Zdeňko, tví vnoučata vyčerpaly všechny mé ostružinové keře!Sousedka ani nevyčítala.
A co s tím?To jsou jen děti.
Jak to?Zničily celý můj úroda!
Toni, nebuď smutná, to jsou jen drobné bobule.
Anna Vondráčková každé ráno vycházela po své chalupě s hrnkem čaje v ruce, kontrolovala záhony a obdivovala ovocné stromy.
Pozemek, který sdílela se svým manželem Petrem Mikolášem, byl rozlehlý patnáct hektarů. Polovina patřila k zahradě s bramborami, mrkví a zelím. Druhá polovina byla ovocný sad s jabloněmi, hruškami a keři.
Nejvíc se Anna pyšně chválila svými ostružinovými keři. Před pěti lety zasadila první sazenice a nyní čekala na první bohatou úrodu.
Vedle rostly černý bez, který každoročně hýřil sladkými plody, a podél plotu se táhla vinná réva s těžkými trsami.
Petře, podívej, jak se ostružiny třpytí!volala k manželovi.
Krása,přikývl.
Do léta je navštěvovali vnoučata Šimon, dvanáct let, a Vladěna, deset let. Děti pomáhaly na zahradě, sbíraly bobule, koupaly se v řece. Anna v nich nenašli nic zlého.
Vedle žila sousedka Zdeňka Petrková. Její pozemek byl malý šest hektarů, žádná zahrada, jen květinové záhony a útulný domek.
Do jejího domu v létě přicházelo pět vnoučat od čtyř do čtrnácti let. Byla to velká rodina; rodiče pracovali ve městě a babička celý léto hlídala děti.
Děti si spolu hrály, běhaly po obou chalupách. Anna tomu nebránila, naopak se těšila na dětský smích.
Tatičko Toní, můžeme si u vás zahrát?ptala se sousedská vnoučata.
Jasně, moji milí. Jen buďte opatrní k záhonům.
Jednoho rána Anna spatřila podivný pohled. Některé keře ostružin byly téměř holé, místo modrých plodů visely jen zelené, nedozrálé bobule.
Petře, pojď sem!zavolala manžela.
Co se stalo?
Podívej na ostružiny. Kde jsou plody?
Petr přistoupil blíže a pečlivě prohlédl keře.
Divné. Včera byly plné.
Možná ptáci?
Ptáci zabírají po jedné bobuli, ale tady je vše prázdné. Vypadá to, jako by někdo sbíral úmyslně.
Anna šla zkontrolovat i černý bez. Ten byl téměř bez listí, i nedozrálé bobule byly odtržené.
Petře, i bez někdo sebral!
To se nedá věřit!
Fakt zůstával faktem keře, které včera šuměly plody, dnes stojí holé.
Večer Anna rozhodla pozorovat. usedla na lavičku s knihou, ale oči upřeně sledovaly zahradu.
Po hodině zahlédla, jak se skrz díru v plotu vplížilo pět vnoučat sousedky. Všichni najednou zamířili k ostružinám.
Podívejte, jaké jsou modré!radovala se nejmladší.
Nasbíráme všechno,navrhl starší.
A děti začaly systematicky trhat keře, které zbývaly. Jedly na cestě, plnily si kapsy a ukládaly úlovek do nalezeného sáčku.
Anna vystoupila ze svého úkrytu:
Co tu děláte?
Děti se zastyděně zmrazeně podívaly, starší se snažily schovat sáček za záda.
Jen jsme si trošku pohráli,omlouval se třináctiletý Mikuláš.
Trošku?Všichni jste keře vytrhali!
Tatičko Toní, můžeme ještě něco vzít?ptala se čtyřletá Katka.Jsou tak chutné!
Ne, to jsou naše bobule, pěstovali jsme je sami.
Děti se skryly a připlížily se zpět k díře v plotu. Anna je sledovala očima a zamířila k sousedce, která seděla na verandě.
Zdeňko, musíme promluvit.
Poslouchám.
Tví vnoučata vytrhali všechny moje ostružiny!
Sousedka ani neukázala údiv.
A co?Jsou jen děti.
Jak co?Zničili celý můj úroda!
Toní, proč jsi smutná?Je to jen pár bobulí.
Anna se zarazila nad takovou reakci:
Bobule?Pěti lety jsem ostružiny pěstovala!Každý keř zalévala, hnojila!
No, zase něco vyroste.Řekla Zdeňka.
Zdeňko, můžeš se omluvit?
Za co?Děti jsou jen děti.Co od nich chtít?
Rozhovor zapadl do slepé uličky. Sousedka vůbec neviděla chování svých vnoučat jako špatné.
Následující den Anna zjistila, že zmizely i hrozny vinné révy, ty samé, co měly dozrát do konce srpna.
Zdeňko!zavolala přes plot.
Co zase?
Tví vnoučata teď zničili víno!
Co to bylo?Jistě kyselé.
Samozřejmě kyselé!Ještě zelené!Všechna hrozna jsou vytržená!
Zkoušeli a pak odhodili.řekla Anna.Děti jsou zvědavé.
Anna pocítila, jak se jí vnitřně vaří.
Zdeňko, tvoje děti ničí celý můj sad!
Nehrej se!Sád máš velký a bohatý.
K čemu bohatý?Já ty rostliny roky pěstuju!
Tak pokračuj.
Sousedka se zvedla a zamkla dveře.
Večer Anna vyprávěla manželovi o hádce se Zdeňkou.
Představ si, ani se neomluvila!říkala.Říká, že děti jsou jen děti.
Co jsi chtěla?otočil rameny Petr.Snadněji odmotá než s dětmi vést rozhovor.
Ale to je krádež!
Toní, nehlupuj.Děti jsou malé, nechtějí to pochopit.
Třináct let má už rozum!nedávala tomu pokoj.
Petr jen povzdechl. Nechtěl svádět sousedy k hádkám kvůli bobulím.
O pár dní později zmizela i rakytník.
Už to nemůžu vydržet!řekla rozhodně manželovi.
Anna opět zamířila k sousedce. Zdeňka zalévala květiny konvičkou.
Teď už i rakytník jste sežrali!
Který rakytník?
Můj!Tví vnoučata zase prolomili plot!
Toní, co to máš?Takhle se to rozpadlo?Bobule jen poškrábaly, není to katastrofa.
Ne poškrábaly, ale vytrhli!Můj celý úroda je pryč!
Proč si tak stěžuješ?Jsi přece vinen!
Jak jsem vinen?
Kdo jim dovolil běhat po tvém pozemku?Zvykli si, že všechno je volné.
Myslela jsem, že budou kamarádit!
Tak získala výsledek svých dobrých úmyslů!
Sousedka položila konvičku a šla do domu:
A pak, pokud nechceš, aby zase brali, postav vyšší plot.Jinak budou všichni dál prolézat.
Zdeňko, ale musíme dětem vysvětlit, že cizí věci nesmíme brát!
Musíme, ale k čemu?Vždy stejně nepochopí.
Anna se vrátila domů rozrušená. Usedla na lavičku a rozplakala se. Týlé roky pracovala v zahradě, čekala na úrodu, a najednou vše zmizelo.
Toní, proč pláčeš?utěšoval ji Petr.Příští rok přijdou nové bobule.
Nejde o bobule!křičela.Sousedka ani nechtěla omluvit!Je úplně nevlídná!
Co od ní očekávat?Vždyť je to taková.
Zdeňka měla pověst v místním dětinském táboře jako člověk ne vždy přátelský, ale dosud s Annou vycházela v pořádku.
Petře, postavíme vyšší plot?
Můžeme, ale bude to drahé.
Co jiného?Jinak rozdrtí celý můj sad.
Následující den začali stavět nový plot. Petr přinesl prkna, drát a sloupky, pracoval od rána do večera.
Zdeňka sledovala stavbu ze svého dvora a posměšně poznamenala:
No, jaký chamtivý!Zahradili se proti dětem!
Anna jen stiskla rty.
Vnoučata sousedky se i nadále snažila najít nové otvory, ale Petr všechny díry zacel a ucpal každou skulinu.
Tatičko Toní, proč jste postavili plot?zeptala se malá Katka.
Abychom chránili bobule.
Můžeme u vás zase hrát?
Ne, už ne.
Plot pomohl, ale vztahy se sousedy už byly nenapravitelné. Zdeňka se při setkání vyhýbala, děti už nepřicházely.
Sknera!křičely přes plot.Babičkosknera!
Anna se snažila nebrát to k srdci, ale bylo to těžké. Dříve byl dvůr plný dětského smíchu, teď vládla tichost.
Zdeňka mezitím vyprávěla ostatním zahrádkářům svou verzi:
Představujete si, jak jsou chamtiví!nedávají dětem bobuli!Postavili vysoký plot!
Co, hodně sežrali?ptali se sousedé.
Jen pár kousků!A ona říká, že jí ukradli miliony!
Zdeňčina verze se jevila výhodnější. Kdo uvěří, že děti snědly celý úroda?
Postupně se v osadě šířil názor, že Anna je chamtivá a nepříjemná, zatímco Zdeňka je dobrosrdečná babička, která vychovává pět vnoučat sama.
Do konce léta se situace jen zhoršovala. Děti sousedky, ztracené ze zahrady, se začaly mstít jinak házely míč přes plot, házely odpadky.
Jednoho rána Anna našla po celém pozemku roztroušené nedopalky a obaly.
Zdeňko, řekni svým vnoučatům!
Co udělaly?
Rozsypaly odpadky na zahradu!
Jak to víš?Možná vítr přinesl.
A děti dál vandalizovaly vodou stříkaly ze zahradního hadice, házely kamínky do oken.
Anna si uvědomila, že babička je ani nebrání, nýbrž je i podporuje.
Myslíš, Petro, zavolat policii?
Toní, co to děláš!Nevyvolávat zbytečné hádky kvůli dětským šprýmům?
Ale vandalizují!
Počkáme.Léto brzo skončí, odjedou.
Skutečně, koncem srpna se hlučná skupina rozjela na město.
Anna večer seděla na lavičce v tichu a přemýšlela o dalším létě. Snad Zdeňka opět přivede svých pět vnoučat. A co pak?
Opět napjaté vztahy přes plot, kamínky na záhony, nadávaní? Děti ji nyní vidí jako krutou babičkuskneru, a její sousedka se nehodlá přesvědčit, že je v pořádku.
Zahrada už pro ni není místem radosti a odpočinku je to pevnost, kde musí bránit nejen bobule, ale i svůj klid.
Co byste udělali na jejím místě? Jaká je vaše rada Anně?