To vše vyústilo v současnost, ale změnit minulost nebylo možné. Ivana už dlouho žila s Petrem, otce neznala, sotva něco věděla o své mladší sestře.
Nečudím se, že by otec jednou přiměl i ji k manželství s nějakým šmejlem pro svůj prospěch.
Mladší sestře Ivany bylo dvacet dva let, byla krásná a chytrá, podobně jako starší, jenže se podřizovala otci a jeho přáním horlivěji než Ivana. Otec vychovával dcery sám, bývalé manželky neměly přístup k výchově, protože tyran tak rozhodl. Řídil své děti jako svůj obchod: tahal za nitě, jako loutkář, a rozhodoval za ně.
Ivana uprchla od něj ve dvaceti čtyřech letech, poté potkala Petra a přerušila všechny styky s otcem. Od té chvíle mu zakázal kontakt s mladší sestrou, a tak když na prahu Ivanyho domu vstoupila Jitka, starší sestra byla šokována.
Co se stalo? zeptala se okamžitě, a až pak si všimla Jitčina vyčnívajícího břicha.
Uteču od otce, vzlykla Jitka a vrhla se do Ivanyho náruče. Od návratu z nemocnice uplynula necelá týden, Ivana se trochu uklidnila, a pak přišla další překvapení.
Co chtěl udělat? zeptala se Ivana.
Chtěl Chtěl, abych udělala potrat.
Bože můj, jsi těhotná! vykřikla Ivana, otáčejíc se k sestře a zaplavena slzami. A od koho?
To není důležité. Jitko, to není důležité. Je to láska. On je ženatý, nepotřebuje dítě. Otec řekl, že buď udělám potrat, nebo mě násilně odveze k lékaři.
Ivana plakala spolu se sestrou. Jitka byla tak křehká, tak bezbranná, tak blízká. Neviděly se pět let, a Jitka z ošklivé kačky se proměnila v pravého labutě. Ale otec stále rozbíjel vše, a Ivana věděla, že během několika dní se mladší sestra bude chtít vrátit domů. To nedovolit nemohla.
Petr v klidu přijímal příchod Jitky do svého domu. Nikdy neodporoval Ivany rozhodnutí. Miloval ji tak, aby nevzdával nic, co jí bylo drahé, a Ivana nikdy nevyužila jeho lásku proti rodinnému štěstí.
Samozřejmě uplynul necelý týden, a Jitka prohlásila, že už nechtějí otce trápit svou nepřítomností.
Nikdy tě nenechám odejít! křičela Ivana, chytajíc sestru za ruce. Chceš, aby ti udělal ještě horší? Neuvažuj jen o sobě, mysli na budoucího syna.
Už je pozdě na potrat, on mě nemůže přinutit, odpověděla Jitka se sebejistotou. Žádný lékař se mnou nepostará v dvacáté první týdnu.
Ale umělá porod může vyvolat! namítla Ivana. Nic nepochopíš. Do čaje ti nasypou něco špatného a začneš rodit. Víš, jaké to je? Ne, nevíš! A já vím!
Ivana se rozplakala a svými slzami i přesvědčením přesvědčila Jitku o pravdě. Mladší sestra zůstala, ale stále si připomínala otce a cítila se před ním vinnou.
Jitka porodila v červenci a hned se chtěla vrátit domů. Ivana popadla miminko a přitiskla ho k sobě:
Nedovolím ti odnést syna tomuto parchantu! Chceš, aby tě otec vychoval do stejného monstra, jakým je on? Jestli chceš odejdi, Tomáše nedám.
Jitka pokrčila rameny:
Tak ať ne. Otci stačilo, že jsem se vrátila, jen bez dítěte. A ty jsi pro něj pořád jen odříznutý kousek, ber si toho křičícího a věčně nespokojeného potomka.
Ivana věděla, že Jitka má jen poporodní depresi. Uplyne měsíc, možná i déle, a sestra se nakonec vrátí pro dítě. Ale Ivana si užívala, jak má v ruce ten křičící balíček, nasává jeho vůni, poslouchá jeho výkřiky.
Rozumíš, že ho vezme, opatrně řekl Petr, dříve či později se Jitka vrátí pro syna.
Rozumím, odpověděla Ivana, a uvnitř jí trhala bolest. Doklady ukazovaly, že tříměsíční Tomáš je cizí, a neexistovala žádná záruka, že se otci objeví.
Tak se to stalo. Otec zavolal Ivanu, řval do sluchátka a vyhrožoval, že ji roztrhá:
Jestli mi nevrátíš mého vnuka, odtrhnu ti hlavu, i tobě i tvému manželkovi.
Ivana poslouchala otce, uvnitř jí mrzla zima a čekala na příchod otce den za dnem. Chtěla chytit miminko, sbalit věci a utéct z města, kamkoli oči míří. Kdyby nebyl Petr, který ji chránil a byl připraven ji bránit za každou cenu, udělala by to. Byla připravena čelit otci, ale strašně se bála mu do očí podívat. Setkání se nekonalo.
Místo toho nastala tragédie. Jitka a otec havarovali, oba zahynuli na místě. Tomáš zůstal u Ivany a ona se pustila do papírování opatrovnictví nad synovcem. Nikdo už o něj nechtěl, a tak se Ivany naskytla šance mít dítě. Považovala tuto šanci za poslední. Petr nesouhlasil, rozuměl, že jiná možnost už neměla.
Papírování se protáhlo, Ivana musela běhat mezi úřady, aby získala papíry na Tomáše. Trápila se po sestře, i otce jí bylo někdy líto, ale nyní měla dítě, syna, kterého mohla považovat za svého. Už byl téměř její, a podobal se Jitce.
Zastřelá s papíry, Ivana úplně zapomněla na pravidelnou návštěvu gynekoložky. Ta ji pochválila, pak najednou zeptala:
Slyšela jsi o zpoždění?
Ivana pokrčila rameny:
Mám. Ale nemyslela jsem na to, stres, chápeš.
Jaký stres! zakřičela lékařka. Dělala jsi test?
Ivana odmítavě zavrtěla hlavou.
Rychle k ultrazvuku! rozkázala lékařka.
Bylo to to nejdéle očekávané těhotenství. A nejen těhotenství, ale takové, co překročilo dvanáctý týden.
Poprvé máš dítě takto dlouho, řekla lékařka, to je dobré znamení. Lež si na odpočinek.
Cože! Mám dítě v náručí.
Máš dítě uvnitř! A manžel je, ať se stará o jedno, zatímco nosíš druhé. Podívej se na monitor! Zdravé miminko uvnitř, zaslouží si život.
Ivana souhlasila. Po dvou měsících opustila nemocnici s uchovaným těhotenstvím a duševním klidem, že všechno dopadne dobře. Před nemocnicí ji čekal Petr s kyticí růží a teď i s kočárkem. V kočárku seděl Tomáš, radostně pískající, když uviděl Ivanu. Usmála se, pohladila své břicho, objala manžela a potom syna. Vůz se v ní rozhrnulo, že brzy se objeví dcera, která má přijít na svět během několika měsíců. Poslední šance, šťastná šance, naplnění snu a naděje na lepší budoucnost.