Kájo, jsi v pořádku? Myslíš, že tě kvůli penězům zvu k sobě bydlet? Škoda, že tě nemám, a to je vše.
Karel seděl ve speciálním křesle a koukal přes zakrnělá okna na ulice. Měl smůlu okno z nemocničního pokoje vedlo do vnitřního dvora, kde byl útulný dvorek s malými stánky a květináky, ale skoro žádný člověk.
Kromě toho byl venku zima a pacienti už moc nevycházejí ven na procházky. Karel ležel v pokoji sám. Týden předtím ho vyhodili z pokoje soused Jan Timánek, a od té chvíle mu bylo opravdu osaměle.
Jan byl společenský chlap, vtipálek a měl tisíc příběhů, které rád předváděl jako divadlo. Byl totiž studentem třetího ročníku divadelní fakulty. Když byl s Janem, nudit se nedalo. Každý den k němu přicházela matka s čerstvým pečivem, ovocem a sladkostmi, kterými se štědře podílel s Karlem.
Po Janově odchodu z pokoje se v místnosti ztratil domácí kouzlo a Karel se cítil nejvíc osamělý a nepodstatný.
Jeho sklíčené myšlenky přerušila sestřička, která vešla dovnitř. Když se na ni podíval, smutnil ještě víc: místo sympatické mladé Elišky se objevil vždy zamračený a neustále nespokojený Ludmila Arkadyevna.
Za dva měsíce v nemocnici Karel neviděl, jak se Ludmila usmívá, ani jednou. Její hlas byl stejně drsný, hrubý a nepříjemný, jako výraz její tváře.
Co to máš, Kájo? Na lůžko! vyjekla Ludmila a držela připravený stříkač.
Karel unaveně vzdychl, otočil křeslo a přikročil k posteli. Ludmila ho rychle přemístila do ležící polohy a pak ho otočila na břicho.
Sundej kalhoty, rozkázala. Karel poslechl a nic nepocítil. Ludmila podávala injekci s takovou dovedností, že mu v duchu vždy poděkoval.
Zajímalo by mě, kolik jí je? zamyslel se Karel, když sledoval, jak se soustředěně zabývá jeho štíhlou rukou. Určitě už je v důchodu, důchod je malý, takže musí pracovat a je proto taková.
Když konečně zavedla tenká jehla do téměř neviditelné žíly, Karel se jen lehce zkřivil.
Tak hotovo. Šel dnes doktor? zeptala se najednou, už se chystala odejít.
Ne, ještě ne, zamával hlavou Karel. Možná přijde později
Počkej. A nesedni u okna fouká a je to suché jako křemen, řekla Ludmila a vyšla z pokoje.
Karel chtěl být podrážděný, ale nemohl: v jejích drsných slovech se skrývala podivná, jak se zdá, starostlivost. Nakonec si uvědomil, že žádnou jinou nemá
Karel byl sirotek. Rodiče zahynuli, když mu bylo čtyři. V jejich vesnickém domě vypukl strašlivý požár a Karel byl jediný, kdo přežil. Málem ho matka, když se snažila zachránit, vyhodila z rozbitého okna do sněhu. To se jí podařilo těsně před tím, než se střechou šířil plamen a pohřbil celou rodinu.
Tak skončil v dětském domově. Příbuzní existovali, ale nikdo mu neposkytl útočiště. Z matky zdědil jemný, sníleký charakter, zelené oči a z otce výšku, štíhlý krok a talent na matematiku.
Vzpomínky na rodiče mu přicházely jen jako krátké scény z filmů smějící se s maminkou na vesnickém festivalu, nebo jak sedí na otcových ramenou a cítí letní vánek na tváři.
Pamatuje si také velkého červeného kocoura, kterého nazývali buď Míša, nebo Bařik Fotografie z rodiny se při požáru zničily a nic nezbylo.
V nemocnici ho nikdo nenavštěvoval neměl koho. Když mu bylo osmnáct, stát mu přidělil prostorný pokoj v koleji na čtvrtém patře. Žil sám, ale občas ho přepadla taková tíživá smutek, že chtěl brečet. Postupně si zvykl na samotu a dokonce v ní objevil výhody.
Dětství v dětském domově mu však někdy ubližovalo: když viděl děti s rodiči na hřištích, v obchodech nebo jen na ulicích Prahy, vryly se mu hořké, nepříjemné myšlenky.
Po škole chtěl nastoupit na univerzitu, ale nedostal dost bodů, tak musel jít na technickou školu. Líbilo se mu to a obor ho zaujal. S ostatními spolužáky se však nedokázal sblížit byl tichý a uzavřený, a on raději četl vědecké časopisy než se zapojil do hlučných hráčských večírků nebo počítačových her.
Občas si povídali jen o studiu. A s dívkami Karel byl spíše plachý, než aby se prosadil. V osmnácti a půl letech vypadalo, že je mladší než šestnáct, takže se stal takzvanou bílou včelou ve skupině, což mu vůbec nevadilo.
Před dvěma měsíci, když se zdržel na hodině, vyrazil po zmrzlém chodníku a vešel v podchodě, přičemž si zlomil obě nohy. Zlomeniny se hojily pomalu a bolestně, ale poslední týdny už bylo lépe.
Doufal, že ho brzy propustí, ale měl i obavy: v domě, kde bydlel, nebyl výtah ani přístup pro osoby s omezením. A tak musel sedět ve vozíku ještě dlouho
Po obědě do pokoje vstoupil traumatolog Roman Abramov. Prohlédl Karelovy nohy a rentgen a řekl:
Tak Kájo, mám pro tebe dobrou zprávu: tvoje zlomeniny se konečně spojují, jak mají. za pár týdnů budeš možná stát na berličkách. Nemá smysl dál ležet, budeš léčit ambulantně v poliklinice. Za hodinu ti přinesou propouštěnou a můžeš být volný. Někdo tě tu pošle?
Karel přikývl.
Skvělé. Zavolám Ludmilu, pomůže ti sbalit věci. Buď zdravý, Kájo, a snaž se už k nám nevracet.
Budu se snažit.
Doktor mrknul a odešel. Karel přemýšlel, jak dál. Přerušila ho Ludmila.
Co tam sedíš? Už tě propouští, podala mu batoh ležící pod postelí, sbírej se, Nina Petrova přijde vyměnit ložní prádlo.
Karel si do batohu zabalil své věci a všiml si, jak ho sestřička pozoruje.
Proč jsi lhal doktorovi? zeptala se, sklonila hlavu.
O čem mluvíte? udělal překvapený obličej.
Nezlob se, Karle. Vím, že ti nikdo nepřijde. Jak se dostaneš domů?
Nějak to zvládnu, zamumlal.
Pořád budeš ještě půl měsíce na berličkách. Jak budeš žít?
Zvládnu, nejsem dítě.
Najednou si Ludmila sedla vedle něj a podívala se mu do očí.
Kájo, možná to není moje věc, ale s takovými úrazy budeš potřebovat pomoc. Sám to nezvládneš. Neber to osobně, říkám pravdu, řekla tiše.
Sám si poradím.
Ne, neporaďíš. Pracuji v tomhle oboru už rok. Proč se hádáš jako malý? hrozila Ludmila.
A co mi tím říkáte?
Že bys mohl zůstat u mě. Bydlím dál od města, ale u mě je jen dva schody k prahu a volná pokoj. Jakmile vstaneš, můžeš se vrátit domů. Žiju sama, manžel zemřel už dávno, děti nemám.
Karel ztuhl. Žít u ní? Cizí člověk, a Karel už si zvykal spoléhat jen na sebe.
Proč mlčíš? zeptala se, zamračená.
Je to dost nepohodlné zamumlal.
Přestaň se tvářit, Karle. Nepohodlné je být ve vozíku v domě bez výtahu a rampy, řekla drsně, tak co, pojedeš ke mně?
Karel váhal. Na jedné straně to bylo nepohodlné žít u cizího, na druhé ale Ludmila už byla téměř jako rodina tuzka, tady je dneska čaj, zavři okno, už nedošlo k chladnému počasí?, Jasně, rychle, sněz sýrek, má v sobě vápník, bude ti dobře.
Uvědomil si, že po celé měsíce se o něj postarala po svém. Nakonec souhlasil:
Souhlasím, ale nemám peníze Stipendium přijde pozdě.
Ludmila se zamračila, podívala se na něj a s nádechem rozhořčení řekla:
Karle, jsi v pořádku? Myslíš, že tě kvůli penězům zvu k sobě? Škoda, že tě nemám, a to je vše.
Jen jsem… začal, ale přerušil se, promiňte, nechtěl jsem vás urazit.
Neurazím se. Jdeme do sestry, posaď se, nařídila, má změna brzy končí a jedeme.
Ludmila bydlela v malém, úhledném domečku s úzkými okny. Uvnitř byly dvě útulné místnosti, a Karel se usadil v jedné z nich.
První dny byl moc plachý, skoro nechodil z pokoje a snažil se neobtěžovat hospodyni svými žádostmi. Když to viděla, řekla mu rovně:
Přestaň se stydět. Co potřebuješ, řekni, nejsi jen host.
Karel si tu moc užíval: sněhové haldy za okny, praskající oheň ve kamnech, vůně domácího jídla připomínalo mu jeho vlastní dům a šťastné dětství.
Dny plynuly. V bytě zůstaly vozík a pak berličky. Nastal čas vrátit se do města.
Po dalším kontrolním vyšetření v poliklinice šel Karel, trochu kulhavý, po boku Ludmily a povídal si o nadcházejících dnech:
Musím teď skládat zkoušky, zápočty. Ztratil jsem tolik času, to je noční můra. A studovat už nechci.
Vezmi to, řekla Ludmila, tvůj technický obor nezmizí. Budeš běhat jako šílenec, co ti doktor řekl? Snížit zátěž na nohy!
Poslední týdny se k sobě přiblížili. Karel čím dál častěji přemýšlel, že nechce opustit ten útulný dům a tu milou ženu, která mu připomínala druhou matku. Nechtěl to přiznat ani sobě, ani jí.
Následující den sbaloval věci. Hledal nabíječku na telefon, rozhlédl se a u prahu jeho pokoje stála Ludmila a plakala. Karel, poháněný neznámým impulzem, k ní šel a pevně ji objal.
Zůstaneš, Kájo? zašeptala mezi slzami, jak budu bez tebe
A zůstal. O pár let později Ludmila seděla po boku nevěsty jako pocta matce na Karlistě svatbě. A o rok později, když se v porodnici narodila vnučka pojmenovaná po ní, byla to pro ni největší radost.