No, vraťte mě zpátky do dětského domova, prosím. Teta říkala, že jste byli v rychlosti, vzali mě, protože jste nevěděli, že se má narodit další dítě. A já nejsem jejich
Věra stála u plotny a smažila palačinky. Brzy přijde manžel z práce a celá rodina si sedne k večeři.
Divné, že Šimon dnes tak tiše pobíhá ve své místnosti? Obvykle, když Věra otáčí svoje oblíbené palačinky, chlapec se otáčí k ní, dívá se do očí a prosí:
Mami, můžeš ještě jeden?
Věra mu dá, Šimon vypadá, že už má dost, ale brzy přiběhne znovu a s pravou radostí protáhne každou složku a ptá se znovu:
Mamičko, ještě jedno?
Věra pochopí, že Šimon už je nasycený, jen chce neustále slyšet to hřejivé, úžasné slovo maminka. Dříve vždy odkládala lopatku i palačinky, zvedla ho do náruče; nebyl ještě příliš těžký, měl jen pět let. Říkala: No co, miláčku, půjdeme pozdravit tatínek z práce?
Šimon radostně opakoval:
Ano, maminko, půjdeme ho pozdravit! a ve jeho očích se zračí úžas, protože dosud nepoznal slova maminka a táta, a teď už je má.
Teď má Šimon i vlastní pokoj a postel. A sportovní stěnu s houpačkami to mu koupil táta! Kromě toho má autíčka, robota, stavebnici a spoustu dalších hraček, a vše je jen jeho, Šimona, a už nikomu jinému. Večer Věra čte pohádky, hladí ho po hlavě a říká, že ho miluje. Šimon už je téměř naplněný touto láskou a téměř zapomíná, co bylo předtím.
Věra chtěla přivolat syna, ale chlapec najednou zatřásl břichem.
Věra položila ruku a ještě jednou zatřásl.
Pane Bože, pomyslela si Věra, každý den za tento nečekaný dar modlím, ať je nám všechno dobře. Už jméno dívky měli, Petr řekl: ať se jmenujeVendulka. Táta má babičku Katku.
Lidé Věře říkali, že nemůže mít vlastní děti, a že s Petrem Šimona vzali do dětského domova, a po roce že už se má narodit maličké. Vendulka brzy přijde na svět!
Věra zabloudila v myšlenkách a málem zapomněla obrátit palačinku. Zavolala syna:
Šimone, hochu, pojď rychle, proč jsi dnes tak tichý?
Ale zas ticho, neslyší ho?
Věra vypnula plotnu a šla do dětského křtítka.
Divné, i světlo v pokoji je vypnuté kde je Šimon?
Najednou se v místnosti ozvalo šustění. Věra zapnula světlo a uviděla Šimona, sedí na pohovce v bundě a čepici. V ruce má batoh, plný jeho oblíbených autíček.
Co tu děláš ve tmě? pobouřila se Věra a s úsměvem pokračovala Vstaň, svlékni se, co to máš za plán? Chystáš se na výlet? Pojď, pojď, máš svoje palačinky se smetanou a slazeným kondenzovaným mlékem, pojď, Šimone, co tě trápí?
Šimon se jen díval do dálky dospělýma očima a potom najednou zeptal:
Můžu si vzít tyhle hračky s sebou? Vlastně autíčka nepotřebuje?
Co to říkáš, Šimone? Co se děje? Kam jdeš? Věřiny slova jen tak spadly. Myslela si, že je špatná máma a Šimon ji nevidí? Snad žárlí, že brzy přijde sestra? Překvapilo ji, že včera byl tak veselý.
No, vraťte mě zpátky do dětského domova! Teta říkala, že jste byli v spěchu, vzali mě, protože jste nečekali, že se narodí dítě. A já nejsem jejich
Šimonovy oči se leskly slzami, sotva se udržel a díval se stranou.
Šimone, hochu, co se děje? Jaká teta? V tu chvíli si Věra vzpomněla, jak nedávno potkala sousedku. Začala mluvit, že díky Bohu brzy přijde dítě, a pak se na Šimona podívala očima, které říkaly: Spěchali jste, Věra, spěchali!
Věra si ale byla jistá, že Šimon ještě nic nepochopil. Rozloučila se s neuctivou sousedkou a nechtěla s ní s Šimonem hádat. Šimon ale, jak se ukázalo, vše pochopil.
A najednou si pomyslel, že je cizinec, že je sám.
Věra ho rychle objala; nejprve se odtlačil, pak se přitulil a plakal.
Hochu, ne, ne, tato teta nic neví, táta i já tě moc milujeme a nikoho ti neoddamy!
Sundala mu čepici i bundu, a tak, v objetí, seděli dlouho tiše na pohovce.
Když se Vendulka narodila, Šimon s otcem zůstali doma sami, a pak odjeli za maminkou a sestřičkou.
Šimon se bál, že se nebude líbit své sestře.
Když ale spatřil, jak je malá, usmál se milosrdeně. Mami, kam ji, taková malá, bez staršího bratra? Naučím ji hrát si s autíčky, bude nám to společně vesele!
Teď Šimon nesepne oči od Vendulky, čeká, až vyroste, a rodiče ji přestěhují do jeho pokoje.
Zatím je jen první pomocník maminky
Jednoho večera Věra zakřičela:
Šimone, přivedla jsem Vendulku, pojďme rychle pozdravit tatínka z práce.
Šimon už byl oblečený a stál v chodbě připravený:
Mami, podám ti dveře, vyjdi s kočárkem!
Snížili se výtahem, vyšli a najednou do vstupní haly vstoupila stejná žena.
Šimon pevněji sevřel Věru za ruku, jako by chtěl chránit.
Hochu, pomoz tetičce, zavolej výtah, vidíš, její tašky jsou těžké.
Dobře, mami! Šimon hrdě přistoupil k ženě s těžkými taškami, zavolal výtah a běžel za maminkou.
Zítra bude víkend a celá rodina pojede do parku. Škoda, že Vendulka je ještě malá, ale brzy vyroste a budou spolu sjíždět houpačky. A Šimon, jako starší bráška, bude pevně držet sestru, pokud se bude bát. Jsou brat a sestra navždy!
Dejte lajk a napište svoje názory do komentářů!