Mám šedesát let a poprvé v životě mám pocit, že už neexistuji ne pro své děti, ne pro své vnoučata, ne pro bývalého manžela a už ani pro celý svět.
Fyzicky jsem tu. Procházím se po ulici, chodím do lékárny, kupuji chléb, zametám terasu pod oknem. Vnitřně však cítím prázdnotu, která každé ráno roste, teď, když už nemusím spěchat do práce. Už mi nikdo nevolá: Mami, jak se máš?
Bydlím sama. Už to tak dlouho. Moje děti jsou dospělé, mají své rodiny a žijí v jiných městech: syn v Brně, dcera Vendula v Ostravě. Vnoučata pomalu vyrůstají a já je sotva znám. Nevidím je ve škole, nepletu jim šály, nevyprávím jim pohádky na dobrou noc. Nikdy mě nepozvali k sobě. Ani jednou.
Jednou jsem se zeptala dcery:
Proč nechceš, abych přijela? Mohla bych vám s dětmi pomoct
Odpověděla klidně, ale chladně:
Mami, víš manžel tě nesnáší. Všude se vměšuješ a máš svoje způsoby
To byl úder do srdce. Cítila jsem se ponížená, naštvaná, zraněná. Nesnažila jsem se vnucovat, chtěla jsem jen být blízko. Ale zpráva byla jasná: Nejsi vítaná. Ani od dětí, ani od vnoučat. Jako bych byla vymazaná. Dokonce i bývalý manžel, který bydlí v blízkém městečku, už nikdy nenajde čas mě navštívit. Jednou ročně mi pošle ledové vánoční přání, jako kdyby to byl jen úklid.
Když jsem odešla do důchodu, myslela jsem: konečně čas pro mě. Začnu pletovat, budu chodit na ranní procházky, přihlašu se na kurz malby, o kterém jsem vždy snila. Místo radosti však přichází úzkost.
Nejprve se objevily podivné příznaky: bušení srdce, závratě, hluboký strach ze smrti. Navštívila jsem několik lékařů. Dělali testy, EKG, magnetické rezonance vše v normálu. Pak mi jeden doktor řekl:
Paní, je to emoční povahy. Potřebujete s někým mluvit, sociálně se zapojit. Jste velmi samotná.
To bylo horší než jakákoli diagnóza, protože neexistuje pilulka na osamělost.
Občas jdu do supermarketu jen abych slyšela hlas pokladní. Jindy si sednu na lavičku v parku s knihou, předstírám, že čtu, a doufám, že ke mně někdo přijde. Lidé ale vždy mají spěchat. Všichni mají cíl. A já prostě existuji. Dýchám. Vzpomínám.
Co jsem udělala špatně? Proč se moje rodina odtrhla? Vychovala jsem je sama. Jejich otec odešel brzy. Pracovala jsem na dvou směnách, vařila, žehlila jejich uniformy, starala se o ně, když byli nemocní. Nepila, nechodila ven. Dal jsem jim vše, co jsem měla.
A teď jsem jen přebytek.
Byla jsem příliš přísná? Příliš autoritativní? Chtěla jsem jen to nejlepší. Chtěla jsem, aby se stali dobrými a zodpovědnými lidmi. Držela jsem je dál od špatných vlivů. A nakonec jsem zůstala sama.
Nehledu na soucit. Chci jen pochopit: byla jsem opravdu tak špatná matka? Nebo je to jen rytmus moderního života hypotéky, kroužky, nekonečný běh kde pro starší ženu už není místo?
Někdo mi říká:
Najdi si partnera. Zaregistruj se na seznamku.
Ale nemůžu. Nedůvěřuji snadno. Po letech samoty už nemám sílu se otevřít, zamilovat se, pustit cizího člověka do svého života. A mé zdraví už není jako dřív.
Nemohu ani pracovat. Dříve jsem měla skupinu: rozhovory, smích. Teď je jen ticho. Ticho tak těžké, že si občas zapnu televizi jen abych slyšela hlasy.
Někdy si pomyslím: kdybych zmizela, všiml by si to někdo? Ani mé děti, ani bývalý manžel, ani sousedka ze třetího patra. Ten myšlenka mě zahaluje strachem.
Pak se nadechnu zhluboka, vstanu, připravím si čaj v kuchyni a říkám si: možná zítra bude lépe. Možná si někdo vzpomene. Možná zavolá. Napsat dopis. Možná ještě něco počítám.
Dokud je naděje, zůstanu naživu.