Proč by máma měla mít dva pokoje? Je už šedesát pět let. Hosty téměř nepřijme a s tětami svými sestrami si může i v kuchyni dát čaj. Upřímně řečeno, jednopokojový byt pro mámu stačí na oči i uši.
Lída Petrova věděla, proč k ní přišli syn a dcera. Téma se mihlo v Mikulášových slovech už týden zpátky, když se celá rodina sešla, aby oslavila narozeniny Běly mladší vnučky Lídiny.
Mikuláš a Běla právě dorazili a sotva zahájili rozhovor, uslyšeli zvonek. Zhlédla sousedka.
Ach, Lído, přišla jsem příliš pozdě. Máš hosty, zaváhala starší žena.
To jsou naše, Nadějo, odpověděla Lída. Co se stalo?
Moje šicí mašina zase zablokovala vřeteno se zamotalo a špulku nemůžu vytáhnout. Později se stavím, promiň, řekla a odešla.
Nic, podívám se hned není to dlouhé, zakřičela Lída.
Vrátila se do obýváku a oslovila Mikuláše a Běli:
Na pět minut k sousedce, a vy jděte do kuchyně konvice už je na plotně. Honzo, postarej se.
Lída rychle vyřešila sousední potíže a spěchala domů. Když ale vešla do vstupní haly, zastavila se, protože zaslechla něco, co ji šokovalo.
Bělo, už jsem to spočítala, říkal Mikuláš, tento byt lze prodat za minimálně tři miliony korun, a v té díře, kam se máma chystá přestěhovat, je podobný dvoupokojový byt za asi milion korun.
A chceš, aby nám máma doplatila ten rozdíl? Po milionu na každého? zeptala se jeho sestra.
Samozřejmě, že ano. A nejen my po milion dvacet, ne jen tak, odpověděl Mikuláš.
Odkud si to vezme? zajímala se Běla.
Říkal jsem ti, že jsem to prozkoumal! Proč máma potřebuje dva pokoje? Je už šedesát pět. Hosty nezvládne, a se sestrami může klidně čaj pít i v kuchyni.
Upřímně, jednopokojový byt pro mámu stačí na oči i uši. Normální jednopokojovku s rekonstrukcí by se dala pořídit za šest set tisíc korun.
Já jsem to zkoumal, aby to nebylo na okraji, ale blíže k centru, v relativně novém domě, kde jsou obchody a lékařka poblíž, vysvětlil bratr.
Nevím, co když máma nesouhlasí? namítala Běla.
Proč? Jsem proti tomu, aby se přestěhovala. Ale když ji osud táhne do důchodu, ať udělá něco hezkého i pro nás.
Lída poslední dobou přemýšlela o návratu do rodného města. Když přijeli na pražskou periferii, bylo jí už čtyřicet pět.
V takovém věku si už žádné přátelství nevybuduješ. Měla pár kamarádek, ale to není to samé, co přátelství z dětství.
Tehdy nechtěla měnit město přerušit práci, vyzvednout děti ze školy a jet do úplně neznámé obce. Manželovi však nabídli výbornou pozici v továrně, a ona souhlasila.
Tak uplynulo dvacet let: rodina, práce, občasné návštěvy rodného města. Před dvěma lety manžel nečekaně zemřel.
Syn a dcera už měli své rodiny, vlastní život, a Lída se cítila jako v prázdnotě. Když odešla do důchodu, byla úplně sama a začala uvažovat o přestěhování, zvláště že jí sestry volaly.
Lída nečekala na odpověď dcery. Zaklepala hlasitě na dveře, jako by právě přišla.
Mikuláš a Běla už byli v kuchyni. Dcera rozlila čaj do šálků a krájela šarlotku, kterou máma upékla před jejich příchodem.
Mami, opravdu se chceš přestěhovat? zeptala se Běla.
Ano. Teď, když tady není váš otec, už mě nic nepřivazuje. Za dvacet let se tohle místo nikdy nestalo mým domovem.
Co tě nepřivazuje? My? Vnoučata? překvapila se dcera.
Bělo, máte svůj život, své starosti. Nechci vám být překážkou. Vaše děti už jsou velké, už nepotřebují chůvu. Co mám dělat, sedět na lavičce s dalšími důchodkyněmi a chodit po parku s holečkou?
Někomu to může být zajímavé, ale ne mně. Co zbývá? Knihy a televize? A pak mám sestry, spoustu známých. Nedaleko města, na vesnici, rodičovský dům, kde se celá rodina v létě schází.
Vím, že se mi zdá, že už jsem v rodném městě, kráčím po ulici a lidé mi přicházejí vstříc, jako bych je všechny znala.
Dobře, mami, a co s bytem? převedl Mikuláš rozhovor do praktické roviny.
Co? Ten prodám, a pak koupím nový, odpověděla.
Můžu ti pomoci s prodejem? zeptal se syn.
Použiju realitní kancelář. Inzerát už je venku. Začnu se pomalu připravovat.
Mami, nenabízím ti pomoc jen tak. Kolem jsou podvodníci. Mohla bys skončit bez peněz i bez bytu.
Neboj se. S prodejem mi pomůže Lízka Koláčová manželka strýce Jana, tatínova zástupkyně, pamatuješ?
Má své vlastní realitní kanceláře. A tam má i Natálie spolehlivého makléře nedávno kupovali byt Pavlovi.
A za kolik plánuješ byt prodat? zeptal se Mikuláš.
Lízka řekla, že tři miliony je normální cena. Můžeme ale začít s mírně vyšší. Viděla jsem to na realitních portálech všechno tak vypadá.
Tam jsou byty levnější, poznamenala Běla.
Ano. Stejný jako náš stojí mezi dvěma miliony.
Mami, Bělo a já máme žádost: nepřijdeš po prodeji bytu dát nám alespoň po milionu? zeptal se Mikuláš.
Po milionu? Pak mi nebude stačit na nový byt.
Proč ne? Můžeme koupit menší, třeba jednopokojovku. navrhl syn.
Jednopokojovka mi nebude vyhovovat, potřebuji dvě místnosti: ložnici a obývák.
Některé třičlenné rodiny žijí v jednopokojovce, namítl syn.
Ano, ti, kteří si nemohou dovolit větší. Já mám možnost, a nechápu, proč bych se měla vzdát pohodlí.
Mami, jen by to bylo spravedlivé k nám s Bělou. Je to rodinný byt.
Mikuláši, vůbec jsem nečekala, že o tom budeme mluvit, ale pamatuj, že podle otcovy závěti jste dostali vše, co vám náleží.
Nezraňoval vás. Jediné, co jsem dostala, je byt. A teď chceš, abych ho rozdělila s vámi?
Mikuláš se nevyjádřil úplně přesně Běla se ho snažila podpořit. Měl na mysli, že nám můžeš pomoci, pokud ti zbydou peníze.
Má hypoteční úvěr, my s Illem chceme koupit chalupu. Nechceme milion, ale třeba pět set tisíc to by nám pomohlo.
I kdybys koupil byt za dva miliony, podle tvých plánů ti zůstane milion. My o tom mluvíme.
Ano, zůstane. Bude mi ale potřeba na stěhování, na rekonstrukci, na vybavení nového místa, protože budu muset pořídit nábytek i spotřebiče.
Zbytek je moje bezpečnostní polštář nejsem už tak mladá. Nechci v případě nemoci zatěžovat vás ani ostatní příbuzné.
Takže nám nic nedáš? zeptal se syn.
Mikuláši, jsem překvapená, že jste tuto konverzaci zahájili. Je ti třicet sedm, Bělě třicet čtyři. Oba máte vyšší vzdělání, vy i vaše manželky pracujete.
Ještě budeš pár let platit hypotéku. Ale netrpíte. Kdybych se neodvážila přestěhovat a neprodala byt, zvládli byste to? Měli jste plán, kam mě přemístit?
Ne.
Mami, promiň, že jsme to rozjetli, řekla Běla. Jen jsme si myslely
…že maminka, která vám vždy pomáhala, tentokrát také neřekne ne, odpověděla Lída.
A neřekla bych, kdyby to opravdu bylo nutné. Ale myslím, že si to zvládnete sami: Mikuláš splatí hypotéku, s Illem naspoříte na chalupu, a vše bude v pořádku.
Lída udělala, co naplánovala: prodala byt, přestěhovala se do rodného města. Koupila si nový byt nedaleko místa, kde dříve s manželem a dětmi žili.
Příbuzní jí pomohli s vybavením a rekonstrukcí. A teď, když se probouzí ráno, cítí se opravdu doma.
Myslíte si, že maminka učinila správnou volbu? Napište své názory do komentářů, dejte lajky.
Přátelé, pokud chcete číst další naše příběhy, zanechte komentář a nezapomeňte na like. To nás motivuje psát dál!