Nemůže tu zůstat, je pro nás cizí, slyším, jak dcera mého zesnulého manžela hlasitě vykládá svému bratrovi, že mě mají vyhodit z domu, kde jsem posledních patnáct let žil.
Počkej, Jarmilo. Není to tak jednoduché. Kam teď pojde teta Tamara? ptá se Jura, syn mého manžela, kterého jsem vždy považoval za čestnějšího a slušnějšího než jeho sestru. Po patnácti letech společného života s mužem jsem už něco viděl.
Můj manžel nedávno zemřel. Přijeli jeho děti z prvního manželství a hned se pustili do rozdělování dědictví. Dědictví není malé: dům, zahrada, garáž, auto.
Já jsem si o nic nechtěl, ale upřímně řečeno, netřásl jsem se, že mě tak rychle vyhodí z našeho domova.
Setkali jsme se s Pavlem už v poměrně zralém věku, kdy za každým z nás visely neúspěšné manželství a vyrostlé děti. Já měl dvě dcery, Pavel měl dceru a syna.
Právě jsem oslavil svoje padesáté narozeniny a vydal jsem starší dceru za muže. Přivedla si do domu zetě, a k tomu ještě měla nezadanou mladší dceru. Nevěřil jsem, že všechno tohle bude fungovat v tak malém bytě.
Skoro okamžitě po té oslavě jsem potkal Pavla, který byl o pět let starší a žil osaměle. Pavlové děti už byly dospělé a vdané, a on jim zajistil bydlení, neboť dříve zastával vedoucí pozice a slušně vydělával.
Jedním slovem, Pavel neotálal a hned mi nabídnul přestěhovat se k němu. Vše jsem dobře zvážil a řekl jsem: proč ne? Jako člověk byl skvělý a jako manžel ke mně byl velmi laskavý.
Přestěhoval jsem se k Pavlovi do jeho venkovského domu. Vedení hospodářství nám šlo dobře měl zahradu, slepice, králíky, a dokonce jsme chovali krávu a prase.
Děti k nám často chodily, moje i Pavlovy, a vždy je přijímali s otevřenou náručí, nikdy nás neodváželi s prázdnou rukou, vždy nám dali plné košíky domácího zboží.
S Pavlem jsme se nepsali úředně, zpočátku jsme o tom ještě diskutovali, ale pak jsme si řekli, že razítko v pasu v našem věku už není tak podstatné.
Bylo to patnáct krásných let, které jsme spolu strávili, a nic nelituji.
Mezitím i moje mladší dcera provdala. Sestřičky se skoro hádaly, kdo má právo na byt. Starší dcera, která už v bytě bydlela, nechtěla sdílet s mladší ani dovolit jí manžela, a tak s jejím starším zetěm vyplatila mladší dceři finanční kompenzaci tím se, zdálo, vše vyřešilo.
Před rokem se však mladší dcera rozvedla a s dítětem se vrátila domů. Starší dcera to neberou s nadšením, a znovu se objevily hádky a rozepře.
Doufal jsem, že se s manželem smíří a znovu se spojí, ale zatím se nic nezměnilo.
Nyní už není můj manžel a musím se vracet domů. Ale vím, že i tam je bez mě těsná situace.
Teto Tamaro, pokud chcete, můžete zůstat, dokud nenajdeme kupce, nabídl mi další den Jura.
Tuto štědrou nabídku jsem uvítal, ale přišla i Maruška a upřesnila podmínky musím dál vést hospodářství, ale už sám.
Takže se ze mě stane pro ně zdarma pracovní síla, jen proto, že nebudu platit nájem?
Nevím, tahle představa se mi nelíbí, protože na venkově je potřeba dobře znát zahradu i zvířata, a já už nejsem mladý, je mi šedesát pět.
Jsem teď v těžké situaci, nevím, co dělat. Zůstat tady a být najatým pro cizí děti, které mě vyhodí, jakmile najdou kupce, nebo se vrátit do bytu k dětem, který podle dokumentů stále patří mně. Přesto cítím, že jsem i tam zbytečný.
Co mám dělat? Poradíte mi, možná je to z jiné perspektivy jasnější?
Přátelé, pokud vás naše příběhy baví, zanechte komentář a nezapomeňte na like. To nás motivuje psát dál.