Už nejsi moje dívka. Kdo je ten chlap a odkud přišel, nevíme. Je mi za tebe líto. Přesuň se do babiččiny chalupy a žij jako dospělá. Přijmi zodpovědnost za své činy.
Marti, slyšela jsi? Přijeli k nám přišli na pomoc pracovníci z odvětví. Půjdeme večer do klubu? spokojeně se rozvalila na křesle Maruška.
Marti, co? A co s Vláďou? Vezmu si ho s sebou? zasmála se Miluše.
A kdybych požádala tetu Lýdu? opatrně se zeptala Maruška.
Miluše bezradně zamávala rukou.
Cože? Teta mi stále nedokáže odpustit, že jsem nechtěla mít syna. Však chtěla, abych se provdala za Andreje, ale já jsem místo toho odjela na studium do města. Nestudovala jsem, ale s těžkým břichem jsem přijela. Celý rok na mě zuřila, teprve dva měsíce se se mnou bavila. Takže jdi a najdi si někoho. Možná budeš mít štěstí.
Maruška povzdechla.
Dobře, půjdu s Terezou. Zítra ti všechno povím.
Olga uložila syna spát a sama vyšla na verandu. Zvuk hudby se nesl k jejímu domu. Zabalila se do šátku a představila si, jak lidé tančí a radují se. Maruška si jistě zase oblékla své tygrové šaty. Miluše se tiše usmála; v nich vypadala jako tygří housenka. Povzdechla si s lítostí a šla spát.
Ráno za šumného úsvitu dorazila Maruška. A jak se jen stačilo, přišla i maminka Olgy na návštěvu. Miluše přiložila prst na ruku a snažila se Marušku zastavit.
Škoda, že jsi včera nebyla. Byli tam kluci. Jeden ze mnou chodil, jmenoval se Václav. Mluví, má vtip. A dnes jdu na rande, vyřkla Maruška v jednom dechu.
Maminka Olgy se s odsuzujícím tónem zeptala:
Už je pravděpodobně ženatý?
Maruška sraženě odpověděla:
Nevím, do pasu jsem neviděla. Kdyby byl, tak aspoň něco připomenu.
Ach, holky, co děláte? Ondrášek je přece vhodný nápadník. Moje štěstí už jsem promarnila, ale ty, Maruško, ještě můžeš otáčet mu hlavu, rozhořela se teta Lýda.
Teta Lýdo, co to povídáš? Kdo ho potřebuje? A matka už ho má. Bože, jaké štěstí! vyjekla Maruška.
Pak se vrátila k Olze:
Tam byl chlap, že oči neodtrhnout. Všechny naše dívky se mu zachvěly. Pak se s kamarády zastavil a odešel sám. Nikdo ho ani k tanci nepozval.
Náhle teta Lýda zamyšleně promluvila:
Milko, i ty bys mohla zajít do klubu. A s Vláďou si dám chvilku. Možná potkáš někoho vážného a spolehlivého. Vláďovi se hodí otec. Nevybírej ale ženaté muže oni cítí, že žena před nimi je sama. Rozumíš?
Miluše, neuvěřitelná štěstí, přikývla hlavou a políbila tettu. Pak zamumlala:
Jdi už, lhostejná.
Miluše ve svém nejkrásnějším šatu stála s kamarádkami a radostně čichala po minulých časech.
Podívejte, je zpět, špitly dívky.
Miluše se podívala směrem k muži, nohy jí podřásly. Rychle se otočila a pošeptala Marušce:
Asi půjdu domů. Vláďa tu určitě pláče bez mě.
Maruška se zasmála:
Milko, co to? Prvníkrát jsi šla na tanec a teď utíkáš domů? Ani jednou jsi nevyzkoušela krok.
Miluše odhodlaně řekla:
Jdu. A Vláďu určitě čeká Váš Václav. Nebudeš se nudit, a vyrazila ke dveřím.
U vchodu ji někdo chytl za ruku:
Zatančíme, slečno?
Miluše se snažila ruku odtáhnout:
Ne, tancovat nebudu.
Muž byl neústupný.
Dejte mi jediný tanec, prosím.
Konečně se otočila a srdce jí poskočilo. Byl to on, ten chlap, jehož náhodné setkání navždy změnilo její život. Vypadalo, že ji vůbec nepoznal. Srdce jí trochu doznívalo a usmála se:
Dobře, jen jednou, spěchám.
Roztočil ji v tanci.
Rozumím, určitě se váš manžel zlobí?
Miluše suše odpověděla:
Nejsem vdaná.
Muž zamrkotal, známý pohled jí sebral dech.
Mám tedy šanci? zeptal se škodolibě.
Miluše se od něj odtáhla.
Ani nesnaž se, a vyběhla z klubu.
Cestou domů plakala. Vzpomínala na toho muže a připustila, že se do něj zamilovala na první pohled, ale on ji nepoznal.
Později ve vlaku se setkali. Miluška byla smutná po neúspěšném přijímacím zkoušce. On jel na návštěvu k rodičům. Viděl, že je smutná, a snažil se ji rozveselit.
Jmenuji se Marek. Maminka mě volá Mak, syn je Matýsek. Vyber si, co se ti líbí.
Miluška se usmála.
Matýsek mě zajímá víc.
Marek podal ruku:
Už jsme se skoro představili. A jak se jmenuješ, krásná bytost?
Odpověděla:
Miluška.
Marek kývl vážně:
Myslel jsem to stejně. Královské jméno.
Slovo za slovem vyprávěla, že neuspěla u přijímaček a že ji maminka bude dlouho připomínat.
Připrav se na zimu a zkus to znovu, poradil Marek.
Miluška se radovala:
Díky, ani jsem to nečekala.
Marek se zamyslel:
Není zač. Nikdo ti neřekl, že jsi krásná?
Miluška zčervenala.
Jsem obyčejná, nepřeháněj. Ale díky.
Marek se přiblížil:
Ale je to pravda, a nečekaně ji políbil. Hlava Milušky se zatočila, následovalo ostudné i sladké chvíle. Marek odešel dříve.
Určitě tě najdu.
Až později si uvědomila, že se jí sotva ptal na adresu.
Následně zjistila, že čeká dítě, a maminka říkala s krutostí:
Už nejsi moje dcera. Kdo je ten chlap a odkud přišel, nevíme. Stydím se za tebe. Přesuň se do babiččiny chalupy a žij jako dospělá. Přijmi zodpovědnost za své činy.
Miluška během těhotenství pracovala v knihovně, došla až do mateřské dovolené. V porodnici ji přivítala Maruška. Maminka ani nepřišla. Až když Vláďovi bylo pět měsíců, její srdce už to nezvládlo a přišla.
Nejsme na tom dobře, řekla.
Často však přicházela s hračkami pro vnuka.
Proč tak brzy? zeptala se maminka. Tady nebylo nic zajímavého. Jak Vláďa?
Maminka se usmála.
Tvůj kluk spí. Když jsi tu, já půjdu domů.
Miluška zavřela za ní dveře a snažila se usnout. Podařilo se jí jen do rána. Ospalá kojila syna. Vláďa se hnal a nechtěl jíst kaši.
Jestli nepojíš kaši, nevyrosteš jako táta. Ten je silný a krásný.
To jsi o mně? Děkuji, ozval se hlas za dveřmi.
Miluška pustila lžíci.
Kdo jsi? Odkud? usmál se Marek.
Říkal jsem, že tě najdu. Jen jsem netušil, že už mám syna. Tehdy jsem byl v šoku a zapomněl se zeptat, kde bydlíš. Snad osud rozhodl, že máme být spolu, řekl a natáhl ruku k Vláďovi.
Vláďa se rozesmál.
Ráno maminka našla šťastnou Milušku s neznámým mužem, co nesl spokojeného syna na rameni.
To je on? zeptala se maminka.
Ano, usmála se Miluška.
Maminka přistoupila k Markovi a podala mu ruku:
Jmenuji se Lýdia, a budu sledovat, jaký jsi manželem a otcem.
Marek pevně stiskl její ruku a přikývl.
Rozumím.
A tak, když si Miluška uvědomila, že všechno, co chtěla, byla láska a stabilita, pochopila pravdu, že se štěstí nevyhledává v okamžiku, ale v odvaze přijmout zodpovědnost a postavit se svému osudu. Život učí, že pravá síla spočívá v tom, jak čelíme svým chybám a neztrácíme víru v lepší zítřky.