Hej, ať jde na kuchyň! zaslechl jsem od manželky a nechtěl jsem čekat.
Mahulena sledovala displej telefonu. Petr mi už čtvrtýkrát během půl hodiny napsal: Co to je, zvedni sluchátko.
Seděla za volantem výcvikového auta instruktor ji učil paralelní parkování. Telefon opět vibroval.
Můžu odpovědět? zeptal se Petr, že mě něco trápí.
Samozřejmě.
Petře, jsem za volantem
Proč to nevyndáš? Já už volám!
Nemůžu mluvit během
Jasně, jasně. Šoférské oprávnění je důležitější než já. Kdy budeš doma?
Za hodinu.
Kdo bude vařit večeři? Já?
Instruktor se otáčel, jako by neslyšel.
Přijdu hned, připravím.
To je fajn. Myslel jsem, že moje žena se stane podnikatelkou.
Doma ležel Petr na gauči a hraje si s telefonem. Tři měsíce po tom, co přišel o práci, říkal, že to je jen dočasné, ale hledání se protahovalo.
Jak ti jde autoškola? Těžký obor?
V jeho hlase probleskla známá úsměv.
Fajn. Dnes jsme cvičili paralelní parkování.
No teda, to je vážná věda, co?
Mahulena vešla do kuchyně. V dřezu ležel neumytý nádobí jeho snídaně.
Petro, rozbalíme konečně ty krabice? Už je únor, a my vypadáme, jako bychom včera nastěhovali.
Petr zvedl hlavu od obrazovky.
Co rozbalovat? To zvládneš sama.
Můžeme to udělat spolu. A úklid zároveň
Petr vstál a přišel blíž. V jeho pohledu se zalesklo něco chladného.
Hej, ať jde na kuchyň!
Řekl tiše, ale rozhodně. Neřval, jen to pronesl a ta ticho byla děsivější než jakýkoli křik.
Mahulena ztuhla.
Co jsi řekl?
Co jsi slyšela! Jdi připravit večeři!
Mluvili jsme o krabicích
O čem jsme mluvili? Už jsi se ztrácela. Říkal jsem, že to zvládneš sama.
Něco se v Mahuleně roztrhlo. Ne hněvem, ale pochopením. Vzpomněla si na novoroční večírek u Petrových přátel, kde byl životem večírku.
Líbal každou ženu, žertoval, pomáhal hostitelce. A později v autě řekl:
Proč jsi celý večer mlčela? Byl to trap?
Nepůjdu do kuchyně!
Petr povzvedl obočí.
Co?
Nepůjdu!
Petře, neodcházej. Mluvili jsme normálně.
Normálně? Kdy jsi naposledy se mnou normálně mluvil?
Petr odložil telefon.
Což je výtka? Jen jsem žertoval.
Žertoval? Co to je, zvedni sluchátko to byl taky vtip?
A co, nemůžeš napsat manželce?
Můžeš. Ale ne nešiko.
No a co! Víš, že to není ze zloby.
Rozumím. Proto jsem byla celou dobu tichá.
Mahulena si posadila na okraj postele.
Víš, co mi dnes řekl instruktor? Máte jisté ruce. Představ si? Jisté. A doma se bojím požádat o pomoc s krabicemi.
Bojíš se?
Petr se rozesmál.
To ti bude fajn!
Bojím se. Protože vím, že najdeš způsob, jak ukázat, jak jsem nicotná.
To se nesmí! Všechno si vymýšlíš.
Vymýšlím? Vzpomínáš, jak jsi při hostech řekl, že se v autoškole bavím?
To bylo legrační!
Tobě to bylo legrační. Mně se stydím.
Petr si sedl vedle mě na pohovku.
Poslouchej, když ti něco vadí, jak mluvím
Co tedy?
Dveře jsou tam, kde byly.
Ticho. Mahulena hleděla na Petra. Neomlouval se. Nic nevysvětloval. Jen ukazoval na dveře.
Dobře.
Vstala, vytáhla z šatní skříně cestovní tašku a začala balit věci.
Co děláš?
To, co jsi navrhla.
Kam jedeš?
K Oksaně.
Budeš se jen na chvíli zastavit, pak se vrátíš. Jako vždy.
Jako vždy?
Ženy rády dělají drama. Škrtnou dveře, brečejí kamarádkám.
Mahulena sbalila do tašky dokumenty, kosmetiku, nabíječku.
A pak se vrátíš zpátky!
Šla k krabici s svatebními fotkami. Vytáhla snímek stáli v matrice, šťastní.
Tady by jsi se mnou takhle mluvil?
Petr se podíval na fotku.
Tam byli lidé.
A tady kdo?
Tady rodina. Můžeme si oddechnout.
Mahulena opatrně vložila fotku zpět a zavřela tašku.
Oddechnout Jasně.
Počkej. Probereme to.
O čem? Už jsi ukázal, kdo jsem pro tebe doma.
V předsíni si svlékla bundu. Petr stál bosý v domácích šortkách.
Hej, přestaň! Všechny páry se prát.
Nepáříme se.
Mahulena popadla za klik dveří:
Rozhodl ses, že můžeš.
Dveře zakřičely. Za zády zaznělo:
Daleko neutečeš!
O dva týdny přišla zpráva: Přijdu zítra, jak se čas uvolní.*
Přítelkyně Oksana zavrtěla hlavou:
Proč s ním scházíš?
Chci se ujistit, že mám pravdu.
Kavárna u nádraží. Petr přišel o půl hodiny pozdě.
Jak to jde?
Posadil se, neomlouvaje se za zpoždění.
Dobře.
Kde bydlíš?
Teď u Oksany.
Slovo teď se vykládalo jako starý způsob, jak zmírnit situaci.
Doma je bordel. Nádobí špinavý, prádlo nevyprané. Souseda mi pomohla s potravinami.
Přišla servírka přitažlivá brunetka, kolem dvaceti pěti let.
Co si dáte?
Dvojí kávu, řekl Petr s úsměvem.
Máte něco sladkého?
Máme výborné koláče
Pak to bude nejchutnější.
Sundal prsten a položil ho na stůl.
Když je doma řád, už se nemusím těšit jen na dezert.
Servírka se zasmála.
Umíte sami vařit?
Samozřejmě! Muž uvaří i kaši. Hlavní je, aby nikdo nekladl ponožky na podlahu.
Mahulena koukala na prsten.
A nikdo nevyžaduje pomoc s úklidem.
Petr pokračoval. V tu chvíli pochopila, že proměňuje jejich příběh v anekdotu pro cizí ženu.
Takže, obrátil se k manželce, končíme představení? Bez tebe je doma nuda.
Ne.
Co ne?
Nevrátím se.
Petr poprvé během rozhovoru upřeně pohlédl na ni.
Vážně?
Ano.
Mahulena vstala, položila peníze za kávu na stůl.
Počkej. Víš, co děláš?
Vím. Poprvé za tři měsíce.
Mahuleno! Jsme dospělí lidé!
Právě proto jdu.
Venku padající sníh. V kavárně Petr něco vysvětloval servírce zřejmě si stěžoval na nevyhovující manželku.
O měsíc později si Mahulena pronajala jednopokojový byt. Získala řidičský průkaz, našla novou práci.
Jednou potkala Petra v supermarketu byl s mladou dívkou. Smáli se, vybírali potraviny. Mahulena prošla nepozorována.
Pomyslela: Zajímá mě, kolik ještě uplyne, než řekne ať jde na kuchyň. Měsíc? Dva?
Večer stála Mahulena u okna svého bytu s konvičkou čaje. Na stole ležel telefon, tichý, klidný. Už jí nikdo nepsal nešiko, zvedni sluchátko.
Pomyslela na ženy, které zůstávají. Věří, že mu není zle, že všichni muži jsou takoví. Cítila k nim ne odsudek, ale smutek.
Telefon zablikal zpráva od kolegy o zítřejším setkání. Formální, úctyhodná.
Mahulena se usmála a odpověděla. Pak si sedla na pohovku ve svém domově, kde může požádat o pomoc, aniž se bála posměšků.
Přátelé, pokud máte chuť číst další naše příběhy, zanechte komentář a nezapomeňte na lajky. To nás motivuje psát dál.