Bylo zima roku 1950 a mráz se prodíral až kpáteřním kostem. V temné komnatě shlinitými zdmi a nasáklým vzduchem se patnáctiletá Jitka zoufale lapala po dechu, svírajíc prostěradla, když ji zachvátily kontrakce. Byla sama, kromě stařičké porodní asistentky Alžběty, ženy sdrsnýma rukama a srdcem otupělým mnohými úmrtími.
Když konečně křik čerstvě narozeného chlapce rozprášil ticho, Jitka pocítila, jak se jí duše vrací do těla.
Je to krásný chlapec prohlásila Alžběta, zabalila ho do plátěné deky a položila na Jitčino prso.
Jitka ho chytla nešikovně, tělo ještě třáslo a krvávalo, ale vočích se jí rozzářila mateřská něha. Přesvědčená, že nic anikdo neodtrhne tuto drobnost od ní, se na něj dívala sneochvějnou vírou.
Jen chvilku pak se rozlehl hlasitý úder dveří; vstoupila její matka, paní Eliška, jako vichřice včerném smutečním plášti ačnikdo nezemřel stváří ztuhlou vnevraživosti.
Dej mi ho! zakřičela, vytrhujíc dítě zJitčiných paží.
Ne, mami! volala Jitka, sotva stojící na nohou.
Mlč! přerušila ji chladným hlasem, jako ledová krusta. Přišel na svět špatně. Je to ten mongol. Nepřežije. Nemá cenu.
Jitka křičela, brečela, prosila zoufale, ale matka neúprosně dítě pevně svinula, vyšla zkomory azavřela dveře tak hlasitě, že to zaznělo jako výstřel do Jitčina hrudníku.
Tu noc zůstala sprázdnýma rukama akřičela jméno, které nikdy nedokázala vyslovit.
Roky plynuly. Vcelé vesnici Klatovech se šuškalo, že její dcera zemřela při porodu tak chtěla matka. Jitka, nucená mlčet, si nabrala falešný úsměv, zatímco se uvnitř rozkládalo srdce.
Ve dvacetpátých letech opustila domov anevzpomínala na minulost. Odpouštět nemohla, zapomenout nechtěla, ahojení jí zůstávalo nedosažitelné.
Čas padal jako suché listí. Jitka se stala učitelkou nazákladní škole, žila sama, bez manžela iděti. Vhloubce duše cítila, že část ní leží pohřbená vté tmavé komoře.
Jednoho jarního odpoledne se vrátila do Klatov. Matka už byla mrtvá asní možná iposlední úlomky řetězu, který ji svazoval.
Procházela se pocentrální náměstí, kde kdysi jako dítě hrála. Vůně čerstvě upečeného chleba sesmíchala spachem zvadlých květin. Jitka se chystala usednout nalavici, když zaslechla dětský smích čistý, průzračný, jako šepot minulosti.
Otočila se.
Atam ji spatřila.
Něco jako devět let stará holčička si hrála shadrovou panenkou. Měla rozcuchané copánky, zaprášené květované šaty sobráběním naslevech amandlové oči, vnichž se zračí podivuhodná něha, světlo, jež rozproudilo vJitčině nitru hluboký pocit.
Srdce jí bušilo jako dupací buben.
Přistoupila pomalu, nohy se jí chvěly.
Ahoj, krásko jak se jmenuješ? ptala se slámaným hlasem.
Dívka se nani podívala beze strachu, szvídavostí.
Jmenuji se Libuše, odpověděla súsměvem.
Jitka pocítila, jak se čas zastavuje. Libuše. To byl jméno, které poléta plánovala pro svou dceru, jméno, jež během let spolkla.
Koleny jí selhaly.
Vté chvíli se přiblížila starší žena tvář zvrásněná jako chléb popečení, ruce jako upekařky achytila holčičku zarameno.
Znám ji? zeptala se Jitky opatrně.
Já viděla jsem ji aněco mi připomnělo, jenom se zamotaly slova.
Žena sklopila oči, rozpačitá.
Žije se mnou oddětství. Dala mi ji stará paní, řekla, že ji matka nechce, že ji musím skrývat. Pravdu jsem nikdy nedozvěděla
Jitka cítila, jak seduše vymršťuje zúst.
To není pravda! Milovala jsem ji! Odepřeli mě! vyjekla, už nedokázala se ovládnout.
Pečovatelka ustoupila okrok, překvapená.
Holčička ji tiše sledovala apřišla blíž.
Jsi moje máma? zeptala se, beze slov, sprostou dětskou upřímností.
Jitka se zhroutila nakolena arozplakala se.
Ano, miláčku jsem tvá máma. Odpusť mi, že jsem tě nepátrala dřív. Odpusť mi, že jsem tě nenašla.
Holčička ji objala beze slova. Její tělo bylo teplé, skutečné, její.
Ten den si Jitka uvědomila, že život někdy nabízí druhou šanci. Nezáleželo na skandálu, na zírání vesničanů ani na ztracených letech. Našla svou dceru.
Atentokrát už jí nikdo neodnímal.