Nemůže tu dál žít, je nám cizí, ozývá se hlas mého švagrového bratra, který hlasitě vysvětluje svému sourozenci, že mě mají vyhnat z domu, kde jsem posledních patnáct let bydlela.
Počkat, Marinko. Není to tak jednoduché. Kam teď půjde teta Tamara? zasahuje Jiří, syn mého zesnulého manžela, kterého jsem vždy považovala za čestnějšího a laskavějšího než jeho sestru. Po patnácti letech manželství s mužem jsem už něco viděla.
Můj manžel nedávno zemřel. Přijeli jeho děti z prvního manželství a hned se pustili do rozdělování majetku. Vlastně to není malý odkaz: dům, zahrada, garáž, auto.
Já jsem si vůbec nic nevyžadovala, ale upřímně řečeno, nečekala jsem, že mě tak rychle vyhození z domu.
Setkala jsem se s Pavlem až ve zralém věku, kdy za každým z nás měla neúspěšná manželství a vyrůstající děti. Měla jsem dvě dcery, Pavel měl dceru a syna.
Právě jsem oslavila padesáté narozeniny a vydala jsem starší dceru za muže. Přivedla ho domů, a ještě zůstala i mladší dcera, která ještě nebyla vdaná. Nevěděla jsem, jak to všechno udržíme, protože naše bytová jednotka byla malá.
Skoro okamžitě jsem potkala Pavla, který byl o pět let starší a dlouho žil sám. Jeho děti už byly dospělé, vdané, a jak syna, tak dceru už obdařil vlastní střešní plochou, protože v minulosti zastával řídící pozice a slušně vydělával.
Jedním slovem, Pavel neztrácel čas a rovnou mi nabídl, abych se k němu nastěhovala. Rozmyslela jsem si to a řekla: proč ne? Jako člověk byl skvělý, jako manžel byl výborný a ke mně se choval s úctou.
Přestěhovala jsem se do jeho venkovské chalupy. Žili jsme spokojeně, měl zahradu, slepice, králíky, dokonce jednou chovali krávu i prase.
Děti k nám často jezdily moje i jeho a vždy jsme je přijímali s otevřenou náručí, nikdy jsme neposílali z prázdnýma rukama, vždy jsme odcházeli s plnými pytli domácích dobrot.
S Pavlem jsme nebyli oficiálně registrovaní; zpočátku jsme o tom ještě mluvili, ale pak jsme si řekli, že razítko v pase už ve našich letech moc nehraje roli.
Bylo to patnáct úžasných let, které jsme spolu prožili, a nic neodžaluji.
Mezitím i moje mladší dcera se provdala; mezi ní a starší dcerou vznikly hádky o tom, komu patří byt. Starší dcera, která už v bytě bydlela, nechtěla sdílet ani s sestrou, ani s jejím manželem, a tak se se svým starším zeťem dohodla, že mladší dceři zaplatí finanční odškodnění. Myslelo se, že tím je vše vyřešeno.
Rok předtím se ale mladší dcera rozvedla, vrátila se domů s dítětem. Starší dcera to nepřijala a znovu se v domě rozvířily hádky a roztržky.
Doufala jsem, že se s manželem smíří a znovu se spojí, ale doposud se to nestalo.
Nyní už ani mého manžela není, a já musím zase přejít domů. Chápu ale, že i tam je místo těsné.
Teto Tamaro, jestli chcete, můžete tu zůstat, dokud nenajdeme kupce, nabídl mi následující ráno Jiří.
Radost naplnila moje srdce, ale přišla i Markéta, která upřesnila podmínky mého pobytu musím dál vést hospodářství, ale už jen sama.
Takže se stanu pro ně zdarma pracující silou, a to jen proto, že nebudu platit nájem?
Nevím, tahle představa se mi nelíbí, protože na venkově je potřeba dobře znát zahradu i chov zvířat, a já už nejsem mladá, je mi šedesát pět let.
Jsem teď v těžké situaci, nevím, co mám dělat. Zůstát tady a být najatou pro cizí děti, které mě vyhodí, jakmile najdou kupce, nebo se vrátit do bytu ke svým dětem, který (sice na papíře) stále patří mně. Ale vím, že i tam jsem nadbytečná.
Co mám dělat? Poradíte, snad je to jasnější z dálky?
Přátelé, pokud máte chuť na další příběhy, zanechte komentář a nezapomeňte na lajky. Dodává nám to sílu psát dál!