Mami, kolik toho ještě můžeš? Budeš nás celý život otravovat? zlobivě odpověděla patnáctiletá Šárka.
Ne po celý život, jen dokud tu máma má ještě svoji babičku. Když vyjde na ulici, tak se ztratí a
A zemře za plotem, a my budeme mít pocit viny Mami, co kdyby Šárka znovu šibalsky namířila otázku.
Cože, co kdyby? nedokázala matka pochopit.
Kdyby se prostě šla ztratit. Sama jsi říkala, že tě tahá s ní trápit.
Jak to můžeš? Je to mi žena, ne příbuzná, ale pro tebe je to pravá babička.
Babička? Šárka zamračila oči, jak to dělá vždycky, když se rozčiluje. Kde byla, když nás opustil její syn? Když odmítala se mnou sednout? Se svou vlastní vnučkou? Nezávisela na tobě, když jsi lámala hlavu, aby sis vydělala každou korunu A ještě tě obviňovala, že ti manžel odešel
Přestaň okamžitě! rozčílila se matka. Zbytečně jsem ti to všechno vyprávěla. Jana povzdechla. Špatně jsem tě vychovala, proč ti chybí soucit k druhým, k rodině. Bojím se, že až zestárnu, budeš se ke mně chovat stejně. Co se s tebou stane? Vždy jsi byla hodná holka. Nemohla jít kolem opuštěného koťátka nebo štěněte, vždy tě vzala domů. A babička není štěně
Už je dost potrestaná. Tvůj otec nejenže nás opustil, ale i ji.
Mami, půjdu do práce, přijdu pozdě. Slibuju, že zamknu dveře. Šárka se provinile podívala na Janu.
Dobře, abychom si nic navzájem neřekly ale Jana se nepohnula.
Mami, promiň, ale sledovat tě bolí. Kůže a kosti. Je ti čtyřicet a chodíš jako stará žena, sotva se rozestoupíš. Vždycky jsi unavená. Proč se tak díváš na mě? Kdo ti řekne pravdu, pokud ne já?
Díky. Dbej, ať nezapne plynový sporák a neotevře vodu v koupelně.
Hned, říkám, že jsme s ní jako přivázáni. Život nám utekl mezi prsty. Mami, pojďme ji dát do domova pro seniory. Tam bude pod stálým dohledem. Nepamatuje si nic
Znovu? přerušila Janu Šárka.
Všichni budou mít lepší, hlavně ona, Šárka pokračovala, aniž by si všimla, jak roste matčino podráždění.
Nechci tě dál poslouchat. Není v úmyslu ji odevzdat. Kolik jí zbývá? Nech ji doma
Přes to přežijeme. Jdi do práce. Já neodejdu, zamknu dveře, slibuju, znovu napadla Šárka.
Omlouvám se. Všichni chodí ven, a ty se staráš o babičku.
Mluvily dál, aniž by si všimly otevřených dveří do babiččiny pokoje. Babička, samozřejmě, všechno slyšela, ale sotva něco pochopila a rychle zapomněla.
Jana šla do práce a Šárka se vrátila do svého bývalého pokoje, kde teď bydlela Alžběta.
Co potřebuješ? zeptala se Šárka.
Babiččin pohled byl prázdný.
Pojďme, dám ti bonbón, pomohla Šárka babičce vstát a šla s ní do kuchyně.
A kdo jsi? Alžběta zamířila prázdným pohledem na Šárku.
Vypij čaj, povzdechla Šárka a položila před ní bonbon.
Alžběta milovala sladkosti. S maminkou tajně schovávaly bonbóny, dávaly jen jeden k čaji. Šárka sledovala, jak babička rozbaluje jasně papírový obal. Bílá kůže se prosvítala tenkou vráskou mezi šedivými vlasy. Šárka se odvrátila.
Dřív si babička barvila a četla vlasy, nosila bohaté účesy, rtěnku a obočí podtrhávala křivkou. Šárka si pamatovala nasládlý vůně parfému. K ní se vždy přitahovali muži, dokud její rozum neodpadl.
Šárka netuše, co k babičce cítí lítost, soucit, nechuť? Náhlý zvonek ji vytrhl z myšlenek.
Asi mamka něco zapomněla, Šárka šla otevírat.
Ve vstupní dveři stál její kamarád, středoškolák Petr. Jana nebyla příznivcem jejich přátelství, takže Petr chodil jen, když nebyla doma.
Ahoj. Proč tak brzy? Mamka právě odešla, šeptala Šárka.
Vím. Nepozorovala mě.
Milu! ozval se z kuchyně babiččin hlas.
Kdo je Milu? ptal se Petr.
Tak to mamka říká a pro svou dceru. Teď ji dám do pokoje. Jdi do koupelny a buď ticho. Dnes má osvícení. Šárka popřela Petra ke dveřím koupelny.
Není tam nikdo. Šárka vešla do kuchyně a uviděla prázdný šálek a zabalovaný obal na stole.
Chci čaj, řekla Alžběta.
Ale Šárka pochopila, že její vysvětlení jsou zbytečná.
Babička rychle zapomínala, co se právě stalo, ale dobře si pamatovala dávné vzpomínky. Často mátla, nepoznávala matku. Občas se ale objevily krátké okamžiky jasnosti.
Šárka nevěděla, jestli babička jen chce další bonbon, nebo skutečně zapomněla, že si právě pila čaj. Kdo to ví? Šárka povzdechla, znovu položila šálek s čajem a dalším bonbonem na stůl.
Alžběta dlouze rozbalovala bonbon neposednými prsty. Když se šálek vyprázdnil, Šárka ji přenesla do pokoje a posadila na postel.
Teď spinkej, řekla a za sebou zavřela dveře.
Z koupelny už vyšel Petr.
Můžu vyjít?
Jo, jdi do kuchyně. Šárka mrkla na dveře, jestli jsou zavřené, a šla za Petrem.
Seděli na kuchyni těsně vedle sebe a poslouchali hudbu v telefonu každý měl jeden sluchátko v uchu. Šárka zavřela oči a kývala hlavou do rytmu. Nevšimla si, jak v předsíni proletěla Alžběta
Když Šárka šla do předsíně, aby dopravila Petra, uviděla otevřené dveře. Rozběhla se do pokoje, ale babička tam nebyla.
Dveře Nezamkly jsem je. Odejde. Mamka si bude myslet, že jsem to udělala úmyslně, sténala Šárka, skoro brečela.
Proč si to myslí? zeptal se Petr.
Nechápeš, říkala jsem dnes, že by bylo lepší, kdyby se ztratila. Mamka si bude myslet, že jsem to udělala zle.
Dobře, oblékneme se a půjdeme ji hledat. Nemůže být daleko, řekl Petr.
Šárka se podívala na věšák babiččin roztrhaný plášť byl stále na místě. Boty také.
Šla v župane a županu? zadrhla Šárka.
Možná k sousedům? Vyšla po schodech a nepoznala svůj byt Já jsem venku, ty procházej sousedy, navrhl Petr a běžel dolů po schodech.
Na patře nikdo neotevřel dveře. Šárka už nechtěla obcházet sousedy, vyběhla ven. Petr běhal po dvoře, koukal pod keře, pod dětské houpačky
Není nikde. Pojďme do sousedních dvorců. Běž doprava, já doleva. Kdo první najde, volá druhého. Sejdeme se tady, rozkázal Petr a odběhl.
Šárka uběhla i k autobusové zastávce. Babička se nikde neobjevila. Kolik času uběhlo, co prošlo? Třicet minut? Čtyřicet? Kam může jít v županu a županu?
Musíme volat policii, řekla.
Počkej. Co jí nejčastěji říkala? Kde ráda chodila? ptal se Petr a hrbal v kapsách.
Šárka nic nepamatovala, jen si povzdechla.
Dobře, rozšíříme okruh. Běž k škole, já tam přijdu, ukázal rukou do protisměru.
Ulice byly jen částečně osvícené, temné úseky Šárka překračovala co nejrychleji. Měla pocit, že se za keři něco schovává. Když se blížila ke škole, vzpomněla si na babiččinu historku: jednou zapomněla sešit ve třídě a šla ho vyzvednout, ale hlídač zamkl dveře. Babička vyskočila z okna na první patře a málem si zlomila nohu.
I když nebývala ve škole, vždy při procházce po dvoře ten příběh vyprávěla. Šárka zatlačila branku na dvoře nebyla zavřená. Škola měla typický tvar písmene P. Obcházela jedno křídlo a uviděla skupinu chlapců, kteří se nad někým smáli. Babička! pochopila Šárka a rozběhla se k nim.
Alžběta stála uprostřed dvora v šedomodrém županu. Jeden z chlapců jí natáhl prázdný obal. Když se natáhla, myslela, že je to bonbon, chlapec odrazil ruku a všichni se rozesmáli.
Nic nepochopí. Z jaké psychiatrické léčebny utečela? Chce bonbon? znovu natáhl chlapec obal.
Odpusťte ji! zakřičela Šárka.
Kluci se na ni podívali.
Hej, další! řekli.
Kdo jsi? Vnuk?
Utečela s babičkou z léčebny?
A vnouče nic. Chce bonbon? chlapec s obalem šel k Šárce.
Ostatní ho následovaly.
Šárka ustoupila. Kluci se stáhli jako zeď a zablokovali babičku. Už se ne smáli, jen se pohrdali a cítili svou sílu. Šárka se opřela zadkem o sloup dvoře. Brána zůstala otevřená. Na povel se kluci vrhli na ni.
Šárka mávla rukama ve vzduchu, snažila se je od sebe držet, ale byli tři. Jeden ji chytil za ruce, druhý na ni nasadil, třetí ji přitiskl k plotu nehnula se. Hledali, kdo z nich bude první
Hele, všichni se od ní držte! křikl Petr zblízka.
Dva se stáhli, ale třetí ji stále držel. Petr se s nimi pustil do rvačky. Šárka kopla toho chlapce, co ji držel. Ten zakřičel a pustil ji. Na zemi uviděla kus prkna, zvedla ho, přiběhla k bojujícím a chtěla udělat úder, ale dopadla na záda.
Chlapec se rozběhl na Šárku. Utíkala k bráně.
Dívko, běžte k nám. Voleli jsme policii uviděla muže a ženu za plotem. Vyhrabovali se, nemají žádný život
Zmínka o policii je odradila útočníky. Šárka se vrátila k Petrovi.
Teď mi pomoz. Žádná vděčnost, zabručel muž za ní.
Hlavně, že všechno dobře dopadlo, řekla žena.
Šárka pomohla Petrovi vstát. Šli k vystrašené babičce, která se chichotala, že jsou to zase uličníci.
Ba, to jsem já, Šárko. Poďme domů. Šárka babičku objala.
Já jsem Alžběta, čekám na Borise. Ten má teď hodinu
Boris už dlouho skončil školu. Poďme.
Všechno jsem slyšela, najednou řekla babička.
Co sis všimla? zeptala se Šárka, už pochopila, o co jde.
Možná babička rozumí víc, než si myslí?
Milu chce mě dát do domova pro seniory. Nenechte mě, brečela Alžběta.
Dobře, pojďme, je zima a ty máš jen župan. Zchladneš a pošlou tě do nemocnice
Nechci do nemocnice, namítla babička.
Šárka, Petr a Alžběta hoštili domů. Šárka ji převlékla, podala horký čaj s bonbonem a uložila spát.
Jak se půjdeš domů? Vše špinavý, v krvi, Šárka a Petr stály v prahu bytu.
Nic, hlavně že jsme ji našli. A ty jsi skvělá, že ses nevyplašila, usmál se Petr.
Skoro se vyplašila. Kdybys nepřijela
Všechno je v pohodě. Omlouvám se, že jsem neuzamkl dveře
Šárka zavřela za Petrem dveře a posadila se ke stolu v kuchyni. Už se ne třásla, ale klid nechtěla najít. Přemýšlela, že kdyby babičku nenalezla, musela by celý život žít s pocitem viny, jak říkala mamka. DíA tak se Šárka naučila, že láska a odpovědnost jsou těmi největšími dary, které nám pomáhají přežít i ty nejtemnější chvíle.