Jarmila Novotná se najednou zastavila s drobnými, elegantními hráběmi v rukou, a její prsty se samovolně roztřásly od šoku. Dřevěný nástroj s tichým duněním dopadl na suchou, popraskanou zem. Stačila jen mávnutím očí, než za jejími zády se ozval hlas tak ostrý, že připomínal skřípání starého lísy, ale s neotřesitelnou jistotou, která po ní poletěla chladný mrazek.
U tebe na zahrádce nic nevyroste, milá, protože tě navštěvuje návštěvník z podsvětí. Nevidíš ho? Přijď, drahoušku, a podívej se pozorně, promluvila neznámá starší žena, hrozivě, ale současně s kapkou soucitu, a přimhouřila oči na Jarmilu svými vybledlými, avšak nesmírně pronikavými pohledy.
Jarmila se pomalu, téměř mechanicky otočila a poprvé opravdu spatřila ten pozemek před svým novým, vysněným domkem. Srdce jí svíral podivný, nevysvětlitelný pocit smutku. Viděla ten kousek každodenně, ale teď poprvé pochopila, jaký děs se skrývá za ním. Přímo před pečlivě vyřezávaným dřevěným plotem, ze kterého byla tak hrdá, ležel úplně mrtvý, spálený kus země.
Žádná tráva, žádné květy, žádná známka života. Za domem, na jejích pilně obdělávaných záhonech a květináčích, už rozkvétaly růže, hrachovité kosatce směřovaly ke slunci a třešňové keře se zelenaly. Kontrast byl děsivý a nepřirozený. Snažila se tu zemi oživit hnojila, rozhrnovala, zalévala slzami téměř zoufalství, ale vše zůstávalo marné.
A tak ponořená do svých zahradnických útrap ani nepoznala, jak k otevřené brance přistoupila ta štíhlá, křivá starší žena, která však nezněla ani těžce, ani zlým srdcem.
Mohl bys ještě večerní plesové šaty obléct, aby ses tak krásně a slavnostně hrabala v černé zemi, řekla s téměř nepostřehnutelnou posměškou, ale bez zloby, a upřeně sledovala Jarmilin oděv: drahý, perfektně sedící růžový top a stejně takové cyklistické kalhoty z technologické tkaniny.
Instinktivně si Jarmila protřela rudozelenou pramen z čela a na tváři jí zazářilo lehké zahanbení.
To to je speciální pracovní uniforma, babi, zakřičela slabě, pro zahradničení. Prodyšná, moderní snažila se bránit, ale hlas byl slabý. A sousedé tady je nová, pěkná osada, všichni chodí krásně čistě, upraveně nikdo tady předtím nebyl, všechno od nuly
Starší žena však už neslyšela. Otočila se, opřela se o vlastní dřevěnou hůl, která připomínala starý koště, a pomalu zmizela v letním prachu za zatáčkou cesty. Jarmila zůstala stát sama, a v uších jí hučela tichá, oslepující nula, narušená jen bušením vlastního srdce.
Jak se to mohlo stát? pomyslela si vzrušeně, sundavala zahradnické rukavice a mechanicky kontrolovala bezchybný manikúru. Jak se stal takový návštěvník, že přichází do mého nového, světlého domu? Kdo je? Co chce?
Naštěstí před stěhováním, téměř únikem z hlučné Prahy do ticha venkovského života, zvládla kurz manikúry. Teď budou ruce vždy v pořádku, zamyslela se hořce ironicky, kdyby jen zahrada měla stejně dobře růst, kvést a těšit oko, bez duchů.
Manželovi, milému a věčně zaneprázdněnému Miroslavu, neřekla nic o podivné návštěvně. Obávala se jeho praktického, racionálního úsměvu. Přesto se myšlenka vracela, přerůstala v neodbytný nápad. Ani nejdražší, nejmodernější hnojiva, ani rady z internetu a od zkušených sousedůzahrádkářů nepomohly. Kousek země před domem zůstával pustý, vyschlý a mrtvý jako náhrobní deska.
Jarmila chtěla zahradničení ze srdce. Absolvovala online kurzy, nakoupila hromadu krásných časopisů, nacházela inspiraci. Milovala samotný proces cítit zem, vdechovat její vůni, pečovat o křehké výhonky. A zpočátku to šlo! První úspěchy se objevily, ale ten zatracený, prokletý kousek půdy přímo před vstupní bránou se nechtěl poddat, jako by ho oddělovala neviditelná zeď od všeho živého.
Zřejmě budu muset najmout drahého krajinářského architekta a půdoznalce, smutně přemýšlela, upřená na černou skvrnu svého ostudu. Když už máme takového efemérního hosta, snad ani oni nebudou moci pomoci.
Několik dní uplynulo. Jarmila dočetla poslední podrobný videozáznam na kanálu zkušeného zahradníka, odložila telefon. Noc za oknem byla temná a hvězdami prázdná. Miroslav už dávno spal, chrápěl v rytmu svých podnikatelských představ, a i ona by už měla spát, ale spánek ji utekl.
Fuj, jaká dusno Nemůžu dýchat, zašeptala a svlékla hedvábný závěs, přistoupila k skleněným dveřím, vedoucím na prostorný balkon. Opatrně je otevřela a vyšla pod chladnou noční oblohu. Vzduch byl čerstvý a sladký. Z druhého patra téměř neviditelný, zakrytý stínem starého javora, byl ten osudný kus země jen stínem.
Poháněna náhlým impulzem, přenikla přes chladné zábradlí a podívala se do temnoty, kde ležela neplodná půda. A uviděla ho.
Pod ostrým světlem zkřiveného úhlavního měsíce, který probíral roztrhané mraky, se po spáleném, ale odkrytém povrchu plazila neznámá postava. Muž, stojící zády k ní, se hnal pomalu, jako by překonával neviditelný odpor. Nešel jen tak kulhal, klečel, pak znovu vstával, škrábal starou, opotřebovanou podrážku boty do země, dotýkal se prsty, bledými a dlouhými, jako by něco hledal.
Jarmilino srdce se zastavilo a pak bušilo tak silně, že se jí rozechvěla celá postava. Upřeně hleděla do tmy, snažila se rozpoznat detaily. Čím déle sledovala, tím jasněji si uvědomovala, že něco není v pořádku. Byl poloprůhledný. Měsíční svit jen stěží pronikával skrze jeho útlou postavu, oděnou v staromódním kabátě. Pohyby mu nebyly jen pomalé byly nepřirozené, bez zemské gravitace a fyziologie. Rozhodně to nebyl živý člověk.
Nohy jí začaly kolísat, v hlavě se rozhostila černá, lepkavá vlna paniky, hrozící ztrátou vědomí. Už chtěla spadnout z balkónu na ostré kameny alpské svahy, když se muž otočil.
Zíral přímo na ni. Jeho tvář byla neznámá, bez výrazu, jako by vytesaná z bledého mramoru. Na obličeji plné rozcuchané kníry a upravené na přímý řez vlasy. Oči prázdné, temné, bez dna.
A pak, jako by chtěl dosáhnout až k ní, zvedl ruce. Ne, vyprázdnil obě ruce dopředu, jako by se snažil překročit veškerou vzdálenost, dosáhnout na její krk ledovými prsty. Jarmila pocítila, jak se jeho chladná tvář přibližuje, a přibližuje, a plní celý prostor V posledních silách vydechla tichý vzdech, odrazila se od zábradlí a zakopla se zpět do ložnice, na studenou podlahu.
Starou babičku najít se ukázalo překvapivě snadné. Jarmila byla přesvědčená, že taková žena nemůže žít v jejich sterilní, novostavěné vesnické čtvrti. Musela tedy hledat dům za mostem, ve starém, ospalém vesničce. Zjistit, kde konkrétně bydlí ta, co vidí duchy, nebylo těžké stačilo se zeptat místních babiček, které seděly na lavičce u studny.
Zastavila svůj úhledný městský hatchback před rozpadlým, dávno nenatřeným domkem s vyřezávanými, ale ošoupanými okenicemi. Brána se zdála držet na poctivém slově a jedné rezavé pantě, takže se žena rozhodla nepřepadnout a neklopýtat.
Babičko! vykřikla nervózně, pohlížejíc do štěrbiny mezi prkny plotu. Babičko Alžběta? Jmenuji se Jarmila! Říkala jste mi minulý týden o mém pozemku o tom, že tam mám návštěvu
Dveře domu skřípavě otevřely a na prahu se objevila starší žena. Přimhouřila oči, prohlížejíc hosta.
Pane Ježíši zase se oblékla jako na přehlídku, zašeptala tiše, ale zřetelně, přičemž kritickým pohledem projela šifónovou suknítunikou a elegantními podpatkovými sandály Jarmily. Pak rukou zamžikla a s úsměvem řekla: No, pojď dovnitř, když už jsi přišla! Jen pozor, aby sis podpatky nezkazila na mých podlahách! Co potřebuješ?
Jarmila, překročila práh, a pocítila, jak se jí do krku vyvalí kousek.
On on opravdu přichází. Krok za krokem se toulá, kde jste řekla. Viděla jsem ho minulou noc hlas jí chřestěl. Myslela jsem že když vidíte takové a nebojíte se tak už jste s tím jistě setkala dříve. Možná byste věděla, jak ho vyhnat? nechtěně sevřela ruce, a její dokonale upravený manikúr se blyštil ve slabém světle vstupní haly.
Myslela si dobře, miláčku, přikývla starší, a v jejích očích se mihlo něco složitého, co Jarmila nedokázala přečíst. Chceš, abych ho vyhnala?
Jarmila jen slabě přikývla, a pak v roztržitém spěchu otevřela elegantní koženou kabelku a vytáhla několik velkých, lesklých bankovek.
Nevím, kolik to obvykle stojí. Nejsem chamtivá, upřímně! Jestli bude potřeba víc půjdu k bankomatu, přinesu! Kolik řeknete?
Alžběta, známá jako Věra Petrovna, se podívala na peníze, a pak přímo do Jarmiliných očí. Její pohled se změkl.
Stačí, řekla tiše a mírně. Pomohu ti. Posaď se, a já zamumlala, sklopila oči. Omlouvám se, čaj vám nedám. Už včera došel. A do obchodu za tři míle staré kosti už se nehnou.
Jarmila se opatrně posadila na okraj rozbarveného křesla a podivně prozkoumávala skromný interiér. Bílý, ale starý a mnohokrát opravovaný záclonový textil visel za jediným oknem. Na stole chyběla utěrka, a žádná podložka nedokázala zakrýt hluboké praskliny v kdysi lesklém povrchu. Starý bufet měl rozbitou dvířku, a uvnitř byla prázdnota. Skleněná cukřinka byla prázdná stejně jako košík na chléb. Byl to chudý, prázdný a osamělý domov.
Vezmi si z ledničky průhlednou láhev, zakřičela Alžběta z vedlejší místnosti. Mám tam bylinný odvar, vlastní výroby. Chutná, léčivá. Zkus to. A nalij i mně, prosím. Trochu hořká, ale zdraví dává.
Jarmila se přiblížila k rozpadlé, cvakající lednici a otevřela ji. Srdce jí svíralo ještě více. Kromě půl litrové láhve s zakaleným tekutým nápojem ležely tři vejce, otevřený třílitrový sud s kysaným zelím a prázdná, vyždímanáJarmila se usmála, protože konečně pochopila, že se může nadechnout svobodně a její zahrada i duše konečně rozkvétají.