Ahoj, poslouchej, co se stalo s naším kočkou Míšou. Vyhodili ho. Znovu. Třetíkrát během jeho krátkýho života. Štěstí mu prostě neklapalo.
Míša měl sotva rok, a už byl ze třech domů vyhozen. No, jaký to byl výhození. Nejdřív ho předávali z ruky na ruku. Pak už to šlo dál.
Nakonec ho prostě vyhodili ven, trochu dál od domu, a hodili do odpadkový koš, aby nemohl najít cestu zpátky. A on vůbec nechtěl hledat.
Hned to pochopil. Ten výraz v obličeji mu to řekl. Manželka Jana se opravdu znepokojila, když Míša poškrábal jejich nový kožený pohovku. Byla to pěkná pohovka. Ona i muž Petr se na to shodli Petr vždy souhlasil se vším.
Petr vzal Míšu pod paži a šel na odpadkový koš v sousedním dvoře. Míša by mu ani neběžel za ním. Neběžel. Viděl v jeho očích rozhodnutí a rozuměl.
Všechno bylo zbytečný. Mohl by se s ním rozloučit jako člověk pohladit ho, omluvit se. Ale tak to nevyšlo. Spíše to vypadalo, že vykládají koš jako sud.
Míša povzdechl a snažil se v odpadcích něco najít k jídlu nějaké zbytky kuřete. Pak se vyšplhal na velký zelený koš a posadil se, koukal na slunce.
Mrkotal, ale neodvracel oči. Z toho velkýho světleho kruhu mu hřálo. Líbilo se mu to. Byly to poslední sluneční paprsky léto, podzim, zima. Malé oteplení a ledová krusta se rozpouštěla.
A v Míšově duši zamrzlo.
Večer i noc byly chladný. Po západu slunce přišel vítr a mráz. Růžový koťátko (Míša) mrzlé. Neměl kam utéct ani se schovat. Našel velkou hromadu podzimních listí a schoval se v ní. Sbalil se do klubíčka. Zpočátku bylo zima a třásl se, ale pak…
Když vítr zvedl vlhké ledové kousky a jeho oranžová srst ztuhla, najednou mu bylo tepleji a třesání ustoupilo. V hloubi mu šeptal hlas dobrá slova.
Zahřej se a spinkej. Spinkej, spinkej. Cítil, jak se mu rozlévá teplo po ztuhlé těle.
To je tak jednoduchý. Stačí se vzdát a všechno přejde. Pak přijde klid a věčnost. Všechna zraňování a útrapy odejdou.
Míša poslední povzdech a souhlasil. K čemu bojovat? Za co?
Zítra ho čeká stejný chlad a hlad. Stejná touha zavřít oči a už nikdy je neotevřít.
Ulice se rozsvítily lampami daleko. Míša poslední mrkl na světla. Často je sledoval z okna. Růžový koťátko naposledy vstřebalo to světlo a jeho oči zazářily ve slabnoucí temnotě.
Ten poslední plamínek upoutal pozornost malé zrzavé dívky. Šla domů s tátou. Chytla ho za rukáv.
Tam řekla Tam v listech je někdo.
Tam nikoho není zachvěl se táta Petr zimou. Jdeme rychle domů, mrznu.
Pokusil se ji odvést od hromady listí. Míla zatáhla ramenem.
Viděla jsem. Viděla jsem světlo.
Světlo v hromadě starých listí? divil se Petr. To nemůže být. Nemůže.
Ale dívka už byla blíž a prorazila vršek listí. Našel Míšu.
Tati! zakřičela Viděla jsem! To je on.
Kdo je? zeptal se Petr, přistupujíc.
Tady je řekla Míla a snažila se zvednout zamrzlé tělo.
Nechej to řekl Petr. Už je mrtvý. Nemůžeme nosit domů mrtvého kočku.
Není mrtvý odpověděla Míla. Vím. Vím. Žije. Viděla jsem světlo v jeho očích.
Světlo v koččích očích? zamával Petr rameny.
Přistoupil blíž, zvedl tělo a snažil se uslyšet nebo ucítit pulz.
Míša chtěl spát. Spánek mu přikryl víčka a tělo zaplnilo hřejivost. Hlas uvnitř mu šeptal:
Spinkej, spinkej neotvírej oči.
Ten malý dětský hlas opakoval a opakoval tvrdě:
Světlo v jeho očích.
Co ode mě chtějí? Proč mě zase mučí? Proč mi nedají klidně spát?
Stěží otevřel oči, aby viděl, kdo ho ruší.
Tady! zakřičel ten dětský hlas. Tady! Říkala jsem. Vidíš? Znovu. Světlo!
Jaké světlo?
Zasmál se, svlékl si bundu a zabalil do ní rozmrzlé tělo. Šel směrem k domu.
Míliná dcera běžela za ním. Honila ho.
Tati, tátku, prosím, rychleji. Je mu zima.
Zmizeli v podchodu, a pak ve výtahu pátého patra se rozsvítilo světlo. Míša dostal teplou vodu a zahřáté mléko. A dívka…
Nezabij ho, prosím, nechej ho žít, prosila.
Led na jeho kožichu se roztál. I v duši se roztál.
A velký zrzavý koťák s údivem sledoval, jak táta s dcerou o něj pečují. Už se probudil a teď mu bylo opravdu teplo.
Teplo naplňovalo celou jeho podstatu. Ne z radiátorů, ale z malého dětského srdíčka.
Venku stál ten, kdo občas přijde na pomoc. Stál a díval se na rozsvícená okna pátého patra.
Stál a říkal:
Všechno, co můžu. Všechno, co můžu.
Zastavil se, chvíli přemýšlel a dodal:
Světlo ne každý ho vidí. Ne každý, kdo ho vidí, ho dokáže zachovat.
A Míša, když se díval na dívku s rezavými vlasy, nemyslel na velkost člověka. To jsou lidské věci. Myslel na sebe.
Viděl světlo. Světlo v jejích očích.
Co na to říkáte? Dejte like a napište, co si o tom myslíte.
Kámo, jestli chcete číst další naše příběhy, zanechte komentář a nezapomeňte na lajky. To nás motivuje psát dál!