Vzpomínám si, jak naše čtyřletá Zuzana, malá roztomilá holčička, pozorovala nového souseda, který se nedávno objevil na našem dvoře. Byl to šedivý důchodce, sedící na dřevěné lavičce. V ruce držel hůl, o kterou se opíral jako čaroděj z pohádky.
Zuzana se neptala dlouho:
Dědečku, jste kouzelník?
Když odpověděl záporně, lehce se zamračila.
Pak proč máte hůl? pokračovala.
To je mi potřeba na chůzi, aby to bylo lehčí doplnil Egon Novák, představoval se dívce.
Takže jste velmi starý? zeptala se zvědavá Zuzana.
Podle vašich měřítek ano, ale podle mých ještě ne. Mám jenom bolavý nožičku, která se nedávno zlomila po nepovedeném pádu. Proto zatím chodím s holí.
V tu chvíli vyšla babička Zuzany, Věra Svobodová, a vzala dcerku za ruku k parku. Věra pozdravila nového souseda, on se usmál. Přesto se jejich přátelství spíše rozvíjelo mezi Egonem a Zuzanou. Holčička, čekajíc na babičku, vycházela na dvorek o něco dříve a hlásala svému staršímu kamarádovi všechny novinky: jaké bylo počasí, co babička uvařila k obědu, a čím byla nemocná její kamarádka před týdnem
Egon Novák vždy naservíroval Zuzaně výbornou čokoládovou bonbónku. Každýkrát ji dívka poděkovala, rozbalila ji, odkousla přesně polovinu a druhou opatrně zabalila do obalu a schovala do kapsy bundy.
Proč jste ji nejedla celou? Nelíbila se vám? ptal se Egon.
Je výborná, ale musím ji nabídnout i babičce odpověděla holčička.
Důchodce byl dojatý a příště přinesl dvě bonbónky. Zuzana opět odkousla jen polovinu a uložila je.
A teď komu je schováváte? zeptal se Egon, překvapený šetrností dítěte.
Teď je můžu dát i mamince a tatínkovi. I když si mohou koupit sami, moc je potěší, když jim něco nabízím, vysvětlila Zuzana své plány.
Všechno jasné. Máte jistě šťastnou rodinu, domněl se soused, máš štěstí, holčičko, a máš dobré srdce.
A moje babička taky, protože má všechny ráda začala vyprávět Zuzana, ale babička už vyšla z vchodu a podala ruce vnučce.
Ach, Egone, děkujeme za občerstvení, ale ani ja, ani vnučka bychom neměly jíst sladkosti. Omluvte
Co tedy mám dělat? Jsem v nesnázích Co vám mohu nabídnout? zeptal se.
Všechno doma máme Děkujeme, nic nepotřebujete, usmála se Věra.
Nemohu takto projít. Rád bych vás potěšil. Navíc se snažím budovat dobré sousedské vztahy, nic neukrývám, usmál se Egon.
Pak přejděme na ořechy. Budeme si je dávat jen doma, čistýma rukama. Souhlasíte? obrátila se babička i ke sousedovi i ke vnučce.
Holčička i Egon přikývli a příště Věra našla v Zuzaniných kapsách několik vlašských ořechů nebo lískových.
Ach, ty moje veverky, nosíš ořechy. Víš, že to dnes už není jen tak, ale spíše luxus, zatímco dědečkovi jsou potřeba léky, vidíš, že je kulhající?
Ale on vůbec není starý a není kulhavý. Noha se mu uzdravuje, vstoupila Zuzana do rozhovoru, a na zimu chce znovu na lyže.
Na lyže? pochybovala se Věra, tak to je skvělé.
Koupíte mi lyže, prosím? zažádala Zuzana, a budeme s Egonem společně sjíždět svahy. Slibuje, že mě naučí
Věra, kráčející s vnučkou po parku, si všimla souseda, který už bez hole po aleji šlapal.
Dědečku, i já s tebou! Zuzana ho dohnala a šla po jeho boku energickým krokem.
Počkejte na mě, spěšila za Zuzanou Věra.
Tak začali chodit trojice, a brzy Věru tato procházka začala těšit, pro holčičku se změnila v radostnou hru. Její energii by si člověk záviděl: dokázala běžet, tančit před staršími na cestičce, vylézt na lavičku, setkat se s babičkou a sousedem, a pak opět po boku povídat:
Jedna, dvě, tři, čtyři! Silnější krok, koukej vpřed!
Po výletě si Věra a Egon sedli na dřevěnou lavičku u dvora, zatímco Zuzana si hrála s kamarádkami a vždy si od Egona přivzala pár ořechů před rozloučením.
Příliš ji rozmazlujete, styděla se Věra, nechte to tak na svátky. Prosím vás.
Egon začal Věru vyprávět, že se před pěti lety stal vdovcem a teprve teď se rozhodl vyměnit svůj třípokojový byt za dva: malý jednopokoj, kam se přestěhoval, a dvoupokoj pro rodinu svého syna.
Líbí se mi to. I když se moc nevyhýbám společnosti, přátelé jsou potřeba, obzvláště v sousedských věcech.
O dva dny později zaklepalo na Egonovu dveře. U prahu stála Zuzana a Věra se táckou koláčů.
Chceme vás občerstvit, pozdravila Věra.
Máte čajovar? zeptala se Zuzana.
Samozřejmě, pojďte dál! Egon rozepnul dveře.
U čaje bylo všem útulno a teplo. Potom Zuzana zvědavě prohlížela Egonovu knihovnu a sbírku obrazů, zatímco Věra sledovala radost vnučky a trpělivost, s jakou soused každou malbu vysvětloval.
Moje vnoučata jsou už daleko, studují na univerzitě. Chybí mi, dodal Egon, a vaše babička ještě mladá!
Pošimřel Zuzanu, podal jí pastelku a papír.
Jsem v důchodu už jen dva roky, a nudit se nemám, podívala se Věra na vnučku, navíc dcera čeká druhé dítě. Máme štěstí, že bydlíme ve stejném domě. Tak to chodí.
Celé léto sousedé trávili společně, a na zimu Věra, jak slíbila, koupila Zuzaně lyže a trojice zahájila tréninky na lyžařské dráze v jejich místním parku, kde každou zimu leze perfektní trať.
Egona a Věru spojilo takové přátelství, že už chodili jen spolu. Zuzana, která nechodila do školky, často zůstávala u babičky, takže se setkávali denně. Jednoho dne však Egon odjel navštívit rodinu v hlavním městě, do Prahy.
Zuzana ho postrádala a neustále se ptala babičky, kdy se vrátí.
Jel dlouho. Řekl, že bude měsíc, protože se mu naskytla příležitost. My mezitím hlídáme jeho byt, jsme přátelé, vysvětlila Věra. Věra už zvykla na pozorného souseda, těšila se na jeho návštěvy, úsměv i dobrou náladu. Egon pomáhal, kde mohl: upevnil zásuvku, vyměnil žárovku v lustru.
Po týdnu už Věře i Zuzaně chyběl jejich přítel. Vyšli ven a dívali se na prázdnou lavičku, kde obvykle čekal.
Na osmý den Věra vyšla z domu, spěchala k vnučce, a uviděla Egona na svém obvyklém místě.
Dobrý den, milý sousede překvapila se Věra, moc jsme tě nečekaly! Říkal jsi, že zůstaneš déle?
To už je stará řeč, Praha dělá hluk. Všichni jsou zaneprázdněni. Co bych měl čekat do večera sám? Přišel jsem se podívat, povídat si, a už jsem tady, chyběli jste mi jako rodina
Dědečku, co jsi svým vnoučatům přinesl? Bonbóny? zeptala se Zuzana.
Dospělí se zasmáli.
Ne, milá Bonbóny i škodí. Jsou už dospělí, tak jsem jim dal peníze. Ať mají na studium, přiznal Egon, ať se učí a získají vědomosti.
Jsem ráda, že jsi se rychle vrátil, srdce máš na správném místě. Všichni jsme doma, usmála se Věra.
Zuzana objala Egona, čímž ho hluboce dojala.
Dnes máme spoustu palačinek s různými náplněmi. To není horší než koláče, jsou jemné a lehké. Pojďte na čaj a povídejte, jak je to v Praze, pozvala Věra.
Co je to za Prahu? Krásná hlavní města, všechno je fajn. Přinesl jsem vám dárky a věci, které jste nečekali Egon vzal Věru za ruku, Zuzanu za ruku a šli domů, když první jarní déšť nastoupil. Zima se rozplynula nečekaně, brzy.
Proč je dnes tak teplo? zeptal se Egon, dívajíc se na Věru.
Protože se blíží jaro! odpověděla holčička, brzy je Mezinárodní den žen, babička bude připravovat stůl a zvát hosty. A i tebe, dědečku, pozve.
Ach, jak vás miluji, drahé sousedky řekl Egon, stoupajíc po schodech.
Po palačinkách dostali dárky: Zuzaně pravou českou dřevěnou matrojku, Věře stříbrný brož. Trojice opět vyšla na ulici a šla po svém odrytém chodníku v parku, jak řekl Egon. Sníh se změnil na šedý, nasáknutý vodou, a cesty se objevily. Zuzana skákala po sušících kamenech a radovala se z teplého vzduchu:
Babičko, dědečku, dohoníte mě! Jedna, dvě, tři, čtyři! Silnější krok, koukej vpřed!