10.května 2026
Dnes mi po dlouhé zamyšlené chvilce napadlo sepsat, co se odehrálo během posledních šesti měsíců. Seznamili jsme se na seznamce; já jezdím na starý byt v Českých Budějovicích, ona Šárka v Praze má třípokojový byt v Vinohradech. Máme po šedesáti, oba jsme rozvedení, děti už dospělé a žijí samostatně.
Už od první zprávy mě zaujala svým intelektem, láskou ke knihám a suchým smyslem pro humor. Nehledala žádnou matku pro své děti ani handrku do bytu, chtěla jen společnost, která není jen povrchní.
Setkávali jsme se dvakráttřikrát týdně na představení v Divadle Na zábradlí, v galerii Veletržního paláce, v kavárně Café Slavia, při procházkách po Karlově mostě a výletech na moji chatu u rybníka v Luž. Šárka si užívala takové setkání bez zodpovědnosti, ale s duševní blízkostí.
Šárko, povíš mi, jak to u tebe chodí? zeptal jsem se po jedné z našich schůzek.
Dobře, klidně. Už pět let žiju sama, zvykla jsem si na to.
Není to nudné?
Občas, ale mám kamarádky, dcery přijíždějí, a teď je tu i ty.
To je hezké.
Po rozvodu jsem pronajal jednopokojový byt v starém domě. Sousedka je tvrdohlavá, neprovádí opravy a nájem zvyšuje každých pár měsíců. Co s tím? říkal jsem si. Nemám vlastní strop. Přemýšlel jsem, zda bych si nekoupil něco vlastního, ale jak by se stihlo najít peníze na byt v Praze?
Šárka zase svůj třípokojový byt v Praze postavila svými úspory a po letech práce. Její dcery už mají své domovy, takže míst je dost. Přesto však nikdy nenapadlo, že by mi mohla nabídnout přestěhování se k ní. Stýkání a soužití jsou pro mě dvě odlišné věci.
V sobotu jsem přišel na domluvený výlet a Šárka ve dveřích otevřela, aby mě přivítala, a uviděla mě s dvěma velkými kufry v ruce.
Miloši, co se stalo? zeptala se.
Mohu vstoupit? Vysvětlím.
Dostal jsem se do obýváku, odložil kufry do vstupní haly a posadil se na pohovku.
Vlastnice bytu se rozhodla ho prodat a dává mi týden na vyklizení.
A co dál?
Už nemám kde bydlet. Najít nový byt hned není jednoduché a peníze chybí.
Šárka začala chápat, kam mě situace vede.
Miloši, přemýšlel jsem máme spolu vážný vztah už půl roku, dobře se známe. Co kdybychom zkusili žít spolu?
Spolu? zopkla se.
No, máš tři pokoje, je dost místa. Já nejsem jen host, ještě pracuji, výdaje bychom sdíleli.
Miloši, o tom jsme nikdy nemluvili.
Proč to říkat dopředu? Život sám ukazuje.
Cítila se ztracená. Nebyla připravená na takový zvrat.
Miloši, musím o tom přemýšlet.
Co tu přemýšlet? Milujeme se.
Milovat a bydlet spolu jsou dvě různé věci.
Proč? V našem věku už je čas se rozhodnout.
Rozhodnout se v čem?
Ve vztahu. Když se stýkáme, měli bychom být spolu.
Podívala se na kufry ve vstupní hale. Vypadalo to, že už si udělal rozhodnutí a přinesl své věci jako fakt.
A když jsem proti?
Proti čemu? Proti štěstí.
Proti tomu, že někdo přinese své věci, aniž by se zeptal.
Nevnímám to jako zlo, jen okolnosti.
Obejektivní okolnosti je člověk, který je vytvoří.
Co tím myslíš?
Že se mělo nejdřív promluvit se mnou, než přijet s kufry.
Zmlkl jsem, zamyšlený.
Dobře, pojďme to teď probrat. Navrhuji, že spolu bydlíme.
Odmítám.
Proč?
Protože mi vyhovuje žít sama. Naše setkání jsou pro mě přínosná, ale společné soužití nechci.
Proč? Vypadáme k sobě.
Jdeme na procházky, do divadla, užíváme si společný čas. To ale není denní kůže, rutina, kompromisy.
Může se přizpůsobit jeden druhému.
To je ten problém nechci se přizpůsobovat. Mám ráda, jak to je.
Podíval jsem se na ni, jak se tváří zklamaně.
Co kdybychom se oficiálně oženili?
K čemu?
Aby to bylo správně, společensky.
Manželství nic nenahradí. Stále nechci sdílet byt.
Pak jaký má smysl náš vztah?
Stejný jako doposud. Stýkáme se, povídáme si, trávíme čas.
A co dál?
Pokračujeme v setkáních.
Ale to není vážné!
Pro mě je takový vztah v pořádku.
Já potřebuji stabilitu.
Jakou stabilitu chceš? zeptala se Šárka, posadila se naproti.
Rodinnou. Společné snídaně, plány do budoucna.
Já nechci snídat denně s někým. Nechci měnit své plány kvůli někomu.
Ale jsi samotná!
Ne, mám dcery, kamarádky, máš i ty. Samota a život o samotě nejsou totéž.
Nerozumím rozdílu.
Nyní si volím, s kým a kdy budu trávit čas. Kdybychom spolu bydleli, volby by mi už nezůstaly.
Miloši, v šedesáti letech je čas přemýšlet, kdo bude po boku ve stáří.
Já přemýšlím, ale není nutné, aby to byl muž.
Kdo tedy?
Dcery, pečovatelka, sociální služby. Možnosti jsou.
To ale není ono!
Možná ne, ale je to pro mě v pořádku.
Vstal jsem a prošel se po pokoji.
Takže mi nabízíš dál žít v pronajatém bytě a víkendově se setkávat?
Nabízím, jak ti to vyhovuje. Setkávat se, když oba chceme.
A když nemám peníze na nájem?
To jsou tvoje starosti, ne moje.
To je kruté, Šárko.
Je to poctivé. Nejsem povinna řešit tvé bytové problémy.
Ale přeci se stýkáme!
Stýkáme se. A co? To mě nečini odpovědnou za tvůj život.
Sedl jsem zpět na pohovku a zamyslel se.
Když najdu nový byt, budeme spolu dál?
Jasně, pokud oba budeme chtít.
A dokud ho hledám, mohu zůstat u tebe na chvíli?
Nemohu.
Vůbec?
Vůbec.
Uvědomil jsem si, že Šárka to myslí opravdu vážně. Vzal jsem kufry a vyšel jsem ke dveřím.
Takže musím hledat jak bydlení, tak nový vztah.
Možná.
Šárko, nebudeš litovat?
Ne.
Šárka se vrátila ke svému klidnému životu bez muže. V šedesáti letech si cenila klidu víc než vztahů a svobodu více než jakoukoliv společnost.
**Osobní poznámka:** Někdy je třeba přijmout, že láska a společné soužití nejsou zaměnitelné. Respektovat druhého, i když to znamená jít dál sám, je cesta k vlastní integritě.