15.května 2026 Den, který si budu nosit v paměti
Dobrá, kluci, rybaření počká, řekl jsem si a chytil jsem síť na ryby. Musíme zachránit toho nešťastného kocourka.
Řídit jsem motorový člun po klidné hladině Lipenské přehrady, když se k nám připojili turisté z Prahy, všichni nadšeně házeli pruty. Slunce svítilo jasně, lehký vánek šustil v přístřešku a ryby hned chytaly.
Václave, podívej, něco tam plave! vykřikl jeden z návštěvníků a ukázal dál na vodu.
Zamračil jsem se a poškrábal očima vzdálenou plochu:
Vypadá to jako pták Ale ne, něco podivného.
Když se člun přiblížil, všichni se podívali s údivem. V vodě, sotva se držící na povrchu, zoufale se potápěl červený, mokrý, úplně vyčerpaný kocourek.
No teda! zamrkal jsem. Jak se sem dostal? K břehu je přes dva kilometry!
Možná spadl z lodi? navrhl jeden z turistů.
Nebo ho odnesla proud, doplnil další.
Kocourek zasykal, snažil se doplavat ke člunu, ale síly mu ubývaly.
Dobrá, kluci, rybaření počká, rozhodl jsem se a přistihl ho sítí. Vytáhnout ho nebylo jednoduché prskal, škrábal se, vrhal se ze strany na stranu. Nakonec jsme ho zvedli ke křídlům sítě a opatrně položili na palubu.
Chudáček je úplně vyčerpaný, povzdechl jsem si a zabalil třesoucího se kocourka do staré kabátové košile. Jak dlouho už byl ve vodě?
Kocourek se schoulil do rohu paluby a díval se na nás úzkostlivýma očima. Vlhká srst mu šustila, nos byl napjatý.
Jaký krásavec, povídala žena jednoho z turistů, a vůbec ještě mladý.
Měli bychom ho ukázat veterináři, řekl jsem znepokojeně. Kdo ví, kolik vody nasál.
Veterinář ho prohlédl a uklidnil všechny přítomné:
Je zdravý, jen vyčerpaný. Dehydratovaný, vystrašený, ale přežije. Deset dní odpočinku a bude jako nový.
Zkusíme najít majitele? zeptal jsem se.
Můžeme dát výzvu, ale vypadá to, že je pouliční.
Vzal jsem kocourka domů. Moje manželka Jana ho přivítala s úsměvem:
Á, jaký ten kocourek! Brzy ho nakrmíme!
První dny se schovával pod gaučem, vyšplhával jen na jídlo. Postupně začal prozkoumávat nové útočiště a už po týdnu nám předením vyjádřil spokojenost, když Jana hladila jeho záda.
Víš, Jano, řekl jsem, možná ho u nás necháme. Majitel se těžko najde.
Nemám proti, usmála se Jana. Už dlouho jsem chtěla koťátko. Co ho pojmenujeme?
Štěstínek, odpověděl jsem okamžitě. Ne každý se zachrání na otevřeném jezeře.
Kocourek, slyšíc nové jméno, zvedl hlavu a hlasitě zamňaukal, jako by souhlasil.
Měsíc uběhl a Štěstínek se stal plnohodnotným členem rodiny. Pozdravil mě u dveří, hřál se na Janiných kolenou a šikovně vyžadoval rybu v kuchyni. Vodu však stále omezoval dokonce k misce přistupoval opatrně.
Má zřejmě psychologickou ránu, říkala Jana sousedkám. Po takovém nepochybně.
Možná je to osud, který se zúčastnil? zamyslela se naše sousedka Tereza. Přímo k nám připlul.
Jemně jsem ho pohladil za ušním bolvákem:
Možná je to skutečně osud. Dobře, že jsme toho dne šli na ryby, jinak by se to nikdy nestalo.
Červený kocourek se přitulil k mé ruce a spokojeně zamňoukl, jako by řekl: Všechno bude v pořádku. Jsem s vámi. Navždy.
A my s Janou jsme tiše přikývli.
**Osobní lekce:** Pomoc v pravý okamžik se může proměnit v nečekané štěstí. Když nezmeškáme chvíli, kdy někdo potřebuje naši ruku, otevíráme si cestu k novým, nečekaným radostem a lásce.