Kdy se můžeme nastěhovat do vašeho nového domu? zeptali ze svých úst rodiče manželky.
Nerozuměla jste? napjatě se zatřásla Irena.
No, když už jste všechno dokončili, tak doufáme, že nás brzy pozvete i k sobě, domníval se starejší Oldřich.
Petře, uvědomuješ si, že to už překračuje všechny hranice? Irena už neudržela emoce, a navíc manžel předstíral, že nerozumí, proč se tak rozčílila.
Možná si všechno jen připravili tak, aby ona po několik let svého života vložila do té stavby všechny své úspory a nyní ji chtěli zanechat s prázdnou?
Mladí se neřídili příkladem svých vrstevníků a nekupovali drobné bytíky za neúprosnou cenu. Když se Petr a Irena ještě seznamovali, rozhodli se, že si postaví dům. Byl to levnější, rychlejší a výhodnější plán místo třiceti metrů čtverečních získali sto třicet za tu samou částku.
Tam budeme mít i děti k růstu a domácí mazlíčky si klidně pořídit, radostně zvolala Irena.
Naštěstí pozemek už byl. Patřil Irenině tetičce, která ho převodila na neteř poté, co poznala vážnost záměru mladého páru.
Na svatbě vám moc nic nedala, tak tohle bude můj dárek ať máte kde děti vyrůstají, řekla neteř, pozemek stát už dvacet let nevyužívaný, ať vám poslouží.
Přesto nebylo vše jednoduché, protože k úspoře si pár vzal některé fáze stavby na vlastní ramena. Pracovali po hlavní práci, o víkendech a i během špatného počasí.
Ireně se podařilo použít dědictví peníze z prodeje babiččina bytu vložila do výstavby.
Když konečně dům byl hotový, uvědomili si, že každá minuta práce se vyplatila. Samozřejmě dům nebyl dokončen do posledního šroubku zbývalo ještě mnoho detailů na stavbě i na zdobení. Přesto už bylo možné v klidu žít, což mladému páru přineslo úžas.
Začali nocovat v novém domě, zvát hosty. Irena litovala jen jedné věci že jim vůbec nepomohli rodiče Petra, ačkoliv je opakovaně žádala o pomoc.
Rodičům vždy ležely nějaké důležité záležitosti a nemohli pomoci ani se stavbou plotu, ani se sázením jehličí, ani s dopravou lednice. Měli však velký terénní vůz s přívěsem ten, který se nezbytně potřebuje mimo město. Nakonec museli mladí platit za doručení.
Opravdu jsou pořád zaneprázdnění? Čím? Jsou přece důchodci, divila se Irena.
No, nebudou lhát, shrnul ramena Petr.
Irena pochopila, že svěřenci jsou pravděpodobně skutečně zaneprázdnění a jen nezasahují včas, ale vnitřní červíček nedůvěry joj drtil myšlenky.
Petro, dnes přivezou nový televizor. Přijmeš ho? Petr se chystal do práce a rychle kousl sendvič na své nové světlé kuchyni.
Ano, určitě. V kolik přijedou?
Říkali, že po poledni. Od 15:00 do 20:00. Dal jsem jim tvé číslo, slíbili zavolat hodinu předtím.
Dobře. Tady máš oběd na práci.
Díky, jdu, Petr políbil manželku na tvář a vyběhl do předsíně.
Kolem čtvrté hodiny zaklepal někdo na dveře. Irena byla přesvědčená, že jde o doručení, i když bylo divné, že nezavolali, jak slíbili.
Otevřela. Na prahu stáli Petrovi rodiče Lída Denislavová a Oldřich Petrovič.
Ach, zaskočila Irena překvapením a jen sotva promluvila.
Ahoj, Irenko! Nepoznala jsi nás? Bohatí budeme! usmála se Lída.
Omlouvám se, poznala jsem, jen jsem nečekala, že přijdete.
A pustíte nás do domu? mrknul Oldřich.
Ach, opět jen zamumlal Irena, pojďte, samozřejmě.
Rodiče vstoupili do prostorného obývacího pokoje, který plynule přecházel do kuchyně, a rozhlédli se.
Jaká krásná u vás je místnost! nadšeně kývala hlavou Lída. Je skvělé, že jste postavili dům, místo aby jste kupovali byt. Dům je solidní, prostorný! Všichni si najdou místo!
No tak přikývla Irena.
Kdy se můžeme nastěhovat do vašeho nového domu? zeptala se přímo.
Nerozuměla? napjala se Irena.
No, když už je vše hotové, tak doufáme, že nás brzy pozvete, odhadl Oldřich.
My jsme neplánovali dům na čtyři, zakoktala Irena, zmatená otázkami rodičů.
Co jsme, nějací knížata? Jednu místnost nám stačí na oči a uši! rozesmál se otčím.
My, Irenko, jsme se rozhodli zvýšit si důchod a pronajmout náš byt, teď když máme kde bydlet, vysvětlila Lída.
To jste s Petrem probírali? Ireně ten nápad rozhodně neseděl.
Ještě ne, ale on určitě nebude proti, jsem si jistý.
Irena byla v šoku z takové neformálnosti. Nikdy předtím neodpověděli na žádost o pomoc, a teď chtějí nejen přebývat v jejich domě, ale ještě na tom vydělat.
Dívka nenašla sílu jim odolat, ale spoléhala na Petra.
Co? Jako cizí? znechuceně poznamenal Oldřich. Přinejmenším nám nabídněte čaj!
Samozřejmě, odpověděla Irena poslušně.
Rodiče pomalu pila čaj, rozpadli se u obědového stolu, když zazvonil telefon.
Řidič doručení se omluvil, že nezavolal včas, a řekl, že už stojí před domem. Irena šla přijmout televizor. Kurýři pomohli vnést obrovskou krabici dovnitř a slušně se rozloučili.
Páni, jaký obrov! nadšeně řekl Oldřich. Kam ho pověšíme?
Tady, ukázala Irena prázdnou zeď.
Skvělé! Večer budeme sedět na gauči a sledovat zprávy.
Vlastně jsme neplánovali anténu.
Ha, jaké to jsou vtipy! A co pak budete sledovat? Prázdný displej?
Ne. Filmy, seriály, videa z aplikací. Už nikdo nepoužívá televizi, jen staří lidé, srovnala ramena Irena.
Tak to jsou my! zasmála se Lída. Promluvíme s Petrem, ať nám anténu nainstalují.
Irena počítala minuty do Petrovy přítomnosti a doufala, že se neprodleně nevrátí do práce. Naštěstí dorazil včas.
A tady je Petr! vykřikla, jakmile uslyšela hukot jeho motoru.
Irena se vrhla do předsíně, aby ho přivítala.
Tvoji rodiče přišli a chtějí se k nám nastěhovat, zašeptala Petrovi, objímajíc ho za krk.
Cože?! vykřikl.
Tiše, všechno ti řeknou sami.
Odkud to víš? ptal se Petr.
No, přišli se podívat, jak to u nás vypadá. Moc se nám líbí! přikývl Oldřich.
Jaké to jsou sousedy, když už se dítě narodí, místo nebude, předpověděl Petr.
To ne! Máte ještě dvě místnosti nahoře! přerušila Lída.
Jo, jedna dětská a jedna hostinská. Často u nás přebývají přátelé na noc, jsou pár večírků Jsme mladí, usmál se Petr.
Ach, ale hluk nemáme rádi, podívala se Lída na muže.
Tak musíte být tišší, souhlasil.
Proč? divil se Petr.
Už jsme Ireně řekli, že chceme přijet, a trochu si na tom vydělat, jistě prohlásil Oldřich.
U nás není místo, zvedl ramena Petr.
Synku, jak můžeš? Není pro rodiče místo? vzlykla Lída.
A rodiče našli čas nám pomoct? odpověděl Petr. Nedokázali ani lednici dopravit! Nikdy jste tady nebyli, a teď chcete i peníze za naši chatu? Ne, rodiče, tak to nejde. Miluji vás, ale místo nemáme.
Oldřich a Lída se na sebe podívali.
Jdeme, Lído, čas nás volá, stručně řekl otec.
Jdeme.
Rodiče tiše vstali a hrdě se vydali do předsíně.
Když odjeli, Irena se vrhla k Petrovi a objala ho za krk.
Děkuji ti moc! Upřímně jsem se bála, že se postaví na jejich stranu jsou to tví rodiče!
Proč by? Viděl jsem, jak jsi se vždycky zlobila, když odmítli pomoct. Proč bych je měl přijmout jen kvůli takovému podivnému důvodu? Chceme si trochu vydělat na pronájmu to je výmluva k životu u nás?
Děkuju! Irena se ještě pevněji přitiskla k manželovi.
Není zač, usmál se Petr, raději mi připrav večeři jako poděkování.