Za tebou mamka přišla, sbal se.
Často se říká, že každé dítě v dětském domě čeká právě tato slova. Ale Zuzana se na ně zachvěla, jakoby dostala facku.
No tak, sbal se, co tu ještě sedíš?
Paní Alena Vojtěchová na ni upřeně hleděla a nepochopila, proč holčička neprojevuje radost. Vždyť život v dětském domě není med. Mnohé děti odtud utečou jen proto, že mají venku chladnější vzduch. A teď se Zuzanu vrací zpátky domů, a přitom není spokojená.
Nechci, řekla, otáčejíc se k oknu. Její kamarádka Bětka na ni jen zamrzla, neodvážila si nic říct. Ani ona nechápala takovou reakci. Bětka by do svého domova poletěla s radostí, jenže nikdo ji tam nečeká.
Zuzko, co je? zeptala se paní Alena. Mamka na tebe čeká.
Nechci ji vidět. A ani se k ní nevracet.
Ostatní dívky poslouchaly rozhovor se zaujetím, a tak paní Alena rozhodla, že to nebude jen pro cizí uši.
Poď se mnou.
Vypravila Zuzanu do jedné z pokojů a soucitně se na ni podívala.
Tvoje mamka sice udělala spoustu chyb. Snaží se ale napravit to, co pokazila. Nezůstala jen tak, aby tě vzala zpátky.
Myslíte, že je to poprvé? zamručela Zuzana a zakroutila hlavou. Už jsem v domově podruhé. Když mě poprvé vzali, mamka předstírala, že se mění. Schovávala lahve, uklízela, kupovala nějaké jídlo, našla práci. Když přišla kontrola, vše vypadalo hezky. Pak mě ale vrátili zpátky a ona se zase uvolnila. Jsem jen prostředek, jak dostat sociální podporu.
Zuzko, já na to nic nemám pokračovala paní Alena. A domov je přece pravděpodobně lepší.
Lepší?! Vy vůbec víte, co znamená hladovět? Nebo jít do školy v roztrhaných botách, když venku -20°C? Schovávat se ve svém pokoji a modlit se, aby ti mamčini přátelé po rýži nešlapali po nohou? Proč jí neodnímat rodičovská práva?
Slzy jí zalily tvář. V domově jí sice nabízeli jídlo a oblečení, ale aspoň tu byla jistota. Doma to bylo úplně jiné.
Nemohu ti moc pomoct povzdechla se paní Alena.
Upřímně ji Zuzana litovala. Byla bystrá a odvážná, což v domově není obyčejné. Možná i její matka kdysi byla zajímavá, dokud se nezapila. Paní Alena pracuje v domově už sedm let a poprvé se setkala s tím, že dítě nechce jít domů.
Můžu žít sama? zeptala se. Pracovat a pronajmout si pokoj.
Až dospěješ, přikývla paní Alena.
Brzy mi bude šestnáct! Už jsem dospělá!
Paní Alena souhlasila, že Zuzana je pro svůj věk už moc dospělá, ale nic nemohla změnit.
Musíš být pod opatrovou dospělého. Víš-li někoho, kdo by ti mohl dát opatrovnictví? A zároveň podat žádost o odebrání rodičovských práv tvé matky?
Nemám nikoho Když žila moje babička, měli jsme aspoň něco, ale teď je to nesnesitelné.
A táta?
Zapil se je mrtvý.
Řekla to v klidu, jako by to byl běžný fakt.
Nemá žádné příbuzné?
Zuzana se zamyslela.
Myslím, že měl žijící matku, ale já ji neznám. Ani s ní nesedím.
Tak pojďme na to, vtrhla paní Alena vpřed. Zkusíš ještě pobýt s mamkou, a já se pokusím najít tvou babičku. Souhlasíš?
Zuzana přikývla. Co jiného jí zbývalo?
Samozřejmě mamka si přihřála před celým domovem, plakala a prosila o odpuštění. Zuzana však nereagovala. Věděla, že pokud se vrátí domů, nic se nezmění.
První den mamka držela se, ale druhý den se vrátila s lahví. Všechno se vrátilo do původního stavu. Mamka pila, přišla o práci a Zuzana se znovu ocitla v pekle.
Když po několika měsících v noci vtrhl do jejího pokoje opilý muž a Zuzana ho s velkým úsilím vyhnala, pochopila, že toho už má dost. Naštěstí paní Alena dala Zuzaně své číslo. Zuzana jí zavolala a řekla, že buď půjde na ulici, nebo se vrátí do domova.
Našla jsem tvou babičku oznámila paní Alena. Zkusím s ní mluvit. Je jí ještě rozumný věk, a pokud souhlasí, může získat opatrovnictví.
Zuzana se snažila, aby s ní mohla jet. I když babičku neznala, doufala, že ji neodmítnou. Stačilo jí přečkat pár let a pak bude svobodná.
Do domu vtrhla žena kolem šedesáti let, krásná a vznešená.
Co potřebujete? zeptala se.
Anna Mladá? doplnila bývalá vychovatelka Zuzany.
To jsem já.
Jste moje babička, chápala se dívka. Co tady po mě?
Co?
Jsem dcera vašeho syna.
Rozumím. Co pro tebe můžu udělat? Anna Mladá zůstala klidná.
Můžeme si promluvit? nechtěla paní Alena nic dalšího Zuzaně vštěpit.
Dobře, ale rychle. Musím se připravit do práce.
Anna Mladá nalila čaj. Občas se na Zuzanu dívala jako na cizince, ale nic neřekla. Paní Alena mezitím popisovala celou situaci.
Vaše vnučka bude pravděpodobně znovu v domově. Vy můžete převzít opatrovnictví.
Proč bych to chtěla? ptala se Anna.
No paní Alena se zčervenala. Vlastně je to vaše vnučka.
Neznám ji. A upřímně řečeno, nemám chuť se do ní zaplést. Můj syn mi už jednou hodně zamotal život. Chtěla bych zapomenout na všechny staré věci.
Pochopte, Zuzana žije v hrozných podmínkách, vy byste jí mohla
Zuzana přerušila.
Anna Mladá, neznáte mě, já vás neznám. A upřímně řečeno, ani já nechci něco po vás. Věříte mi? Nechci být jen další zátěží.
Anna Mladá se zachvěla, ale nakonec souhlasila.
Říká se, že děti alkoholiků jsou často opozařené, ale tohle rozhodně neplatí. A co, pojedeš ke mně dva roky a pak odejdeš?
Slibuji, odpověděla Zuzana.
Dobře, souhlasím. Jen pár pravidel: neříkej mi babičko, nehrabuj si do mých věcí a nepřivázej si kamarády domů. Rozumíš?
Jasně.
Paní Alena zařídila vše potřebné a s mamkou Zuzany přišli opět na kontrolu. Tentokrát podali žádost soudu o odebrání rodičovských práv. Anna Mladá vyplnila formuláře a stala se Zuzaně opatrovnou.
Zuzana se radovala, ale stále se bála. Zbývalo jí jen dva měsíce školy a žádné peníze. Co když ji babička nepokryje?
Prvního večera Anna Mladá pozvala Zuzanu k večeři. Dítě už dlouho nejedlo tak chutné, domácké jídlo. Mamka sotva vařila, ona sama toho nedovedla.
Následující den, když si Anna všimla Zuzaných roztrhaných tenisek, protáhla se a řekla:
Po škole tě přivedu do obchodu. Koupíme ti dobré boty a oblečení.
Nemám peníze, řekla Zuzana.
Všechno zaplatím. Raději utratím, než se budu stydět.
Zuzana přikývla. Není proti.
Anna Mladá nakoupila spoustu věcí. Zuzaně to bylo trochu nepříjemné, ale i tak se ptala na její názor.
O týden později Anna svolala Zuzanu:
Jak ti jde škola?
Dobře, pokrčila rameny.
Ukáž mi deník.
Máme elektronický, usmála se dívka.
Pane bože V naší zemi není nedostatek papíru Dobrá, ukaž elektroniku.
Zuzana se neostýchala předvést známky. Studovala dobře a brzy pochopila, že si nebude nikdo platit studium. Musí si vše vydělat sama.
Výborně, pochválila ji Anna. Zuzana se jen lehce zarazila. S takovým výkonem půjdeš do desáté třídy a potom na vysokou.
Jen když budu mít rodiče, kteří mě podpoří, zamrkala Zuzana. Moje situace je jiná.
Takže půjdeš do desáté, budeš u mě bydlet až do vysoké, rozumíš?
Rozumím
Zuzana nemohla uvěřit štěstí. Chtěla studovat, ale neviděla, jak na to. Nyní se jí otevřela cesta.
Stěna mezi Annou a Zuzanou postupně padala. Babička se zajímala o život vnučky, občas se ptala i na svého syna, i když se jí trochu stydělo přiznat, že ho chce znát.
Zuzana dokončila školu, sama se dostala na vysokou školu. Anna Mladá najala doučovatele a poslední dva roky před univerzitou Zuzana vše dohnala.
Na léto před univerzitou našla práci. Dostala kolej, ale věděla, že bude muset něco vydělávat. To se dohodly s Annou po skončení školy odejde z bytu.
V srpnu pak Anna Mladá utrpěla infarkt a skončila v nemocnici. Zuzana se vrhla do pokoje a našla babičku ležet bez vědomí. Začala se bát, myslela si, že zemřela. Naštěstí se jí podařilo přežít. Když jí dovolili navštívit Anninu nemocnici, vběhla do pokoje.
Babičko, jak se máš?
Pak se na chvíli zastavila.
Promiňte Anna Mladá, jak se cítíte?
Žena se usmála a pohladila vnučku po vlasech.
Říkej mi babičko, je to příjemné. Jsem v pořádku, jen se budu dlouho zotavovat. Ale zvládnu to.
Budu se o tebe starat! Dokud se úplně neuzdravíš, budu s tebou bydlet!
Nechci být zátěží, zamrkala Anna.
Byla jsi mou zátěží dva roky. Vnučko, která ti spadla na hlavu. Dal jsem ti víc, než mi kdy moje matka dala během celého života. Postarám se o tebe, ať chceš nebo ne.
Anna Mladá se nadechla, potlačujíc slzy.
Dobře. Ale pod jednou podmínkou.
Jakou? usmála se Zuzana.
Nikam do koleje nepojedu. Tam se dějí podivné věci! Zůstaneš se mnou.
Dohodnuto, přikývla Zuzana a objala babičku. Už dlouho to chtěla, jen se nikdy neodvážila.