V Jindřichově se už po smrti Jany, Jindřichova manželka, rozprostřelo podivné ticho. Vzala ji poslední těhotenství, které se nezvedlo ze země.
Nezáleží, zda budeš brečet nebo ne, pět dětí zůstalo. Nejstarší, Tomáš, má devět let. Malý Karel sedm. Dvojčata Šimon a Lukáš mají po čtyřicet let jen čtyři. A nejmladší, tři měsíce stará Libuška, dcerka dlouho očekávaná
Nikdy nebuď smutný, když děti hladově požadují jídlo. A když je všichni položí, v půlnoční tichu sedí v kuchyni, kouří
Z prvního dne se Jindřich snažil víc, než mohl. Švagrův bratr přijel a trochu pomohl. Rodiny už v okolí nebyly. Chci přivézt Šimona s Lukášem, řekla, že ti bude lépe. Pak přišly dvě ženy s neznámou úlohou.
Nabízely, že všechny děti pošlou do internátu. Jindřich nic takového nepřijal. Jak by mohl své vlastní děti vzdát cizím? Jak pak žít dál? Bylo to těžké, samozřejmě, ale co dělat? Pomalu rostou a jednou vyroste celá hora.
Starší občas stihl zkontrolovat domácí úkoly. S Libuškou byl největší problém, bylo to zřejmé. Když se v tom domu objevil Karel a Milan, pomohli.
A pak přišla ošetřovatelka Věra, která často navštěvovala rodinu a pečovala. Jednou slíbila Jindřichovi poslat chůvu. Manžel s malým dětátkem měl těžké dny. Je to krásná dívka, pilná, řekla. Pracuje jako chůva v nemocnici.
Svých dětí zatím nemá, protože není vdaná. Pomáhala vychovávat bratra a sestru z velké rodiny v sousední vesnici. Tak se objevila v domě Ludmila.
Nízká, pevná, kulatého obličeje, s nešikovnou copou sahající k pasu. Tichá, neřekne nic navíc. Najednou se v Jindřichově domě všechno změnilo. Dům se rozzářil, vše se vypálilo a vyčistilo.
Dětské oblečení přehodila, přeprala. Zvládala Libušku hlídat i jídlo připravovat. Ve škole i v mateřské škole si všimli změny. Děti byly čisté, úhledné, knoflíky už nebyly přišité černou nití na bílém, lokty nebyly podřevlé.
Jednou Libuška onemocněla, zvedla se horečka. Lékařka řekla, že se uzdraví, hlavně péče. V noci stála u postele, neležela ani na chvíli. Vyšla dívka ven a nepozorovaně zůstala v Jindřichově domě
Mladší už začali volat maminku, toužili po mateřské lásce. Ludmila se na lásku nešetřila. Chválila, hladila po hlavě, objímala. A co děti
Starší, Tomáš s Karlem, nejprve neuměli, jak ji nazvat. Pak ji prostě začali oslovovat Ludmila. Ne chůva, ne matka jen Ludmila. Aby si pamatovali, že jejich vlastní matka byla. A věkem se jí zcela přirovnala kmatce.
Rodina Ludmily protestovala.
Kam si takovou kůži na krk házíš? Chlapci jsou málo v obci?
Chlapci jsou, odpověděla, ale Jindřichovi je líto A děti už jsou zvyklé, že teď hledají
A tak žili. Patnáct let uplynulo nepozorovaně Děti se učily, rostly. Ne všechno šlo hladce občas něco zranilo. Jindřich se zlobil, svíral se o pás. Ludmila ho tahala za ruku: Počkat, tati, nejdřív to rozmysli
Hádali se, pak litovali, občas. Nikdo už vobci Ludmilu nevolal Ludmila. Říkali jí Ludmila Vítová, súctou. Tomáš už byl vtom roce ženatý, čekali první dítě.
Mladí žili odděleně, Tomáš pracoval na statečném statku. Nebyl poslední mechanik, ročně získával diplom nebo ocenění. Karel studoval ve městě na institutu, Ludmila na něj byla hrdá syn bude inženýr.
Všichni společně dělali hráli v dětství, stáli jeden za druhým, když bylo třeba. Libuška přešla do deváté třídy, také byla hrdostí Ludmily. Zpěvačka, tanečnice, žádná slavnost neproběhne bez ní.
Jindřich si znovu myslel, že mu Věra Ivanová vybrala manželku Léto přišlo, Ludmila pocítila, že něco není v jejím těle v pořádku, že se něco temní, že jí záhadně zmizí světlo v očích
Jindřich scigaretou ji vytáhl naverandu, byla slabá. Myslela, že to přejde, ale ne. Musela jít k lékaři.
Doma se vrátila tiše a zamyšleně. Na Jindřichovy otázky odpověděla, že nic není, jen blbost.
Ale večer, když všichni usnuli, zavolala Jindřicha naverandu.
Posaď se, tati, musíme si promluvit Víš, co mi doktor řekl? Budu mít dítě Už je pozdě něco dělat, musíme to ponechat řekla a zakryla si tvář rukama. Stydím se, to je ostuda
Jindřich byl ohromen zprávou. Tolik let nebyly děti a teď!
Jaká ostuda, maminko, starší už skoro rozletí se po dvou, co? Příroda to správně uspořádala! Tak se připravíme!
Jak to řekneme dětem? Řeknou, že jsem stará, a to
Cože, máš jen třicet devět, to nejsou roky?
Nevím, co dělat, co dělat Stydím se
Dobře. Já to povím. Zítra to řeknu, všichni se sejdou.
A tak řekl. Když se sešli u stolu, prohlásil: Moji milí děti, brzy budete mít bratra nebo sestru.
Ludmila sklonila hlavu, v talíři něco jako zčervenala až k slzám.
Tomáš, který byl na neděli umládí manželky na návštěvě, jen se smál.
Skvělé, maminko! Výborně! Zažijeme to spolu! Děti nebudou smutnit, když budou dva!
Šimon také radostně zvolal:
Pojď, maminko! Bráška je potřeba!
Lukáš se oponoval:
Ne dívku. Máme už tolik chlapců, a jednu dívku. Hned ji rozmazlíme.
Libuška jen zamrkala naLukáše.
Rozmazlíš Ty? Samozřejmě, dívku, maminko! Budu jí tkát stuhy, koupíme krásné šaty! rozplakala se radostí.
Šaty Co, je to pro tebe panenka? přimhouřil oči Karel. A dítě ještě vychovávat musíme. poučil ho.
Vychováme, řekl Jindřich.
Ludmila se stále styděla a zakrývala rostoucí břicho šátkem, vhorku pláštěm, jako by jí bylo chladno.
Měsíce plynuly nenápadně. První narozenec Tomáše, chlapec! Karel odjel dál na svůj institut, prázdniny skončily. Šimon a Lukáš také odešli nastoupili na zemědělskou technickou školu.
ALibuška začala školní rok. Dům byl tichý, prázdný. Libuška byla buď ve škole, nebo u kamarádek. Už i nějaký chlapec ji doprovázel po nedělních tancích.
Ludmila nespala, čekala Libušku. Najednou bolest ostrá, že se zatemnily oči.
Jindřichu, slabě zavolala, Jindřichu, zdá se začíná
Bledl, boty mu okamžitě neseděly.
Zastav, matko, teď, teď Zavolej záchranku! křikla Libuška. A hned pochopila, vyběhla ke dveřím.
Během dvou minut přiběhl chlapec, který ji doprovázel.
Táta ho vezme sám, řekl Libušce. Pojedeš?
Jdu, řvala Jindřich a svlékl bundu z visečky. Neboj se, Ludmilo, jsem s tebou
Celou noc Jindřich seděl naverandě porodního domu a kouřil jeden po druhém. Ráno se otevřely dveře, vyšla ne mladá svěřenka.
Sedíš, tati? Kouříš? Teď už budeš kouřit méně První?
Mám pět dětí, řekl tichounce Jindřich.
Pět? Ty jsi boháč! Ne pět, ale sedm! Tvá krásná dívka přinesla dvojčata!
Dvojčata? zapátral Jindřich.
Chlapce a dívku! Chlapec křičí, smála se. A dívka je krásná! Jdi domů, táto. Zítra přijď. Zatím leží málo. Děti musí přibrat na váze. Přines, co potřebuješ, rozumíš?
Ano, přikývl ohromený Jindřich.
Navydechnutí se celá rodina sešla. V této příležitosti přišli i tři studenti, kteří si vyřídili studijní povolení a přijeli. Zdravotní sestra slavnostně podala dva balíčky, jeden svázaný modrou stuhou, druhý růžovou. Za nimi šla zmatená Ludmila.
Jindřich vzal jeden svazek, druhý nechtěl vzít.
Dva jsou nepohodlné Zapomněl jsem, jak, ztrapněl se.
Druhý svazek přijal Tomáš:
Dej, tati Už jsem to neviděl prvníkrát!
Jaká kráska! podívala se Libuška do obálky. Sestra, moje krásko!
Po předání květin a dortu (jak se patří) se všichni vydali na autobus družstevního farmářského domu řidič byl ředitel statku, protože to byla důležitá věc.
Mami, všichni jsou spokojení! usmál se Tomáš.
Ludmila držela jeden balíček v rukou a tiše se usmívala svým myšlenkám. Děti, Bůh nám pomůže vychovat dobré podívala se k Jindřichovi, který držel druhý balíček.
Vychováme, opravila se, samozřejmě, my
Děti, obrátila se kdětem, jak je budeme jmenovat?
A všichni hned začali navrhovat jména, blízká jim, co se líbí nebo se vážou k někomu.
A řidič autobusu, Jindřichův přítel, poslouchal veselý šrumec za zády a přemýšlel, že to není vůbec cizí, a že jsou to jeho pět dětí a co pak?