Luddo! Jsi doma? zakřičel manžel Václav, když vešel do našeho bytu.
Jsem v kuchyni, odpověděla Ludmila.
Dnes přišla domů dříve a pustila se do vaření večeře.
Václav se převlékl, umyl si ruce a vešel do kuchyně.
Proč se jen nevyhrazuješ? zeptal se.
Zajímavé, čím bych se měla vyhrážet? překvapila manželka.
Potkal jsem po cestě domů Ritu z našeho oddělení. Řekla mi, že vám dnes připsala čtvrtletní prémii. Šikovná.
Připsali, co? A co ti z toho?
Cože? Včera jsem ti říkal: máma volala, chtěla, aby Jitka pomohla s hypotékou. Řekla jsi, že nemáme peníze. Teď je najednou máme. Přesuneme Jitce deset tisíc korun, navrhl Václav.
Na co to? zvědavě se zeptala Ludmila.
Nehádej, sama víš, že Jitka to samotná s hypotékou nedokáže. Zavolám mámě a řeknu, že peníze pošleme, řekl Václav a popadl telefon.
Počkej! Zadrž! Copak jsem říkala, že jsem připravená platit hypotéku za tvou sestru? přerušila ho Ludlina.
Proč bychom ne pomohli, když máme peníze? zeptal se.
Začneme tím, že peníze nejsou v nás, ale ve mně. To je prémie, kterou jsem si vypracovala tří měsíčních přes noc!
Myslíš, že jsem od úsvitu do soumraku pracoval jen proto, abych potěšil tvou sestru? Nemám žádný jiný cíl?
Luddo, ale ona má děti!
Václave, i my máme dítě. Varja je naše dcera. Pokud si pamatuješ, studuje už druhý ročník na univerzitě a bydlí v koleji v Brně.
Každý měsíc jí posílám peníze na živobytí. A ty jsi během dvou let své dceři dal aspoň korunu?
Vím, že jí posíláš.
Nebyla by jí radost dostat od otce ještě tisíc na punčochy? zeptala se Ludmila. A tvoje sestra, než se pustila do hypotéky, musela zvážit, jestli ji zvládne splácet.
Banka ji přece schválila, připomněl Václav.
Správně. V bance pracují chytří lidé, kteří umějí počítat. Spočítali, že Jitka má stačit peněz. Když jí není, tak je jen špatně rozděluje.
Například často chodí do kaváren a salonků místo toho, aby splácel úvěr. Takže její výlevy nebudu hradit!
Večer Václav zaslechl, jak Ludmila po telefonu řekla mámě, že jí právě přeposlala osm tisíc korun.
To je zajímavé: pro Jitku nemáš peníze, ale pro mámu prosím, povídal rozladěně muž.
Jo, Václave. Mamince se zlomil zubní protéz, jde k zubaři, a její důchod není vysoký. Navíc je to moje matka, Jitka je cizí, vysvětlila Ludmila.
Ve skutečnosti je Jitka moje sestra! připomněl manžel.
Správně: tvoje, ne moje. Co ke mně máš?
No, pokud tak, tak příští týden dostanu výplatu a sám peníze Jitce převedu, řekl Václav.
Tak prosím. Jen nejdříve pošli, jako vždy, deset tisíc na domácí účet, odpověděla Ludmila.
Luddo, dlouho jsem se chtěl zeptat: deset tisíc není málo? Nedá se méně?
Dá se méně, ale pak na večeři budou jen těstoviny s kečupem, ne domácí řízky nebo steak. Můžeš vynechat platbu za energie a prášek na praní, usmála se Ludmila.
Nebude ližeš, že by se dalo hospodařit úsporněji, aby stačilo na steak i na všechno ostatní?
Zkus, pokud ti to půjde, půjčím ti zkušenost, řekla manželka.
A tak rozhovor skončil. Přesto Václav usoudil, že Ludmila svůj slib nesplní, a převzal skoro celou výplatu své sestry.
Mýlil se. Následující den, když se po práci vrátil domů, v kuchyni nebyl ani stín večeře.
Luddo, co máme dnes k večeři? zeptal se.
Mrkni do ledničky, odpověděla Ludmila.
Václav se podíval dovnitř: prázdno. Na dveřích stála jen osamělá láhev kečupu, a v zásuvce s zeleninou ležely dva sražené jablka.
Luddo, tady nic není.
Vážně? Co tam mělo být? Něco jsi tam dal? zeptala se. A nevíš, že abys z ledničky něco vytáhl, musíš nejdřív něco dovnitř dát?
No, stačí, jsem už úplně hladový, řekl Václav.
Předpokládám. Přesto jsem tě varovala: kam peníze nesuneš, tam i večeři a snídani najdeš, prohlásila Ludmila a posadila se do křesla se svým háčkováním.
Václav musel jet k mámě.
Následující den přišla zešlostní matka Nina Vladimírovna osobně vychovávat snachu.
Po dlouhém výčtu se Ludmila ozvala:
Dělala jste zbytečně mnoho, paní Nino Vladimírovna. Nic nového jsem neslyšela. Vím, že jsem špatná manželka. Možná byste se měl stěhovat k vám? Proč bych mu měla být taková?
Nemysli si takové blbosti! Když se provdáš, žij s manželem! odpověděla tchyně.
Jasně, jen já jsem ta špatná! Můj byt je pěkný, výplata skvělá a mám prémii! Jediný problém: nechci se s vámi ani s Jitkou dělit!
Takže chcete vyprázdnit kapesní přihrádku syna? Tak ho držte celý měsíc sami. Vězte, že klobásy nejí. Kuře mu taky nechutná.
Takže na večeři steak s bramborovou kaší a salátem. Můžete ještě udělat kapustu, jen dejte víc masa. A prádlo si taky sami perte.
Ludmilo, co to děláš? Vždyť jsme dřív žili nějak tak! zeptala se tchyně překvapeně.
Žili jsme, občas i dobře, odpověděla snacha. Dokud jste nám nešoupali nos do života. Rozvedla jsem Grigu a teď se nás chceš starat?
Co to říkáš? Koho jsem rozvedla? naštvala se Nina Vladimírovna.
A kdo jiný než vy? Dcery vám jdou na nervy: Griga je takový Griga nic nezaslouží, má málo peněz, špatné vzdělání, malý byt
Dostal jsem se až k játrek, tak utekl! A Jitka zůstala sama s dvěma dětmi a neplacitelnou hypotékou. A co? Je vám to hned jasné?
Asi ne! Nudí vás to, tak jste se pustili do nás! Já nejsem Griga, nebudu dlouho snášet vrátím vám Václava, starejte se o něj sami, kdo to udělá lépe než matka? Opravdu, Václave?
Cože, Luddo! V žádném případě jsem to neplánoval! Nechci s tebou rozvádět! Jen máma nabídla Jitce pomoc, začal se omlouvat.
Pomoc? Pak dokud nedostaneš další výplatu, budeš bydlet u mámy či Jitky jak se mezi sebou dohodnou. A já se zamyslím.
A Václav pochopil, že Ludmila nemyslí vtip. Celý měsíc do další výplaty žil u své matky.
Pátého dne se vrátil domů.
Luddo, poslal jsem ti výplatu a Varje tři tisíce, ozval se ze dveří.
Z kuchyně se šířila omámená vůně smažené vepřové v sladkokyselé omáčce.
Jdi si umýt ruce a posaď se k večeři, usmála se Ludmila. Nebo půjdeš k mámě?
Václav se zadřeně podíval, zmateně pokrčil rameny. Z výčatku se mu zakroutil jazyk. Ludmila pochopila, že slova jsou zbytečná a přesvědčování zbytečné.
Takové jednání Ludmily vám připadá? Napište své názory do komentářů a dejte like. Pokud chcete číst další příběhy, zanechte komentář a nezapomeňte na lajky motivují nás psát dál.