Vyrůstám tuhle holčičku, kterou mi porodila milenka mého manžela. Jo, čteš správně. Někdo by řekl, že jsem blázen a že bych měl chodit na terapii, ale prosím, poslechni si můj příběh až do konce.
Byl to rok 2005, měli jsme s Alešem rodinu a soukromý podnik. Aleš vlastnil pár potravinových prodejen, zboží dovážel z Polska, Itálie i Německa. Díky tomu jsem nemusel pracovat mimo domov a mohla se úplně věnovat domácím povinnostem. Navíc jsme měli malého syna Míšu, pět let, a já jsem se zcela oddala výchově toho chlapce a domácímu řádu. V Alešově domě vždy čekal domácí guláš, knedlíky, řízky a samozřejmě perfektní čistota to jsem si vždycky říkala, že je nezbytná.
Pak ale přišel ten osudový večer. Vraceli jsme se domů po návštěvě u přátel, Míša už spal v autě. Když jsme přibližovali k domu, všimla jsem si, že Aleš začíná být nervózní. U vchodu stála mladá dívka a nesla růžovou deku. Jakmile jsme vystoupili z auta, přiběhla k muži a křičela:
Na! Vezmi si to! Kdybych tě neposlouchala a neudělala přerušení, nebudu tě mít!
Zůstala jsem stát jako přikovaná, Aleš byl stejně zmatený.
Nechci ji vůbec vidět, neslyšej! Nevolej mi ani nezavírej se s ní ani po telefonu!
Stála jsem pár minut v mrazivém sněhu, když se kolem začaly vyklánět okna sousedů a dívat se na nás. Aleš jen mlčel a držel tu růžovou deku.
Pojď, nehledej se venku v zimě. Vysvětlím ti všechno doma
Ukázalo se, že ta dívka byla naše bývalá zaměstnankyně, která odešla před rokem. A už jste hádali, proč přišla.
Co s ní budeme dělat? zeptal se tiše Aleš, když opatrně položil dívku na postel.
Co jiného? Vychovávat ji. To je přece tvoje dcera.
Domluvili jsme se s lékaři na tom, že mi vzkřiknou falešné těhotenství do zdravotní knížky. Dívku pojmenovali Božena. Neměla jsem vůči ní žádný hněv, jen jsem věděla, že to dítě nemá za co se stydět. Proč bych měla nenávidět malé těleso, které nemá žádnou vina?
Zrada Aleše mi dlouho nedávala spát. Chodili jsme na psychologa a dokonce jsme uvažovali o rozvodu. Ale víš co? Čas hojí. Viděla jsem, jak se Aleš skutečně kají za svůj hřích a snaží se získat zpátky mou důvěru. Nemohla jsem mu odpustit během jednoho dne trvalo to roky i měsíce.
Míša si Boženu okamžitě zamiloval. Vždycky si s ní hrál, chodili na procházky s kočárkem, chlubil se kamarádům, jaká má krásnou sestřičku, a nikdy nikomu nedovolil Boženu urazit.
Už uplynulo osmnáct let. Božena vyrostla a je naprosto identická s Alešem i nos se mu kroutí stejně, když se chystá kýchat. Říkám jí jako vlastní dceři. Některé sousedy ale pořád šoupou špičatý pohled, když procházíme dvorem.
Minulý týden jsme oslavovali Boženin dospělý věk její plnoletost. Připravili jsme rodinnou oslavu a pak měla jít s přáteli do kavárny. Přijeli svěřenci, moji rodiče a křesťané Boženy. Najednou se objeví nová hosta Boženina matka.
Co tady děláš? zamručel Aleš a zahnal ji za bránu.
Co? Přijela jsem k mé dceři. Kde je Věra?
Jmenuje se Božena, ne Věra. Co chceš?
Pane Bože, nemohli jste zvolit lepší jméno? Přijela jsem, přinesla jsem dárky kosmetiku, nový telefon. Kde je?
Má, má. A ty jsi jen prázdná místo. Připomněla sis dceru až po osmnácti letech? Kde jsi byla dřív?
Co tě to zajímá! Vystoupím k soudu!
Jdi pryč a nešmej se už k nám. Jinak zavolám policii.
Aleš ji vyhodil ven a já si tehdy uvědomila, že nás nic a nikdo nerozdrtí. Jsme připraveni chránit jeden druhého a dávat si lásku. Aleš je skvělý táta a já jsem šťastná, že naše děti mají takového otce.
A co vy? Dokázali byste přijmout cizí dítě tak, jak to udělala naše čtenářka?
Tento příběh je založen na skutečné události, kterou nám sdílel jeden čtenář. Jakékoli shodnosti s reálnými jmény nebo místy jsou čistě náhodné. Všechny obrázky jsou ilustrativní.
Kámoši, jestli máte chuť na další podobný příběhy, pište komentáře a nezapomeňte na lajky. To nás motivuje psát dál!