12.ledna2026
Nic se neděje, Pavle! Nezlob se! Zas na Silvestra jsi to rozjel v plné síle!
Konečně jsem dorazil do rodného města. Vystoupil jsem z nádraží, prošel jsem přístavní náměstí a zamířil k autobusové zastávce. Manželku jsem neřekl, že dnes přijedu.
Měl jsem špatnou náladu, protože jsem se právě hádal s Hanou. Ženě se opět stěžuje, říká, že jsem lhostejný a sobecký. Co to má znamenat lhostejný? Přece jsem jí chtěl k Novému roku popřát, ale ona mi telefon vypnula. Rozčílila se!
Tři dny jsem se snažil doplatit, ale sluchátko se jí nezdvihlo. Pak jsem i já ztratil chuť volat. Navíc se ani neodvážila pozdravit mé rodiče a sestru, natož mě. Teď mu to řeknu rovnou u prahu, pomyslel jsem.
Kdo není vinen, ten nemá co bránit jak říkají, nejlepší obrana je útok. Rozproudil jsem se a vstoupil do svého bytu s jistou dávkou bojového ducha.
Byt mě přivítal tichým prázdnem.
Hej! Kdo tady žije? Aničko, jsem doma! zakřičel jsem, ale nikdo neodpověděl.
Kuchyň byla prázdná, v jedné místnosti taky, ve druhé totéž. Hned jsem si všiml změn: podél zdi už nebyla dětská postýlka, zmizel komod, na něm byl přebalovací stolec a kočárek, který nám darovali rodiče Aničky.
Zamířil jsem ke skříni; i část, kde obvykle visely Haniny věci, byla prázdná.
Co se to stalo? Jsem jen na pásu? pomyslel jsem.
Zavolal jsem na tchyni, ale nikdo nezvedl. Pak jsem zkusil Katku Aniččinu kamarádku. Ticho. Nakonec jsem se dostal k Mikuláši, manželovi Katky.
Míšo, čau! Dej mi Katčinu linku, nemůžu se s ní dostat, požádal jsem.
Katka je teď s dětma v osadě, slavil tam Nový rok. Tam jsou často výpadky signálu.
Já jsem včera dorazil, protože dneska mě čeká směna. A oni ještě odpočívají, odpověděl Mikuláš. Proč tě zajímá Katka?
Myslel jsem, že by mohla vědět, kde je moje Anička. Přijel jsem z rodičovské chalupy, a ona není doma. Všechno, co jsme pro dítě koupili, také chybí, vysvětlil jsem.
Tvoje žena měla skoro porodit. Však jsi šel na svátky, ať ji doma necháš samotnou? zeptal se Mikuláš.
Nechtěla jet. Přesto jí stanovili termín deset až jedenáctý ledna. Stihli by se přijet.
Gratuluju, Šarlatáne, jsi už po dvou, usmál se kamarád.
Proč? byl jsem zmatený.
Protože už jsi pravděpodobně svobodný. Blázen! Zavolej do nemocnice, ona tam bude, radil Mikuláš.
**Deset dní předtím**
Nerozumím, Pavle, říkala po telefonu máma. Proč máš během svátků zůstat doma? Anička nechce jet, pojď sám. Termín je za dva týdny, stihneš se vrátit.
Navíc se sejde skoro celá rodina: teta Věra s tátou Štěpánem přijedou, Natálie s Viktorem, Olga s Pavlem. A my s otcem a Vítou s Glebem.
Víta si na svátek rezervovala pokoj v hotelu u lesa na čtyři dny od 30. prosince do 2. ledna.
30. prosince bude v restauraci banket s hosty a umělci. Já jsem zaplatila, pak to vrátíš. Zůstaneš u nás až do Vánoc, a 8. ledna odjedeš. Stačí na termín Aničky.
Anča nechtěla jet:
Pavle, mohlo by se to stát kdykoli. Představ si: všichni se smějí a najednou mi začne. A ten hotel mimo město přijede sem sanitka včas?
Ne, nejedu nikam.
Mamka má pravdu ženy si dneska za nemoc počítají, za příchod dítěte za hrdinu. Vzala tři z nás na svět a sotva byla v mateřské, všechno stihla.
Samozřejmě jsem věděl, že Anča má část pravdy. Přemýšlel jsem, jak nudné to bude doma během silvestrovské noci jen we dva u skromného stolu, Anča ani neplánuje nic speciálního. Byl mi smutno. Všichni ostatní budou v restauraci zpívat, tančit a užívat si. Nakonec jsem jel sám.
V hotelu u lesa to opravdu hýbalo. Když se blížila první hodina po půlnoci, vyšel jsem z sálku do lobby a chtěl zavolat Aně, ale nezvedla.
Tak dobře, jsi naštvaný, ale přece máš vina. Mohla by být tady a bavit se s námi, pomyslel jsem.
Druhý den mi máma poslala výtku na snachu:
Anča se ti ani nepřipojila, nepozdravila nás s otcem. Vidíš, rozčílila se! Rozplácel jsi ji, synku.
Nechápe, co je pravá rodina. My jsme tu všichni společně, a ona je tam sama. Ať si sedne, pomyslí.
Anča v tu novoroční noc nebyla s námi. Myslela si jen na Pavla, ne na tchýně a tchána ani na velkou rodinu. Její rodiče, když zjistili, že zůstala sama, pozvali ji k sobě. Neměli v úmyslu velkou hostinu.
Její bratr žil v Praze, pracoval v nepřetržitém provozu, a neměl času na dlouhý víkend, takže rodiče chtěli oslavit Nový rok ve dvou.
31. prosince v devět večer Anča s matkou připravily stůl a najednou ji zachvátilo. Zavolali sanitku. Mamka odjela s Ančkou, otec je následoval autem.
Tak Anča přivítala Nový rok v nemocnici, rodiče čekali v čekárně. Anča se stala matkou malého Sashi
Rozhodl jsem se následovat radu kamaráda a volal do nemocnice.
Krásná? Včera vypsána, ozval se na informační lince.
Jak vypsána? nemohl jsem uvěřit. Už je tu miminko?
Ano. 1. ledna, v půl první.
Kdo ji z nemocnice vyzvedl? zeptal jsem se.
Mladý muž, tohle v registru neukládáme!
Uvědomil jsem si, že jej vzít může jen rodiče, takže jsou s dítětem. Koupil jsem růže a vyrazil k nim.
Zazvonil jsem. Dveře otevřel švagr.
Co potřebujete?
Dobrý den, přišel jsem pro Anču, řekl jsem.
Proč? zeptal se otci Anky.
Jsem její manžel, odpověděl jsem.
Ančo, zakřičel švagr. Tady je nějaký chlap, říká, že je tvůj muž. Chceš s ním mluvit?
Ne, ať jde, ozvala se Anča z hloubi bytu.
Švagr zamrkal rukama:
Nechce. Sbohem, mladý muži! a zatřel dveře.
Počkal jsem chvíli a znovu volal. Tentokrát otevřela tchyně vysoká, svalnatá, hlasitá žena. Upřímně, trochu jsem se jí bál.
Nerozumíte? zeptala se.
Nechte mě projít, vydechl jsem statečně. Mám právo
Přerušil jsem se, když mi vytáhla květinu a několikrát ji s úderem přehodila po tváři.
Jaké právo? Brzy vám to řekne advokát! A nevolej už víc, mým vnukem spí, řekla, hodila růže ke mně na podlahu a zamkla dveře.
Šel jsem domů. Po cestě si otíral tvář ty růže byly krásné, ale ostnaté.
Doma jsem nejprve zavolal matce.
Představ si, nedovolili mi vstoupit ani se podívat na syna.
Neboj se, Pavle. Anička se brzy vrátí s dítětem, kam to půjde? A ty ji nevolej, peníze nepřeposílej.
Ať jí rodiče krmí, pokud jsou tak chytrí. Za týden nebo dva se sama vrátí. A ty si lehni spát, zítra do práce.
Tak jsem udělal: večeřel jsem knedlíky z obchodu a šel spát. Spal jsem klidně, neuvědomoval jsem si, že to bude moje poslední noc v tom bytě.
Druhý den, po práci, jsem přišel a všechny věci v krabicích a černých pytlích ležely na schodišti. Zazvonil jsem. Dveře otevřela tchyně, které patřil dvojpokoj, kde jsme bydleli.
Tak co, drahý zeť? Pamatuješ si adresu kolejního pokoje, nebo ti připomenu? Sbírej své věci. Všechno, co zůstane, zítra vyhodí úklidová služba!
Musel jsem se přestěhovat na kolej. Rozvod nás roztrhl. V kolejích mi byl nudno, chtěl jsem si pronajmout byt, ale když mi přišly výplaty, z nich odečítali výživné a ještě pět tisíc korun na výdaje pro bývalou ženu. Zjistil jsem, že mi zbyde sotva na život.
Buď šetrnější! Musíš si ještě spořit na svůj byt, radil mě Mikuláš. Neboj, Pavle! Nezarmoucej se! Přesto jsi Nový rok slavil skvěle!
Anča tři roky žila u rodičů, kteří se starali o malého Saše. Mezitím pronajímali svůj byt. Když Anča nastoupila do práce, s Sašou se vrátili zpátky do svého bytu. Po rekonstrukci už zde nic nevyvolávalo vzpomínky na mě a mou rodinu.
**Co si o Pavlově rozhodnutí myslíte?**
Přátelé, pokud chcete číst další příběhy, zanechte komentář a nezapomeňte na like. To nás motivuje psát dál.
**Osobní poučení:**
Život nás často srazí na kolena, ale pokud nezůstanu jen u výčitek a hněvu, najdu sílu postavit se na vlastní nohy a nechat minulost odejít.