Dobře, chlapi, rybaření počká, rozhodl jsem se a popadl rybářskou síť. Musíme zachránit toho chudáka.
Řídit jsem člun po klidné hladině Lipenské přehrady, a po boku byli turisté z Prahy, kteří dychtivě házeli pruty. Den byl nádherný: slunce jasně svítilo, vítr pootevřel vodní hladinu a ryby hned okusovaly.
Vítejte, pane kapitáne, tam něco plave? najednou vykřikl jeden z odpočívajících a ukázal do dálky.
Kapitán zamračil obočí a zkoumal vodní obzor:
Vypadá to jako pták Nebo snad něco podivného.
Když se člun přiblížil, všichni se překvapeně podívali na sebe. Vodu téměř jen drží na hladině zoufalý rybářský kočár mokrý, rezavý a vyčerpaný.
No teda! zamrkal jsem. Jak se tady dostal? K břehu je to půl kilometru!
Možná spadl z člunu? navrhl jeden turista.
Nebo ho odnesla proud, doplnil druhý.
Kočka zasyčela a snažila se doplavat ke člunu, ale síly jí slábly.
Dobře, chlapi, rybaření počká, řekl jsem a chytil rybářskou síť. Musíme toho chudáka zachránit.
Vyhrabat kočku z vody nebylo lehké šťastná se krčila, škrábala a poskakovala sem a tam. Nakonec ji dostali k síti a opatrně ji zvedli na palubu.
Ten chudák je úplně vyčerpaný, povzdechl jsem a zabalil chvějící se kočku do staré bundy. Kolik času v té vodě vydržela?
Kočka se svítila v rohu paluby a hleděla na nás opatrně, oči plné strachu. Mokrá srst se rozprášila všude kolem a vousy se kadeřily.
Jaký pěkný kousek, rozplakala se manželka jednoho z turistů. A navíc ještě mládě.
Musíme ho ukázat veterináři, řekl jsem znepokojeně. Kdo ví, kolik vody vypil.
Veterinář kočku prohlédl a uklidnil nás:
Je zdravý, jen vyčerpán. Dehydratovaný a vystrašený ale živý. Po deseti dnech odpočinku bude jako nový.
A možná bychom měli najít majitele? zeptal jsem se.
Můžeme dát inzerát, ale vypadá to, že je bezdomovec. Vypadá jako pouliční kočka.
Kočku jsem vzal domů. Moje žena Jana ji přivítala jako nového hosta:
Ach, jaký útlý! Hned tě nakrmíme!
Prvních pár dní kočka spala pod pohovkou a objevovala se jen na jídlo. Postupně začala prozkoumávat nový domov a po týdnu už spokojeně mrňala, když jí Jana hladila po zádech.
Víš, řekl jsem Janě, mohli bychom ji u nás nechat? Těžko si představím, že by se někdo ozval.
Nesnažím se, usmála se Jana. Pořád jsem si chtěla koťátko. A jak ho pojmenujeme?
Štístko, odpověděl jsem hned. Ne každému se podaří přežít na otevřené vodě.
Kočka, uslyšela-li nové jméno, zvedla hlavu a hlasitě zamňoukala, jako by souhlasila.
Uplynul měsíc a Štístko se stal plnohodnotným členem rodiny. Čekal mě u prahu, hřál se na Janiných kolenou, šikovně žadonil o rybku v kuchyni. Vodu však stále vyhýbal i když se přiblížil k misce, byl opatrný.
Asi má psychickou ránu, povídala Jana sousedkám. Po takovém není divu.
Nebo to tak osud chtěl? zamyslela se sousedka Tereza. Přesně k nám připlaval.
Jemně jsem Štístkovi poškrábal uši:
Možná je to opravdu osud. Dobře, že ten den jsme šli na rybaření. Kdyby ne,
Mokrá kočka se otřela o mou ruku a spokojeně zamňoukala, jako by řekla: Všechno bude v pořádku. Jsem s vámi. Navždy.
A já s Janou jsme tiše souhlasili.
Někdy pomoc poskytnutá v pravý čas přináší nejneočekávanější štěstí. Někdy se záchrana objeví tam, kde ji nejméně hledáš, a pravá náhoda ti pluje vstříc. Hlavní je nepropásnout ten okamžik, kdy někdo potřebuje tvou ruku.
Právě v takových chvílích vstupuje do života něco nového, nečekaného láska. A i když začátek byl napjatý, nejpevnější pouta se často rodí v těžkých časech.